Rumburská vzpoura bylo protiválečné vystoupení českých vojáků náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády, která vypukla 21. května 1918 v severočeském městě Rumburk. Jednalo se zejména o reakci na nedostatečné a špatné zásobování, nevyplacené žoldy a šikanu německých důstojníků.

Vzpoura začala 21. května 1918 po 6 hodině ranní. Jejími organizátory bylo 65 mužů v čele s Františkem Nohou, kteří odepřeli poslušnost svým velitelům tím, že nastoupili oproti rozkazu na ranní nástup s puškami. Postupně se přidávali další vojáci, celkový počet byl asi 700. Přestože vzpoura vypukla spontánně, její vůdcové navázali rychle kontakt s českými vojáky z královéhradeckého 18. pěšího pluku, kteří byli umístěni v České Lípě. Jedině toto by mohlo přenést vzpouru do dalších oblastí, což mohlo přerůst v revoluci, která byla v českých zemích na spadnutí. Vzbouřenci nejprve obsadili město Rumburk a poté se vydali na pochod k Novému Boru, kde byli obklíčeni vojsky rakousko-uherské armády, složené převážně z česky mluvících vojáků královéhradeckého 18. pěšího pluku, a rozprášeni.

Tři vůdcové povstání Stanko Vodička, František Noha a Vojtěch Kovář byli 29. května 1918 v časných ranních hodinách zastřeleni. Stanným soudem v Rumburku a Novém Boru byli odsouzeni k trestu smrti také Jakub Bernard, Jiří Kovářík, Jakub Nejdl, František Pour, Jan Pelnář, Antonín Šťastný a Jindřich Švehla; ti byli 29. května večer popraveni zastřelením. U dalších čtrnácti odsouzených k smrti byl nakonec rozsudek „zmírněn“ na mnohaleté vězení. Z více jak 580 obviněných vzbouřenců jich bylo 116 za trest posláno na frontu a zbytek byl uvězněn v terezínské pevnosti.

Poprava účastníků Rumburské vzpoury	Památník na lesním hřbitově Nový Bor

Rumburská vzpoura 21. 5. 1918 aneb důkaz báječného Rakouska-Uherska

Ing. Jiří Krutina

O „Rumburské vzpouře“ jsem se poprvé dozvěděl ještě z dětství, když jsme byli na návštěvě u mé prababičky v Benešově, kterou jsem ještě jako dítě zažil. Zemřela v 98 letech ve spánku. Ještě ve svém věku měla tmavý cop až k pasu. Byla mi v dětství ztělesněním „moudré stařeny“. Měl jsem ji rád, ona mě také. Často nám vyprávěla o svém životě, který byl opravdu těžký. Prožila obě světové války a v obou přišla o syny. Velmi často opakovala a připomínala nám: nevěřte nikdy Němcům, že ona je má přečtené. Její muž umřel brzy a ona se starala a vychovala několik dětí, včetně několika dětí své sestry, která po své smrti zanechala sirotky. Jejím bratrem byl Jakub Nejdl, údajně prý byl podobný mému vzhledu. Pamatuji si, jak nám prababička ukazovala list, co dostala od rakouských úřadů s podpisem c.k. úřadů R-U, kde bylo stručně řečeno, že Jakub Nejdl „skonal“. Z vojny se vrátil pouze pytel s jeho uniformou a osobními věcmi.

Jakub Nejdl, společně s dalšími, vedl největší vojenskou vzpouru proti rakousko-uherským úřadům a svým německým velitelům na našem území v době první světové války. Důvodem bylo několik faktorů: nedostatek jídla na úrovni hladovění, nevyplácení žoldu a v neposlední řadě samozřejmě nechuť jít padnout za císaře pána někam na východní frontu v boji proti Rusům – tehdy vnímaným jako slovanské bratry. Situace v českých zemích v době R-U, a zejména první světové války, byla kritická. Prababička nám vyprávěla, jak celé měsíce jedli jenom zelí s bramborami – někdy shnilými. Maso měli jednou do měsíce. Z toho živila 4-5 dětí. České země byly vyhladovělé a vydrancované, vše šlo na válečná dobrodružství rakouskouherské habsburské rodinky – oněch dnes některými pseudointelektuály tolik vyzdvihovaných „urozených duší“ – viz Menzel, Svěrák a spol. ve své podpoře jiné „urozené duše“ Schwarzenberga.

Vzpoura začala spontánně a nepříliš dostatečně organizovaným způsobem – to také stálo u jejího tragického konce. Kdyby vše bylo lépe rozmyšleno, mohla vzpoura přerůst v celonárodní povstání, které bylo v zemi na spadnutí. Asi 700 vojáků nenastoupilo k rannímu rozkazu. Vzpouru začali ti, co se vrátili z bojů na východní frontě a již měli plné zuby šikanování německých velitelů. Plánem bylo obsazení Rumburku a pochod k České Lípě, kde se měli spojit s dalšími vojáky, a pak společný postup na Prahu s cílem ukončit válku. Vzpoura byla následkem nesnesitelných poměrů a dodejme, dost naivně provedená. Vzbouřenci obsadili Rumburk a chystali se na pochod k Novému Boru. Na jejich pochodu byli přehrazeni vojsky rakousko-uherské armády, složené i z česky mluvících vojáků královéhradeckého 18. pěšího pluku. Vůdcové vzpoury usoudili, že jelikož se jedná o převážně české vojáky, že když odhodí sami zbraně a půjdou jim naproti, že se k nim přidají. Ano, šlo i o české vojáky, ale jejich veliteli byli němečtí důstojníci, a ti přikázali pod hrozbou trestu smrti zastřelením palbu do jim naproti jdoucích vojáků – ti byli takto rozprášeni. Podobných nesmyslů se naši předci dopustili v našich dějinách vícekrát.

Tři vůdci byli popraveni ráno 29. 5. 1918, a zbylí večer v Novém Boru, mezi nimi i můj vzdálený příbuzný, Jakub Nejdl. Další byli odeslaní neprodleně na východní frontu a 560 vojáků bylo uvězněno v terezínské pevnosti až do vzniku Československa.

Tato událost dnes není příliš známa veřejnosti, nicméně stojí za zmínku, neboť se jedná o největší vojenské vystoupení proti rakousko-uherské vojenské moci za 1. sv. války, kterého se účastnili čeští vojáci.

Právě tyto události jasně vyvracejí dnešní „módní“ představy o tom, jaký „báječný život“ byl za „císaře pána“ a blahého Rakouska-Uherska, jak se nám dnes někteří současní tvůrci mediální propagandy snaží namluvit. Život za R-U pod nadvládou „urozené“ – samozřejmě „katolickým bohem“ vyvolené habsburské rodinky byl tak báječný, že naši předci museli provádět vojenské vzpoury.

R-U mocnářství bylo období národní poroby, útlaku a hospodářského drancování českých zemí a lidu pro mocenské zájmy jednoho šlechtického – „urozeného“ rodu Habsburků se svou klientelou, kam patřili i Schwarzenbergové pod jednotnou demago-ideologií katolicismu zločinné náboženské sekty římskokatolické církve sídlící v Římě, potažmo Vatikánu. Toto je základní rámec této historie.