„Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče.“

~ Jan Ámos Komenský

600 let výročí upálení Mistra Jana Husa

Právě v tomto roce (2015) si připomínáme 600 let od upálení českého univerzitního mistra, rektora pražské univerzity a kněze katolické církve, tehdejší mocenskou organizací. Ve skutečnosti si připomínáme dvě vraždy, neboť o několik měsíců později tentýž koncil prohlásil za kacíře a upálil Husova souputníka, tehdy věhlasného evropského učence Jeronýma Pražského, který byl dříve nucen před pronásledováním inkvizicí opustit univerzity v Sorboně a Heidelbergu.

Následovalo rozhořčení lidu českého jazyka, nejen obecného, ale i vysoké šlechty v zemích Koruny české, která to navíc chápala jako urážku českého jazyka a království, jehož obyvatelé se považovali za věrné křesťany.

Cítím, že skutečný význam a odkaz myšlenek Jana Husa a následného, od jeho osoby, učení a myšlenek neoddělitelného období husitství (1415–1436) spočívá v něčem širším a hlubším, něčem, co se dotýká bytí každého člověka a co běžně nevnímáme, a proto bych tomu rád věnoval pozornost. Husitství má své hlubší tóny echa svého bytí, které stále zní v našich duších.

Myslím si, že otázkou není to, zda byl Jan Hus mučedníkem, nebo kacířem, ani to, zda byl podle kanonického práva odsouzen „po právu“, či nikoli. Tyto otázky se týkají povrchu. Skutečnost, že ani za 600 let se oficiální stanovisko katolické církve k Janu Husovi a jeho učení nezměnilo, s čímž nějaké individuální vyjádření lítosti nad jeho útrpnou smrtí nijak nesouvisí, jenom ukazuje, že skutečný odkaz Jana Husa a řeč husitství k dnešní době je stále nanejvýše aktuální, i když v daleko univerzálnějším slova smyslu, a přesahuje rámec české reformní snahy a revoluce, kterou známe jako historické vzepětí našeho národa v 15. století. Myslím si, že význam Jana Husa a následného českého husitství nespočívá ani v tom, že se jednalo o první evropskou reformaci, před německou reformací, která následovala téměř o sto let později. Byť je jisté, že ji ovlivnila a inspirovala, v samotném jádru husitství a zejména táborství však šlo o něco hlubšího a univerzálnějšího, než jenom o oddělení církví nebo „jiný“ názor.

Duchovní a duševní klima středověku

Jan Hus žil v rámci tehdejšího duševního klimatu celé společnosti, jenž byl tvořen církevním dogmatem o trojím lidu, které bylo považováno za neměnné a od Boha dané jako projev jeho vůle. Celý život středověkého člověka jakéhokoli stavu byl pevně zarámován církevními dogmaty, která pronikala každodenním životem lidí. Navíc se církvi podařilo vytvořit takřka samostatný „stát ve státě“ na celém území tehdejšího českého státu, který odčerpával nemalé finanční prostředky do Říma a vlastnil téměř třetinu půdního fondu Českého království. Společnost byla přísně hierarchická a Jan Hus dospěl svým vnitřním zráním, autentickým náboženským životem, a tedy i nevyhnutelným zápasem o reformu církve požadováním návratu k jejímu původnímu významu a učení, k otázkám, které přesahovaly tehdejší myšlenkový rámec společenského klimatu, a svým přirozeně rozvratným působením těchto otázek na toto klima vyvolal příslušnou reakci v podobě střetu s mocenským aparátem tehdejší církve.

Podstata Husova křesťanství

„Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše, a konečně od smrti věčné, jenž je odloučení věčné od milosti Boží…!“ Mistr Jan Hus

Jan Hus si při studiu písma a díky svému upřímnému pojetí víry v křesťanské učení nemohl nevšimnout, že aktuální obraz církve a jejích představitelů rozhodně neodpovídá ideálu písem a původnímu učení Ježíše a apoštolů, a že církev není společenstvím křesťanů směřujících ke spáse, ale mocenskou organizací, jež se místo na vnitřní život zaměřuje na shromažďování majetku a zevní moc. Hus současně také upozorňoval na sociální rozměr původního křesťanství. Na to již před Husem upozornila celá řada českých reformátorů s Janem Milíčem z Kroměříže v čele, který neváhal nazvat samotným Antikristem ani císaře říše římské Karla IV.

Hlavní příčinu duchovního úpadku viděl Hus právě ve starosti duchovních představitelů o světskou moc, majetek a peníze. Proto také rezonoval s učením oxfordského učence Johna Viklefa, který navrhoval zbavení církve světské moci a majetku již před Husem. V jeho textech Hus nalezl oporu pro své téze o reformě církve. Zde se nejednalo o to, že by Hus byl nějakým sociálním revolucionářem (komunistou 15. století, jak si přáli někteří marxističtí historikové a jak viděli husity potomci katolické šlechty, jako například Schwarzenberg, kteří vždy hájili pouze své neopodstatněné stavovské výsady z ideologického pohledu), ale o vyústění jeho důsledného přenesení principu Pravdy jako nejvyšší duchovní i lidské hodnoty do centra svého náboženského života. Tedy nikoli nějaký abstraktní „Bůh“, „Duch svatý“, teologická trojice, či dokonce papež, ale princip Pravdy, který se odráží i v rozumu — intelektu člověka a svědomí, byl pro Husa středobodem autentického duchovního a náboženského života. Z tohoto postoje pak odvozoval všechny postoje k dalším otázkám společenským a mocenským.

Tím se Jan Hus ve své době nepřímo přihlásil k původní duchovní tradici věčné filozofie, která učí: Není vyššího náboženství než Pravdy a Pravda je vždy vítězná. To je základní filozofické východisko indických véd, považovaných za nejstarší písemný zdroj indoevropské spirituality. Toto heslo později stálo v latinské podobě (Veritas vincit) i na korouhvi Jana Žižky z Trocnova, později na Kalichu, pod níž bojovalo jeho bratrstvo, a nakonec ve zkrácené podobě „Pravda vítězí“ stojí i na prezidentské standartě českého prezidenta.

