29. 4. 1622 arcibiskup pražský Jan Lohelius vyhlásil dekret/zákaz papeže Řehoře XV., jímž bylo zrušeno přijímání pod obojí. Národu českému byl tak naprosto odňat kalich Páně, za který tolik bojoval během takřka 20 let husitských válek a který mu přiznal basilejský koncil v roce 1433 a se stoletým zpožděním i kurie římská.

Po nešťastně prohrané bitvě na Bílé hoře roku 1620 se nepřítel mstil, a mstil se krutě. Po roce nechal zatknout 27 představitelů české elity politické, ekonomické a intelektuální, která vedla stavovský odboj proti Habsburskému císaři. Byli potupným způsobem popraveni na Staroměstském náměstí. Někteří před exekucí byli mučeni. Janu Jeseniu – lékaři Karlovy univerzity, který provedl první veřejnou pitvu, dokonce před popravou vyřízli jazyk a přibili jej na šibenici, než jeho samého sťali. Pražané byli nahnáni na náměstí, aby byli svědky potupné popravy české elity. Současně bylo zatčeno přes tisíc rytířů a střední šlechty, která tvořila oporu vojenskou – ti byli popraveni a jejich rodiny vyhnány ze země. Všichni museli přijmout katolické vyznání, anebo museli opustit zemi. Nevolníci nemohli. Ze zhruba 3,5 miliónů Čechů jich po 300 let nadvlády Habsburků zůstalo kolem 500 000 takřka negramotných nevolníků – sedláků.

Takto se podílela katolická církev spolu s vládnoucími Habsburky na likvidaci českého národa, který se podařilo vzkřísit opravdu v hodině dvanácté našim buditelům. Žádné baroku a jeho přitroublí tlustí andělíčci toto nemohou vyvážit, ať se nám dnes snaží nová umělecko-intelektuální fronta – osobně říkám žumpa – namluvit pravý opak.

A rok po exekuci zrušili i přijímání podobojí. Tedy nejen proti protestantům, ale i proti katolickým utrakvistům, se obrátila vítězná moc počínající se protireformace. Tolik působení katolické církve u nás a proti našemu národu. Nezapomeňme na to.

Jiří Krutina, 29. 4. 2013