PhDr. Antonín Benčík, CSc.:
Téma: Alexander Dubček, „Pražské jaro 68“, „Normalizace“, „Něžná revoluce 89“
Počet stran: 340
Vazba: vázaná
Cena: 350 Kč
Měsíc listopad je měsícem výročí narození i úmrtí jedné z velkých postav nejnovější historie Československa - Alexandra Dubčeka. Narodil se 17. 11. 1921 ve stejném domě, ve kterém se narodil jiný velký představitel slovenského národního života: Ľudovít Štúr, což jistě není náhodné. Tento rok si připomínáme 20. výročí jeho úmrtí po tragické autohavárii (1. 9. 1992), zemřel 7. 11. 1992.
A. Dubček byl první muž Pražského jara 1968 a jedna z mála velkých postav opozičního hnutí proti normalizačnímu režimu G. Husáka a „sametové revoluce" 1989. V prvých kapitolách zaznamenává autor poměrně stručně jeho roli jako vůdčí osobnosti Pražského jara 1968. V následujících kapitolách líčí jeho život a zápas v opozičním hnutí proti normalizačnímu režimu G. Husáka, a zvláště pak vyvrcholení tohoto zápasu v období příprav a průběhu sametové revoluce, jako její mezinárodně i na domácí půdě uznávané osobnosti. Autor zde na pravou míru uvádí i řadu různých legend kolem sametové revoluce a jejích „vítězů".
Období tzv. „Pražského jara a roku 1968" je také jednou z kapitol našich dějin, která je nejrůznějšími způsoby překrucována nebo zamlčována. To, že se nejednalo jen tak o nějakou „malou věc" svědčí fakt, že následné invaze do Československa za účelem potlačení reformního procesu se zúčastnily armády pěti států, které čítaly na 500 000 vojáků, 6300 tanků a 8000 letadel! Při střetech civilistů s vojáky okupačních vojsk a při nejrůznějších nehodách zahynulo 108 našich lidí a na 500 jich bylo zraněno, na straně okupantů zahynulo 102 vojáků. Tato kniha uvádí na pravou míru mnohé legendy a dezinformace od přímého účastníka Pražského jara 1968.
Během následného období po okupaci byl postižen i Jirka Vacek, který byl za svou účast v reformním hnutí vyhozen z práce. Sám o tom píše ve svých „pamětech" Jak jsem hledal Boha..., 2. díl. Cituji str. 249:
„Konečný úder v podniku jsme od komunistů dostali po dubnovém plénu KSČ v roce 1970. To měli již v rukou městské výbory strany i nadřízené orgány ROH. Výhružkami donutili závodní výbor k odstoupení a začali nás vyhazovat z práce. Soudruzi, kteří dříve nebyli slyšet a téměř ani vidět, zázračně ožili. Někteří neváhali a s radostí mi přišli osobně sdělit: „Počkej Vacku, my ti rozbijeme hubu." Zjistil jsem, že mě považují za jednoho z nejvýznamnějších svých odpůrců. Pak mě paní Vrňátová vzkázala, ať dám výpověď sám. Ani mě to nenapadlo a vyžádal jsem si s ní rozhovor. Prostě jsem ji řekl, že jsme nechtěli kapitalismus, ale demokratický socialismus, že jsme se řídili tehdy reformním vedením strany a poukázal jsem na komunistické zločiny, které vyšly na světlo. Soudružka pravila, že oni, členové vrcholného kontrolního orgánu strany, jehož posláním bylo právě takové zločinné praktiky odhalovat a napravovat, o ničem nevěděli. Nestoudně a zbaběle lhala, jako všichni komunisté, když se jim pravda nehodí." Konec citace.
Autorem je bývalý vědecký pracovník Vojenského historického ústavu v Praze. V letech 1971-89 byl nucen z politických důvodů vykonávat nejrůznější dělnická povolání. V letech 1990-92 byl členem Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967-70. Je členem českého Klubu autorů literatury faktu a Obce spisovatelské. Je držitelem mnoha literárních cen a ocenění z oblasti literatury faktu. V období, kdy nemohl publikovat, se věnoval řezbářství - tak vzniklo přibližně 300 jedinečných obrazů. Slovenské vydání knihy mělo obrovský úspěch. Pro vydání své knihy v ČR nenašel autor vhodného nakladatele, který by knihu v ČR vydal. Jako podporu zachování národního vědomí a paměti jsme knihu umožnili vydat my. Vydání knihy podporují i České národní listy.