Hus neměl slovem „Pravda“ na mysli nějakou určitou „pravdu“, tedy něčí pravdu, ani svou vlastní pravdu, ale princip Pravdy, ukotvený v samotné metafyzické zkušenosti Bytí v jakémkoli bytí. Jako nejvyšší princip Pravdy a nejvyšší hlavu církve pak chápal Krista, totožného s Pravdou, ke kterému se také odvolal, když ho církev obžalovala z kacířství. To byl samozřejmě pro církev „teologický oříšek“ zcela mimo rámec takzvaného kanonického práva a koncil nedokázal pochopit, o čem vlastně Hus hovoří.

Tím, že Jan Hus do popředí svého života umístil princip Pravdy, kterou chápal metafyzicky a jež se současně odráží i v lidském intelektu, vyjadřující přímé poznávání věcí a jejich pojmenování správnými slovy, tedy o navrácení slovům jejich původní význam, i s vybídnutím, aby právě na tomto základě, z pohledu principu Pravdy, a tedy prostřednictvím dialogu (snahy o sdílení vnitřního smyslu /logos/ v rozhovoru), člověk vše kriticky zkoumal a přezkoumával, včetně nařízení představených a světských vládců, se přihlásil k proudu věčné filozofie, jejíž historické projevení nacházíme v hinduismu a ve védách. Nikoli teologický Bůh nebo určitá podoby víry či náboženství jako soubor dogmat, ale Pravda jako nejvyšší duchovní hodnota. V tom byl a dodnes zůstává zásadní rozpor mezi Husovým pojetím křesťanství a církevním křesťanstvím a současně univerzální nadčasovost Husova sdělení. Křesťanství podle Husa není spojeno se zevní organizací církevního nadnárodního státu a papežem, ale jedná se o autentický náboženský život každého křesťana hledajícího spojení s Kristem ve svém životě, s Kristem, jenž je jedinou „hlavou církve“, chápanou jako společenství křesťanů.

Jan Hus byl tedy upřímným věřícím křesťanem, který usiloval o reformu církve zevnitř a její návrat k původnímu poslání. Do centra svého učení postavil samotného křesťana, tedy člověka a jeho svědomí, které je v souladu s rozumem, a nikoli církevní hierarchií s papežem v čele. Šlo v podstatě o decentralizující myšlenky, rozvracející kult křesťanství a s ním spojenou mocenskou organizaci s papežem nebo koncilem v čele. Toho si byli tehdejší představitelé církve vědomi. V širším kontextu se pak jednalo o otřesení základy samotné středověké společnosti jako takové. K tomu směřovalo i Husovo odvolání ke skutečné hlavě církve — Kristu, kdy přímo odmítl autoritu papeže a koncilu.

Husův střet s církví

Husovy myšlenky nalézaly své posluchače napříč celou tehdejší společností, zejména u královského dvora a mezi šlechtou, která rezonovala s požadavky na zbavení církve a duchovenstva světské moci a panování. Mezi Husovy posluchače patřila i královna Žofie Bavorská a mnozí význační šlechtici, včetně osob, které byly později husitskou revolucí vyneseny do jejího čela, jako Mikuláš z Husi, Jan Žižka a další. Většina pozdějších husitských hejtmanů byli dřívější královi milci, o které opíral svou moc ve svém státě. Hus byl tedy dlouhou dobu pod ochranou samotného krále a mnohé vysoké české šlechty.

Na Husa byla již dříve uvalena klatba a byl předvolán do Říma, kam se nedostavil. V té době měl již mnoho posluchačů, stoupenců a ochránců z řad vlivné šlechty, včetně královského páru.

Ke skutečnému prvnímu střetu Husa s mocenským aparátem církve došlo v okamžiku, kdy se v našich zemích začaly prodávat takzvané odpustky. Pouze v našich zemích se z univerzitních míst proti tomuto církevnímu fiskalismu ozval odpor. Nikoli z principu ekonomického, ale z principu teologického a mravního. Jelikož však šlo „o peníze“, nevyhnul se Hus střetu s církevní mocí a světskou mocí krále, který z prodeje odpustků také profitoval. Tak Hus upadl u krále v nemilost a český král Václav IV. jej přestal veřejně podporovat.

Následovaly další útoky z Říma a požadavky o jeho izolaci. Hus tedy nejprve opustil Prahu a odešel na venkov, aby se pak rozhodl přijmout nabídku krále Zikmunda ke slyšení na koncilu, který měl rozhodnout o daném stavu. Zřejmě ve své naivitě věřil, že se v dané situaci jedná o to nejlepší řešení, a věřil ve slyšení a dialog směřující k hledání pravdy vedoucí k nápravě církevních poměrů. To bylo i hlavním tématem kostnického koncilu, byť bylo chápáno zcela jinak.

Kostnický koncil (1414–1418)

Kostnický koncil představoval významnou mocensko-politickou událost tehdejší doby. Králi Zikmundovi se podařilo tento koncil svolat, což je považováno za jeho velký politický úspěch. Toto setkání nejvyšších duchovních a světských představitelů tehdejší moci lze přirovnat (s trochou nadsázky) například k dnešnímu setkávání Bilderbergu. Kroniky také píší o velkém počtu kurtizán (prostitutek), přítomných na koncilu. Udávají, že jich bylo až sedm set. Dnes přímo proti budově koncilu na břehu Bodamského jezera stojí krásná socha kypré kurtizány, která v jedné ruce drží nahého krále, a v druhé nahého papeže, jsou to opravdu kreatury. Socha má připomínat právě onen slavný koncil, který měl sjednotit západní křesťanstvo pod jedním papežem a císařem a vyřešit schizma neboli vládu dvou, a v jednom okamžiku tří papežů, kdy se každý z nich snažil organizovat proti těm druhým křížová tažení a sesadit je. Takto si sám koncil představoval „reformu církve“, nikoli jako Hus jako skutečnou reformu její samotné podstaty.

