Dne 30. 9. 1938 československá vláda přijala mnichovský diktát.

Na setkání v Mnichově téhož dne se představitelé Německa, Itálie, Velké Británie a Francie dohodli, že Československo musí do 10. října odstoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.

Na protest proti podpisu Mnichovské dohody rezignoval např. náčelník francouzské vojenské mise v ČSR generál Louis Faucher nebo První lord admirality Duff Cooper.

Důsledkem této dohody přišlo Československo o svá historická pohraniční území na hranicích s Německem, které náležely zemím Koruny české od středověku. Docházelo k pronásledování německých antifašistů a Židů a k vyhánění Čechů, přičemž těm, kteří v pohraničí zůstali, odebrali Němci národnostní a některá občanská práva. Československo dále přišlo o soustavu pohraničních pevností, kterou začalo budovat až v roce 1936.

(Zdroj: os-obroda.cz)

* * *

30. 9. 1938 - Československá vláda přijímá mnichovský diktát

Pátek, 30. září 1938. Vláda přijímá mnichovský diktát. Polská vláda před půlnocí zasílá vlastní ultimativní požadavek o odstoupení území s polským obyvatelstvem. Někteří českoslovenští generálové vyjadřují trvalé odhodlání armády bojovat.

Když se dnes ráno Chamberlain vrátil po podpisu smlouvy do hotelu Regina Palace, vypadal obzvláště spokojený sám se sebou. Daladier naopak vypadal jako zcela zbitý a zlomený muž. Francouzští kolegové tvrdí, že má strach se vrátit do Paříže, neboť jej tam rozcupuje nepřátelský dav.

V Timesech o Chamberlainovi napsali: „Ještě žádný vítěz se z bitevního pole nevrá­til ozdoben vznešenějšími vavříny.“

Chamberlain v proslovu z jednoho londýnského balkónu ve vleku své krátkozra­kosti hlásá: „Drazí přátelé, již podruhé v našich dějinách byl z Německa do Downing Street přivezen čestný mír. Věřím, že tentokrát nám vydrží po celý život.“

Mohl být skutečně takto zabedněný?

Mnohem více jasnozřivosti projevil ve svém proslovu k Dolní sněmovně W. Churchill: „Utrpěli jsme naprostou totální porážku.“

(V tu chvíli se musí Churchill na dlouhé minuty odmlčet a počkat, než přestane pískot a rozčílený křik ve sněmovně.)

„Stojíme na prahu katastrofy nebývalých rozměrů. Cesta k deltě Dunaje i cesta k Černému moři je otevřená. Všechny země střední Evropy a Dunajské nížiny budou postupně zataženy do rozsáhlého systému nacistické polity vyvěrající z Berlína. A nemyslete si, že to je konec, ne, to je teprve začátek…“

„Mohli jste volit mezi válkou a hanbou. Zvolili jste hanbu a budete mít válku.“

Ministr zahraničí ČSR Kamil Krofta oznámil, že ČSR přijímá Mnichovskou doho­du. Během projevu prohlásil: „Tato situace nám byla vnucena. Dnes je řada na nás, zítra bude řada na jiných. Tímto ČSR ztrácí výzbroj za 2 miliardy korun, dává Němec­ku zbraně, které budou použity proti západu.“

Naši političtí představitelé viděli celou situaci až moc jasně a nemuseli být jas­novidní.

Přímé důsledky:

1. Zničení státní suverenity ČSR. Okleštěná republika zbavená pohraničí pozbyla jakékoliv možnosti vojenské obrany. Okupace 15. 3. 1938 byla jen nevyhnutelnou otázkou času.

2. Porušení zásad mezinárodního práva o vměšování do hranic cizího státu.

3. Francie a Británie nesplnila své závazky z let 1924 a 1935, což vedlo ke ztrátě důvěry v západ (proto se po válce Beneš orientoval stejnou měrou i na východ) a mnozí lidé u nás později po roce 1945 podlehli propagandě komunistické strany. Rok 1948 byl nepřímým důsledkem Mnichova.

4. Povzbuzení pro Hitlera (další ústupky).

5. „Kudla do zad“ – morální krize; „o nás bez nás“ (zrada západu). „Mnichovský komplex“ nespravedlivé křivdy bez možnosti obrany pro kolektivní vědomí Československého národa.

6. Neschopnost zabránit Mnichovu bylo pro Edvarda Beneše celoživotním traumatem, byl kritizován obyvateli, pravicí i levicí. A spravedlivě řečeno – neoprávněně a nespravedlivě!

7. Až 250 000 Čechů, českých a německých Židů, německých antifašistů bylo vyhnáno ze svých domovů v pohraničí do vnitrozemí, což přinášelo komplikace nejrůznějšího zejména logistického rázu. Právě tito byli prvními SKUTEČNÝMI VYHNANCI ze svého vlastního státu!

Nastává melancholie jepičího života tzv. druhé republiky, která jen očekává německou okupaci zbytku okleštěného Československa. Je zajímavé, že stále existovali lidé u nás i ve Francii a Anglii, kteří si mysleli, že tímto Hitlerovy touhy byly plně uspokojeny a že skutečně bylo dosaženo míru. Je zvláštní, že okupací zbytku Československa byli překvapeni i naši spojenci, stále si mysleli, že Hitler neporuší, co slíbil. Přitom sám A. Hitler ve své knize Main Kampf zcela otevřeně píše, že smlouvy a dohody se uzavírají čistě účelově. Během krátkého období druhé republiky emigrovalo z naší země mnoho vojáků, letců i sama exilová vláda v čele s Benešem. Osud byl jasný. Hitler od začátku chtěl jediné: připojit naše území k říši a zlikvidovat náš národ. Dokud jej bude potřebovat jako masu nádeníků na svou zbrojní výrobu, nechá jej přežívat, ale zbaví jej všech elit a přirozených vůdců a inteligence. Po válce bude vyhlazen a vysídlen mimo hranice říše, zbytek germanizován.

Bezprostřední výsledek: tzv. 2. republika, která pokračovala morálním rozkladem společnosti, ve které se začínali ujímat moci fašizující skupiny.

(Ze skripta Jiřího Krutiny: Byli jsme a budem!)

Odstraňování československých hraničních orientačních sloupů sudetskými Němci	Příjezd německých vojsk do Sudet