Z pohledu koncilu byl proces s českými kacíři jenom „okrajovou“ záležitostí, faktem však zůstává, že koncilem byl nakonec zvolen za papeže Martin V., který byl tím, kdo jako první vyhlásil nad Husem klatbu. Po svém zvolení okamžitě potvrdil všechna stanoviska koncilu proti Husovi a všem jeho následovníkům a současně zorganizoval celkem pět křížových tažení proti husitským Čechám, jejichž účelem bylo vyhlazení husitů. Později byla tato tažení svolávána dokonce přímo k hubení Čechů, jak stálo v jejich bulách, což byla také obvyklá praxe křižáckých vojsk na území Českého království. „Západní“ historické prameny obecně považují kostnický koncil za velký politický úspěch tehdejších elit při konsolidaci křesťanstva. Ve skutečnosti však přinesl patnáct let husitských válek (1419–1434) proti zemím Koruny české a jejich ekonomickou a společenskou blokádu a izolaci v Evropě. Je zcela nesmyslné dávat to za vinu jenom husitům s tím, že husitství zpozdilo vývoj v Českých zemích o sto let apod., jak se mnohdy odsuzuje husitství, převážně z ideologického pohledu. Současně byla církví zahájena v západních zemích štvavá propaganda proti husitům a Českému království obecně jako líhni kacířství, ohrožující tehdejší křesťanský svět. Tuto pověst Českého království napravoval na mezinárodním poli až český husitský král Jiřík z Poděbrad, i on se však dostal ve své politice do sporu s papežem a musel čelit křížové výpravě.

Jan Hus si zřejmě do jisté míry naivně myslel, že bude před koncilem moci svobodně hájit své názory s tím, že pokud mu bude dokázáno, že se mýlí, bude své postoje moci změnit. Současně však žádal dialog k reformě církve. Místo toho byl v podstatě hned po svém příjezdu uvězněn a bylo s ním podle kanonického církevního práva nakládáno jako s kacířem. Nic na tom nezměnila ani Zikmundova snaha zajistit Husovi veřejné slyšení na koncilu, kterého se domáhal. Zikmund si byl vědom, že za Husem stojí v Čechách mohutná univerzitně-šlechtická skupina a že je v jeho zájmu si proti sobě českou šlechtu nepopudit, přesto však nakonec nechal Husa koncilem odsoudit a upálit, a stejně tak i Jeronýma Pražského. Přitom by jim na území Českého království inkvizice nehrozila, protože byla jednoduše ignorována a neměla vlivem vlády Václava IV. dostatečný mocenský aparát. Na rozdíl od svého otce, dle mého názoru zcela neprávem považovaného za „otce vlasti“, který církev podporoval tak štědře, že zadlužil i královskou pokladnu, a dovolil jí v podstatě vybudovat vlastní stát ve státě, Václav IV. naopak s církví o moc v zemi bojoval. Proto se také do Čech stěhovaly různé sekty, jako například valdenští, adamité apod. To vytvořilo duchovní a ideologické podhoubí pro husitskou revoluci. Právě v tomto bych ve srovnání s většinovou částí tehdejší křesťanské Evropy viděl spíše „pokrok“. Myslím si, že náboženská tolerance je hlubší hodnotou než zevní moc nebo stavění katedrál.

Zrození husitské revoluce

Okamžitou reakcí na zavraždění obou Čechů byl stížný list 452 představitelů české šlechty včetně nejvyššího královského komořího, Čenka z Vartenbergu. Česká šlechta se cítila tímto postupem církve uražena, chápala to již tehdy jako urážku celého českého národa, jazyka a království. Koncil zareagoval tím, že panovníci čtyř zemí, Itálie, Německa, Francie a Anglie, pohrozili Českému království v případě, že důrazně nezakročí proti Husovým stoupencům v Čechách, křížovou válkou. Tytéž země pak v roce 1938 podepsaly takzvanou „mnichovskou dohodu“.

Upálením obou českých učenců nastal v Čechách těhotný neklid před husitskou revolucí (1415–1419), kdy docházelo ve velkých městech k lokálním bojům o jednotlivé fary a později k lidovým setkáváním venkovských husitů „na horách“, kde potulní kazatelé šířili nejen Husovy myšlenky, ale i radikálnější gnostické a apokalyptické teze. Toto období těhotného neklidu před bouří vyústilo 30. 8. 1419 v útok na Novoměstskou radnici s vybitím nově dosazených, protihusitsky zaměřených konšelů v rámci potlačování husitského hnutí a opanování města husity. V čele převratu stálo několik lidí blízkých samotnému králi Václavovi, šlo doslova o jeho „milce“, jak sám uvádí ve svých dopisech. Byl mezi nimi i Jan Žižka, s největší pravděpodobností člen královy ochranky nebo „rozvědky“, jak bychom dnes mohli říci, pozdější neformální vojenský vůdce spojených husitských Čech, titulován správce obcí českých a zemí příchylných. Ať dnes Žižku a jeho tehdejší politiku a působení hodnotíme jakkoli, byl jediný, kdo se byl v dané době schopen orientovat v celé situaci znesvářených stran a zajistit obranu jak společného programu husitství vtěleného do takzvaných „čtyř článků“, tak i české země, a do jisté míry za svého života udržet soudržnost husitských svazů. Nad své osobní, či zájmy jakékoliv strany důsledně postavil zejména obranu husitství, snahu o upevnění moci českého státu a zajištěním obrany Čech před křižáky zajistil také výdobytky myšlenkově-ideového obsahu husitství. On sám neusiloval o pozemské statky, za celou dobu svého působení se nijak neobohacoval a zůstával zemanem a rytířem, přestože se mu v určitý čas dostávalo takřka královských poct. Myslím si, že nebyla doba, kdy byla vojenská moc užívaná ekonomičtěji, s takovým rozmyslem, rozvahou a cílem co nejvíce šetřit vlastní vojáky (kteří jej zvali „bratře Žižko“) a současně opravdu geniálními taktickými údery likvidovat protivníka, která nezamýšlela nic jiného, než naprosté potření husitů, jako právě za husitství Janem Žižkou. Bezpochyby se jednalo o ryzí charakter vojenského typu, který v dané době dokázal v roli doslova „krizového vladaře“ ubránit husitství před rozdupáním kopyty křižáckých koní a zajistit jeho pokračování i po své smrti.

Poté, co se král dozvěděl o převratu v Praze, náhle zemřel. Tím se vše, co bylo „těhotné“, porodilo v daném rámci následných husitských válek, jak proti vnějšímu nepříteli, tak v podobě vnitřní války mezi jednotlivými svazy. Nastalo dlouhé období bez krále, kdy byla země rozdělena na katolickou a husitskou stranu, kterou tvořily samostatné městské svazy — republiky a politické skupiny, rozhodně se však nepropadla do naprostého chaosu či temnoty, jak tvrdí například kardinál Duka ve svém vyjádření k husitství a Husovi. Zemskou vládu se snažily zajišťovat zemské sněmy, přestože nakonec rozhodovaly zejména zbraně a aktuální mocenské koalice v zemi. První sněm v Čáslavi odmítl legitimního nástupce trůnu, krále Zikmunda. Ve skutečnosti v sousedních německých zemích nebyla vnitřní politická situace o mnoho klidnější.

Mezinárodní reakce organizovaná papežem Martinem V. a kardinály proti husitům v Čechách byla vedena legitimním nástupcem na český trůn, císařem Zikmundem, a byla okamžitá a zřetelná. Ve Vratislavi byla vyhlášena první křižácká výprava s cílem opanovat Prahu a České království s nepoddajnými husity. Současně nechal Zikmund ve Vratislavi upálit 23 nepoddajných měšťanů a pražského měšťana Jana Krásu nechal nejprve usmýkat koňmi a poté upálit. Poslal tak jasný vzkaz, jak hodlá naložit s husity v Čechách, pokud se mu nepoddají. Ve stejnou dobu pochytali němečtí havíři v Kutné hoře asi 300 husitů, které lovili jako zvěř, a dokonce platili za každého chyceného husitu cenu odstupňovanou podle toho, zda se jednalo o muže, ženu nebo dítě, a včetně těhotných žen je zaživa naházeli do šachet.

Cílem první kruciáty byla Praha, centrum revoluce. Teprve v Praze obklíčené křižáckými vojsky formulovali představitelé husitského duchovenstva svůj reformní a ideologický program v podobě takzvaných čtyř článků, vyjadřujících husitské požadavky na nápravu církve a jejích poměrů:

1. Svoboda přijímání podobojí jako věc spásná pro všechny včetně dětí;

2. Svoboda slova a hlásání písma;

3. Zabavení a zbavení se světského majetku církve;

4. Trestání veřejných hříchů nezávisle na postavení (předchůdce právního státu).

Jednotlivé strany po celou dobu tyto články samozřejmě chápaly do jisté míry odlišně. Politika husitů se také měnila s tím, jak radikálně si tyto články vysvětlovali. První vlna mesianismu požadovala dokonce přijetí článků za závazné pro celé křesťanstvo, nakonec však husité dosáhli uznání platnosti přijímání z kalicha a u ostatních článků dosáhli uznání platnosti v omezené míře.

Celý zásadní omyl a nepochopení od začátku spočívalo v naivní snaze usilovat o reformu církve zevnitř, neboť husitské požadavky byly pro církev samozřejmě zcela mimo rámec představivosti. Zde proti sobě stál ryze mocenský a ryze materialisticky zaměřený aparát církevní správy a upřímná až mesianistická snaha o skutečnou reformu církve, vyvolaná upřímným hnutím duše v touze po lepším životě, v jehož středu se nachází princip Pravdy jako nejvyšší duchovní hodnota našich přesvědčení ve spojení v hlubokou vírou v bezprostřední přítomnost Krista jako skutečného Pána, vyjádříme-li se slovy středověkého náboženského myšlení.

Lze tedy Jana Husa oddělovat od následného husitství? Domnívám se, že nikoli. I spekulace, že by Hus nepřipustil válčení, které se snaží oddělit historický fenomén Jana Husa od období husitských válek, zůstávají pouhými spekulacemi. Byl to právě Jan Hus, který svými kázáními vybízel šlechtu ještě před svou „kauzou“, když král Zikmund uvěznil Václava IV. a drancoval svými vojsky České země, aby zasáhla, a vybízel k boji i osvobození krále. To se nakonec podařilo českým rytířům v čele s Janem Sokolem z Lamberka, jedním z králových milců, mezi něž patřil i právě zmiňovaný Jan Žižka z Trocnova, později z Kalicha.

Husité po celou dobu takzvaných husitských válek usilovali o jediné — o veřejné slyšení a rovnocenný dialog nad svým programem s církví, kde by jediným arbitrem byla pravdivost na základě písma a „Ducha svatého“. Pouze dialogem (dia-logos, tedy sdílením — rezonancí ve vnitřním smyslu) se lze dobrat k Pravdě a o to husitům při jednání s církví šlo.

Například Prokop Holý zpočátku dokonce požadoval, aby byl tento program závazný pro celý křesťanský svět, a usiloval o jeho prosazení nejen v Českých zemích, ale i v celém křesťanském světě. Brzy pochopil, že to není možné. Nakonec nebylo dosaženo ani jeho závaznosti pro celé České království a husité se na území království museli spokojit s dvojí vírou. Český národ tak zůstal od té doby rozdělen na husity a katolíky. To našemu národu přinášelo mnohé komplikace, ale i unikátní osobitost. České země byly nicméně první v Evropě, kde vládla svoboda vyznání, a inkvizice z nich byla zcela vyhnána. Současně byla v otevřené mocenské konfrontaci poražena největší síla středověku — papežská a církevní moc a její křižácké výpravy — malou zemí v srdci Evropy. Myslím si, že i tento fakt stojí za připomínání a není se za co stydět. Například křižácká výprava proti albigenským skončila jejich vyvražděním, zatímco pět křižáckých výprav proti českým husitům skončilo drtivou porážkou těchto intervenčních armád a jejich vyhnáním ze země. To je unikátní historická zkušenost našeho národa.

Církevní moc s novým papežem v čele zvolila ryze mocenskou politiku hrubé síly s cílem vyhladit české kacíře — husity kopyty křižáckých hord, které pod své korouhve svolaly vraždící žoldnéřskou lůzu ze všech koutů Evropy a slibovaly jí jak odpustky za zabité kacíře, tak i majetky a území dobyté v Českých zemích, které byly dávány vůdcům křižáckých vojsk do zástavy.

Tento nátlak začal dokonalou ekonomickou blokádou a izolací zemí Koruny české a organizováním křižáckých vpádů do Čech. Co měli tehdy husité dělat, pokud se nechtěli nechat vyhladit? České země nesly břímě válek jenom proto, že jim bylo vnuceno. Z důvodu ekonomické blokády a šíření svého programu pak ve vrcholné části husitské revoluce husité organizovali své rejsy a spanilé jízdy do okolních zemí Koruny české. Ty měli mnohdy v pozdější fázi revoluce ryze kořistní charakter.

Později došlo k vnitřní „občanské“ válce mezi jednotlivými husitskými jako důsledek otázek, které husitská ideologie a náboženská exaltace uvolnila v reakci na rozkladné otázky přesahující tehdejší rámec středověkého mocensko-politického uspořádání.

Základní dichotomie spočívala v oddělení takzvané duchovní a světské moci charakterizované papežem a koncilem na jedné straně a světskými panovníky na straně druhé. Totéž schizma se projevilo i v husitské revoluci v podobě fenoménu, kdy například vojenští velitelé neboli hejtmani, kteří byli okolnostmi válečné konfrontace a nutnosti obrany vyneseni do čela husitů, někdy řešili „teologické“ spory jednoduše „palcátem“, a naopak později samotní kněží, tedy duchovenstvo, veleli přímo vojenským bratrstvům — „polním obcím polem pracujících“, jak se nazývaly stálé armády profesionálních husitských bojovníků. Mezi takové kněze patřil i Prokop Holý, velitel a duchovní správce táboritů, a Prokop Malý (Prokůpek), duchovní správce sirotčí polní obce. Přitom sami husité ve svém programu žádali zbavení duchovenstva světské moci. Také tímto způsobem napadli na koncilu samotného Prokopa Holého, který musel vysvětlovat, že on sám nikdy nikoho osobně nezabil, že pouze velel.

I přes všechny vnitřní rozpory a občanské války se však vždy v době ohrožení celé země podařilo zmobilizovat autoritám, jako byl Jan Žižka nebo později Prokop Holý spojené husitské síly, ke kterým se často přidávaly i různé houfy českých katolíků, porazit křižácké výpravy, vyhnat je ze země a nakonec i stejnou měrou oplácet takzvanými spanilými jízdami a rejsy do okolních zemí, včetně Německa, Slezska, Lužice, Uher a Slovenska. Tehdy opravdu husité bojovali takřka „proti všem“, proti celé tehdejší katolické Evropě.

Husitství však nelze zúžit jenom na válečné vyčerpávání země a vybití třetiny obyvatelstva. Je třeba vnímat skutečnost, že tato válka byla českým zemím vnucená celkovým dobovým klimatem, nikoliv jenom nějakou „revoltou“ husitů, která přinesla jen války a vyčerpání země. I přesto měly tyto války své plody. Husité byli první, kdo ve skutečnosti porazili monopol neomylné církve a jasně světu ukázali, že církev v čele s papežem nejen nezastupuje Boha na zemi, neboť všechny její vojenské kampaně byly husity poraženy na hlavu, a není schopna vést dialog, při němž je jediným arbitrem princip Pravdy, ale také si silou svých zbraní v první řadě vydobyli to, oč Jan Hus a Jeroným Pražský marně žádali: rovnocenný dialog s církví jako první z takzvaných „kacířů“, jak církev označovala všechny, kteří se odchýlili od jejích hlásaných dogmat, jimiž sešněrovávala život středověkého člověka. Právě toto pan Duka ve svém komentáři k Husovi a husitství zamlčuje a vidí v husitské revoluci pouze „ponoření Českých zemí do temnoty“. Opak je pravdou, v době husitské revoluce se právě u nás rodily podmínky a předpoklady pro svobodnější společnost a nové myšlení, v jehož středu se nacházel princip Pravdy a každý člověk, každý jednotlivec včetně laiků, tedy nečlenů duchovního stavu. A stejně jako je každý porod doprovázen „porodními bolestmi“, tak byly i metafyzické otázky, které husité nastolili ve své době, z pohledu času možná trochu předčasně, doprovázeny zevním fenoménem v podobě husitských válek.

Vrchol válečného umění v Čechách

Čistě z pohledu vojenského a válečného umění se jedná o zcela unikátní a ojedinělý fenomén v dějinách. Husitská revoluce tak ze své povahy byla i revolucí ve válečném umění. Již před husitskou revolucí byli čeští rytíři a válečníci ceněni v Evropě pro své kvality. Dokonce pomáhali polským sousedům v boji s řádem německých rytířů, který byl nakonec společnými silami několika národů poražen roku 1410 u Grunwaldu. Jednalo se o jednu z největších bitev středověku. Účastnil se jí i kontingent z Čech pod korouhví Jana Sokola z Lamberka, kde bojoval i Jan Žižka z Trocnova, budoucí husitský hejtman.

Husitské války přinesly zcela revoluční smýšlení o vedení války a způsobu boje. Husitští hejtmani si uvědomovali, že nemohou vést boj stejným způsobem proti daleko početnějšímu a lépe vyzbrojenému protivníkovi, jehož způsob válčení spočíval v hromadném útoku těžké jízdy a osobní statečnosti. Alespoň zpočátku neměli husité ani dostatek jízdy, a proto museli nalézt způsob, jak tyto výhody protivníka eliminovat, a to způsobem, který jeho převahu změní v nedostatek. Tak vznikly obranně-útočné postupy využívající vozovou hradbu se silným důrazem na takticko-technické zvládnutí manipulace s vozovou sestavou v boji se silnou podporou dělostřelectva, což bylo ve středověku také zcela unikátní. Současně se lid původně nevycvičený ve zbrani naučil ovládat zbraně, například okované úderné cepy v těsně sešikovaných rotách, proti kterým běžně vyzbrojený rytíř s mečem jednoduše nenacházel vhodný způsob boje. Žižkova taktika zároveň spočívala v dokonalém využívání terénu k získání výhodné pozice a volbě bojiště se současným důrazem na co nejmenší ztráty vlastních lidí. Mnohdy ani boj v poli nepřijímal a raději ustoupil, aby pak z lepší pozice svedl rozhodnou bitvu správným úderem. Husitské armády měly své hejtmany, polní velitele, a bitva byla řízena hejtmany, kteří měli přehled o celém bojišti a byli schopni pružně reagovat na vývoj na něm. Tento způsob vedení křižáckým armádám zcela chyběl. Pokud chtěli husité obstát, museli se zkrátka naučit, jak bojovat. Naučili se to, a opřeni o své přesvědčení s uvědoměním, že jim jde o bytí či nebytí a že bojují za pravdy, pro které Jan Hus alespoň z počátku revoluce zemřel, dokázali porážet daleko silnější protivníky. Později pak šlo zejména o skutečně profesionální vojska vycvičených bojovníků, kteří zvládali válečné řemeslo jako rutinu a zpočátku je skutečně vnímali jako boj proti Antikristu. Žoldnéři bez koncepčního vedení boje proti nim jednoduše nemohli obstát. Členové těchto bojových bratrstev byli defakto v permanentním boji, bratrstva se nazývala „obce polem pracujících“ a měla vlastní duchovní správu. Tvořila jádro husitských armád, revoluční náboj a později nestravitelnou skutečnost pro další vývoj revoluce. Husitská vojska také uplatňovala psychologický způsob boje. Toto téma by však vydalo na samostatnou esej.

Basilejský koncil (1431–1445)

Po poslední a největší křižácké výpravě, kterou se papeži podařilo zorganizovat proti husitům a již roku 1431 rozdrtil u Domažlic právě Prokop Holý, si její hlavní organizátor, kardinál Juliano Cesarinni, který musel utéci od Domažlic v přestrojení za obyčejného vojáka, uvědomil, že jedinou cestou ke smíření s husity je pozvat je k jednání na nový církevní koncil do Basileje (1431–1448).

Církevní i světští představitelé si uvědomili, že pokud by husité začali šířit svůj program i v zahraničí, převážně v německých zemích, bylo by velmi pravděpodobné, že by se mohl ujmout, a církev a její mocenský status by se v dané době opravdu ocitl v ohrožení. Tak „kacíři“ poprvé v historii donutili představitele církve, aby s nimi zasedli k jednomu jednacímu stolu jako rovný s rovným — to bylo triumfální vítězství husitské revoluce. Byť, jak se dalo čekat, církev při nejbližší příležitosti zneplatnila i kompaktáta, dojednané znění jejich článků, platné pro České království.

Když církev zavraždila oba české mistry, husité již nečekali, až je také vyvraždí, a jednoduše se vojensky zorganizovali a stejnou mocí, která je chtěla vyhubit, se nejen ubránili, ale dokonce i přešli do ofenzívy. Tehdy byla všemocná církev nucena zasednout za jednací stůl s kacíři a jednat s nimi. To, co se nepodařilo Janu Husovi, se povedlo až Prokopovi Holému, neoficiálnímu představiteli neformálně zastupujícímu husitský stát, formálně duchovnímu správci táborské obce polem pracujících, a dalším předním husitským státníkům a ideologům (Jan Rokycana, Peter Payne, Mikuláš z Pelhřimova, Markold ze Zbraslavi a dalším), kteří hájili své čtyři články v odborných disputacích s tehdejšími teology a učenci církve právě na basilejském koncilu. Za českou delegaci nakonec jeden z článků obhajoval přímo Peter Payne zvaný Engliš, anglický oxfordský učenec, který utekl před inkvizicí do Čech. Anglické zastoupení na koncilu požadovalo jeho vydání, čemuž bránily glejty, které byly husitům dány. Tím se česká husitská pře a jednání s koncilem stalo takřka mezinárodní událostí.

Prokop Holý dokonce usiloval o mezinárodní uznání husitského programu jako závazného pro celou církev. Dokonce se přímo na koncilu veřejně zastal valdenských, pronásledovaných v cizích zemích. Žádal také vystoupení představitelů řecké pravoslavné církve, kde bylo podávání z kalicha laikům běžné. Chtěl učinit z husitského dialogu s církví mezinárodní záležitost. Tomu účinně bránil koncil, který disputace s husity neumožnil ve větších sálech, kam by se vešlo více posluchačů i laiků, zatímco církev trvala na uzavřených jednáních za nepřítomnosti laické učené veřejnosti. Církev si byla velmi vědoma rozvratného působení otázek, které husité ve sporu s oficiálním učením církve nastolili.

Lipany, kde došlo ke zničení polních vojsk účelovou koalicí umírněných kališníků s katolíky za peníze basilejského koncilu, pak ukončily tento hlas v husitském táboře a otevřely cestu k dohodě. Zatímco hejtmany a šlechtické spojence radikálů druhá strana u Lipan zajímala a později je propustila, nositelé těchto idejí a přední zastánci důsledného uplatnění husitského programu s Prokopem Velikým v čele byli v líté seči nemilosrdně pobiti. Tak se nakonec na válečném poli setkal výkvět české válečnické aristokracie a bylo pobito mnoho věrných Čechů a křesťanů.

Stále znějící a nanejvýš aktuální echo husitství…

Jsem toho názoru, že jelikož si připomínáme úmrtí Jana Husa, musíme si připomínat nejen jeho odkaz, podstatu celého sporu a okolnosti jeho zavraždění, ale i následné husitství jako celek a jeho výsledek a neomezovat je pouze na „husitské války“. Jana Husa nelze vytrhovat z jeho širšího myšlenkově-dějinného kontextu.

Husitství je jedinečným fenoménem středověku a českých národních dějin. Bylo to České království, kde se lidé v Evropě poprvé postavili proti prodeji odpustků církví, jímž si papežové vydělávali na války, a rozpoznali její pokrytectví.

Tyto války samozřejmě provázelo násilí, vzájemné vyvražďování v občanské válce a po dvaceti letech bojů klesla populace Českého království asi o třetinu.

Odkaz a echo Jana Husa v dnešní době pociťuji zejména ve dvou základních oblastech. Připomíná nám a vybízí k postavení do centra duchovního hledání základní princip Pravdy. Hus nehovořil o nějaké „své“ pravdě. Nemluvil o nějaké „naší“ pravdě. Vybízel lidi, aby do středu duchovního života postavili princip Pravdy jako metafyzický obsah Bytí, který lze odhalit v dialogu zabývajícím se kritickým přezkoumáváním otázek, včetně těch teologických. Pravdu chápal jako metafyzickou podstatu samotného Bytí. Právě na tuto „Pravdu“ poukazoval. Nepřišel hájit do Kostnice nějakou „svou“ pravdu. Vydal se do Kostnice v dobré, byť dle mého názoru naivní víře vést dialog, který povede k odhalení Pravdy. K tomu nedošlo, neboť církev zaujímala ryze mocenský a autoritativní postoj. Husův odkaz nás do dnešního dne nabádá, abychom do středu svého duchovního hledání a celého života postavili právě princip Pravdy, a nikoli nějakého teologického „Boha“. Tím skrze Husa zaznělo echo věčné filozofie hlásané již védami: „Není vyššího náboženství než Pravdy.“ V tomto cítím Husovu nadčasovost. Proto si myslím, že ani katolíci ani ti, kteří se hlásí k Husovi, tedy evangelické církve a český národ obecně, dosud do důsledku nepochopili hlubší vědomí jeho nadčasového hlasu. Smyslem poznávání dějin je prohlubování rezonance s řečí Jana Husa a celým klimatem husitství, a to zcela nově a poplatně naší době a klimatu.

Jan Hus a husitství přinesli českému národu zejména myšlenkový proud, který nám ukazuje nadčasový směr k principu Pravdy. Z něj pak čerpali a navazovali na něj další duchovní velikáni českého jazyka, jako byl Petr Chelčický a Jan Ámos Komenský, mystik a biskup Jednoty bratrské, která se přímo hlásila jak k Husovi, tak i k táborskému učení.

Jan Ámos Komenský byl jako plod celé symfonie filozoficko-pocitového obsahu fenoménu husitství, které začíná u Jana Husa, zcela oprávněně nazýván „učitelem národů“.

Toto téma dnes představuje ještě intenzivněji se chvějící a nanejvýše aktuální naléhavost pro lidstvo této epochy jako celek. To, že každá symfonie má i svá dramata a hlubší tóny a vytváří harmonie i disharmonie, je vlastností každé kvalitativní změny celkového myšlenkově-pocitového klimatu lidské sféry a změny myšlení. Tak lze chápat i takzvané „husitské války“ spojené s husitstvím.

To, že vyšší tóny vnějších fenoménů již odeznívají a my dnes hovoříme o historii staré téměř 600 let, neznamená, že hlubší tóny neznějí dále v mnoha potenciálních variacích svého významu. Často nám však chybí schopnost vnitřního naslouchání.

Právě na výročí 600 let od upálení Mistra Jana Husa se takřka symbolicky podařilo skupině nadšenců z domažlického „Spolku pro památník na Baldově“ zrealizovat slavnostní odhalení památníku ve tvaru kalichu (největšího v Evropě) na připomínku slavné bitvy u Domažlic ze 14. 8. 1431, kterou lze oprávněně chápat jako konečné vítězství české husitské pře nad tehdy všemocnou církví a jí organizovanými intervenčními vpády křižáků. Tím skončily zahraniční křižácké vpády do Čech a církev byla poprvé v dějinách přinucena k dohodě s kacíři jako rovný s rovným. To vše našlo oficiální vyjádření v takzvaném „Soudci chebském“, který urovnával podmínky účasti a slyšení české delegace pozvané na basilejský koncil. To, o co marně usiloval Jan Hus, zajistila celému českému poselstvu vítězná bitva u Domažlic. Právě k tomuto výročí a slavnostnímu odhalení pomníku u Domažlic jsme s kolegou Milošem Novotným napsali knihu Bitva u Domažlic, kterou vydalo město Domažlice. Kniha se zaměřuje na samotné a dnes neoprávněně opomíjené největší husitské vítězství a jeho význam.

Postmeditativní zamyšlení…

Jako součást myšlenkového proudu počínaje Janem Husem a celou husitskou revolucí cítím i samotného Jana Ámose Komenského. Echo ideových a myšlenkových kvalit husitství znělo dále v Jednotě bratrské, u jejíhož založení stál sám původně táborský myslitel Petr Chelčický. Ten jako první otevřeně napadl církevní dogma a učení o trojím lidu, jež Hus svými otázkami, které nastolil, zcela přesáhl, ale sám je ještě uznával a nedovolil si je zpochybnit.

Petr Chelčický v reakci na odvetné válečné akce táboritů proti katolíkům v zemi všechny husitské vůdce hlasitě vybízel, aby upustili od válečných hrůz a vrátili se k původnímu smyslu „boje za pravdu“ ve svém vlastním nitru. Současně ale přímo v teologické oblasti napadl základní dogma, na kterém byla postavena středověká společnost a její mocensko-politické klima, a to „učení o trojím lidu“. Tím přímo v metafyzické rovině zpochybnil, že by něco bylo fixně dáno samotným „Bohem“ jako „stvořitelem“, a tedy jako status quo. Naopak tvrdil, že se vždy jedná výhradně o udržovanou „dohodu“ a „smlouvu“ všech lidí, tedy nikoli o něco fixního a neměnného v tom slova smyslu, že si to tak přeje nějaký „Bůh“.

Současně však odmítal tělesný způsob boje za pravdu a nabádal k vnitřnímu boji a původnímu Kristovu učení o lásce k našim bližním. Z jím založeného duchovního společenství Jednoty bratrské pak vzešel její poslední biskup a „učitel národů“ Jan Ámos Komenský, v jehož působení dále rostly, kvetly a nesly plody původní ideje vycházející z vědomí věčné spirituality lidství, pro jejíž prostor v našem národě otevřel Jan Hus bránu.

Jan Ámos Komenský je jedním z největších českých a středoevropských myslitelů, mystiků a filozofů. Proslavil se zejména jako teoretik vzdělávání. Je tvůrcem zcela originální a současně univerzální vzdělávací soustavy, pevně ukotvené ve filozofickém základu, kde se setkává univerzalita a individualita s plným pochopením, že samotný obsah skutečného „vzdělávání“ (z latinského „educare“) znamená „odhalení“ či odkrytí vnitřního poznání každého individuálního člověka, a to jak božského, tak i lidského, které tvoří neoddělitelnou jednotu. Zabýval se otázkou „všenápravy“, kterou viděl právě ve správném chápání „vzdělávání“, jež zahrnuje odhalování vrozeného poznání božského i lidského v každém člověku. V tom spatřoval ve své době cestu k všenápravě světa a nadčasovost jeho odkazu slyšíme i přes jeho ještě archaický a nevytříbený jazyk.

V oblasti vzdělávání viděl hlavní pilíře v poznání sebe a světa, povznesení se k Bohu a z něj plynoucí morálce. Kladl důraz na žákovu přímou zkušenost a vzdělávání chápal jako celoživotní záležitost učení duše.

Choval názor, že všechny války lze odstranit výhradně odstraněním lidské nevědomosti. Proto i ve své době kritizoval náboženské reformační války mezi katolíky a protestanty a nepovažoval je za skutečnou „re-formaci“. Pravou reformaci spatřoval právě ve vnitřním vzdělávání každého jednotlivého člověka, jeho duše, kde poznání sebe a světa jedno jest.

Ideálem Komenského byla univerzální vševěda (pansofia), která společně s náboženstvím vychází z jediného základu, objímajícího veškeré dění světa a člověka. Jaký rozdíl mezi současným náboženstvím a vědou, kde je oboje pouhou formou víry, postavené na zcela „nevědeckých“ a nepromeditovaných dogmatech. Psal ryze mystická díla směřující k poznání podstaty člověka a světa, viz Labyrint světa a ráj srdce a další. Zabýval se také pedagogikou výuky jazyků a jejich didaktikou. Jeho díla jej proslavila v celé tehdejší vzdělané nekatolické Evropě. Působil v Anglii, Švédsku, Uhrách a Polsku. O svá nejcennější díla jako Pansofia a Metafyzika přišel, z čehož se nezotavil do konce života, a nakonec se již nevrátil do vlasti, ale zemřel v Holandsku. České země byly uvrženy do období „temna“ rekatolizace a ztráty státní samostatnosti na dlouhých 300 let.

Myšlenky filozofa a teologa Jana Ámose Komenského však stále žijí a dnes se nás dotýkají dokonce naléhavěji a s nemenší intenzitou než v jeho době – to co je dnes nanejvýše nutné je jeho myšlenky zcela nové re – formulovat jazykem a podmínkami dnešní doby a pro následující milénium. To, oč Komenský usiloval a na co apeloval v době třicetileté války, je nanejvýše aktuální i v naší době, pro současnou Evropu.

Pole potenciálních idejí, otevřené Janem Husem se svým apelem k návratu k principu Pravdy jako metafyzické zkušenosti bytí, a snaha o univerzální všenápravu vycházející ze vzdělávání duše každého člověka, je přítomné, nakolik my sami mu dáme formu v našich životech, záleží na každé bytosti.

Dějinné skutečnosti a zkušenosti by pro nás neměli být pouze pouhými mrtvými historickými obrazy, či ideologickými prostředky ale širším časoprostorem, ve kterém lze hledat rezonující aspekty naší vlastní duše, které se stávají tak echem nadčasových idejí.

Co řekli o Janu Husovi a husitství…

Oficiální pohled katolické církve slovy Dominika Duky, jejího nejvyššího preláta na našem území, se ani za 600 let nezměnil.

„Po 5. červenci 1415 noří se naše země do temnoty 20leté občanské války, kde spolu s emigrací a epidemiemi hladomoru, vzájemným vyvražďováním dojde k více než 30procentnímu demografickému poklesu. Zda tušil Mistr Jan, že nedostatek kritiky neschopného Václava IV. a zlovůle jeho milců a radikálních fanatiků může se podílet na nejtemnějším období našich dějin, nevíme.“

Tolik Dominik Duka, současný nejvyšší agent církve v České Republice.

Duka tvrdí, že ona „temnota“ v podobě emigrace, moru a vraždění je v podstatě výsledkem zlovůle milců (je zřejmé, že tím měl na mysli Jana Žižku z Trocnova) neschopného českého krále a radikálních fanatiků a mistr Jan Hus se na ní spolupodílel tím, že krále nedostatečně kritizoval. Husitství označuje za „nejtemnější období českých dějin“.

Čtenáři vsugerovává, že se Jan Hus podílel na nejtemnější části našich dějin, a pokládá si pouze otázku, zda to věděl, na kterou si opět sám vzápětí odpovídá, že vlastně „nevíme“. Zkrátka klasické ideologické vidění historie, neliší se od marxistů.

„My nejsme potomci oné husitské šlechty, která protestovala roku 1415 na sněmu českém proti koncilu kostnickému. My jsme potomci oné katolické šlechty, která u Lipan porazila Tábory a na Bílé hoře husitské sbory české. My vidíme v husitech ne slavné bohatýry, ale bandu lupičů a žhářů, komunisty 15. století, a my, Schwarzenbergové, budeme bojovat proti všem novodobým husitům s touže rázností, jako pánové z Růže bojovali proti starým husitům.“

Karel Schwarzenberg, mluvčí na českém sněmu 25. listopadu 1889

„Vítězstvím u Domažlic octly se Čechy na vrcholu své světodějné moci a působnosti. Nikdy zajisté dějiny světa nevisely v té míře od směru dějin českých jako v této době. Byli prvními v Evropě, kteří sáhli ke zbrani jen proto, že byli k tomu dohnáni nevyhnutelností, ne pro pozemské statky, ne pro světskou moc a vládu, nýbrž na obranu ohrožených nejvyšších statků člověka: práva na sebeurčení a svobody svědomí.“

František Palacký

„Husitskou revoluci můžeme označit společně s francouzskou nebo severoamerickou revolucí jako světodějný příspěvek k životním formám atlantické kultury. Uznáváme ji navíc jako důležitou etapu v dějinách vzniku evropských revolucí.“

Ferdinand Seibt, německý historik, Hussitenstudien, 1962

„Je pravda, že hrdinný a vítězný zápas Čechů husitských za svou pravdu, tj. za prohloubení a zopravdovění náboženského života, zůstane největší slávou českých dějin. Je málo národů, kteří v zápase za myšlenku, jež měla přinést pokrok všemu křesťanstvu, tedy nikoliv v zápase o zisky hmotné jakéhokoliv druhu, byli tolik obětovali, jak národ náš. Přes všechny stíny středověké tmy, hrůzy válek a surovosti doby, zdvihá české dějiny s jménem Jana Husa spojené do takových výšin, že posvátné úctě před nimi se neubrání ani protivník zásadní, má-li smysl pro velikost a pravdu.“

Josef Pekař, O smyslu českých dějin, Praha 1990.

Reference:

Novotný M., Krutina J., Bitva u Domažlic, Domažlice, 2015