Dne 10. června 1942 byla německými nacistickými okupanty vypálena a srovnána se zemí středočeská obec Lidice, a její obyvatelstvo vyvražděno nebo odsunuto do koncentračních táborů.

Tato akce byla reakcí nacistů na úspěšně spáchaný atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha dne 27. května 1942 a stala se nejhrůznějším zastrašovacím počinem nacistického režimu.

Sousoší zavražděných lidických dětí	Zde stávaly Lidice...

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha dne 27. května 1942 se ještě vystupňoval teror nacistických okupantů proti českému národu. I přes popravy stovek lidí a rozsáhlé razie se nedařilo pachatele atentátu dopadnout. Když 4. června 1942 Heydrich na následky zranění zemřel, rozhodli se nacisté v Čechách a na Moravě k dosud neslýchané zastrašovací akci; významný podíl na plánu vyhlazení Lidic měl ambiciózní státní tajemník úřadu říšského protektora SS-Obergruppenführer Karl Hermann Frank.

Lidice v létě 1941	Zničené Lidice v létě 1942

9. června byly Lidice obklíčeny jednotkami SS a německé policie a nikdo nesměl ves opustit. Muži a ženy s dětmi byly rozděleny. Na Horákově statku bylo 10. června popraveno zastřelením 173 mužů, nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. Dne 16. června 1942 bylo na střelnici v Praze-Kobylisích popraveno dalších 26 lidických obyvatel. 81 lidických dětí bylo 2. července 1942 převezeno do vyhlazovacího tábora Chełmno (německy Kulmhof) a tam, pravděpodobně ještě téhož dne, usmrceno výfukovými plyny ve speciálním vyhlazovacím automobilu. Ostatní byly dány na převýchovu. 184 lidických žen, které byly odtrženy od svých dětí, byly (vyjma několika těhotných, ponechaných dočasně v Praze) převezeny do koncentračního tábora Ravensbrück. 12 dalších bylo do Ravensbrücku posláno dodatečně v následujících měsících. 53 lidických žen v koncentračních táborech a na pochodech smrti zahynulo.

Poprava mužů v Lidicích	Členové SS si prohlížejí ruiny

(Zdroje: Wikipedia.org, Os-obroda.cz, iDnes.cz)

* * *

Co se stalo v Lidicích v červnu r. 1942?

Muži byli postříleni na místě, nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let, a to takřka před zraky svých žen a dětí. Ženy byly následně deportované do koncentračního tábora Ravensbrück, většina se jich nevrátila. Děti, vyjma malé skupinky určené na poněmčení, byly odvezeny do vyhlazovacího tábora Chełmno, kdy byly usmrceny plynem. Vesnice byla totálně srovnaná se zemí a to včetně hřbitova. Jednalo se o zcela normální vyvraždění civilního obyvatelstva a bezprecedentní zločin. Také byl tento čin při Norimberském tribunálu usvědčujícím důkazním materiálem ze zločinu genocidy na Českém národě. Další informace o nacistické perzekuci v českých zemích lze nalézt například zde:

http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/nacisticka-perzekuce-v-ceskych-zemich.html

a v dalších článcích na Českých národních listech.

Jak by vypadala genocida Čechů, kdyby Němci vyhráli válku, si můžeme představit podle toho, co se stalo v Lidicích. Proto je nutné tuto událost našim mladším generacím připomínat. Zničení Lidic bylo mstou za odstranění R. Heydricha československými vojáky, i když již bylo známo, že nikdo z vesnice s tím neměl nic společného! Heydrich přijel do Prahy 27. 9. 1941 coby zastupující říšský protektor a hned ten den nechal zatknout premiéra Aloise Eliáše a bývalého ministra Jiřího Havelku a popravit několik generálu bývalého československého generálního štábu, kteří stáli v čele odboje. Následně vyhlásil stanné právo a zahájil systematické masové popravování příslušníků domácího odboje. Heydrichovou pravou rukou byl sudetský Němec K. H. Frank, původně nepříliš úspěšný knihkupec z Karlových varů. Ničení Lidic bylo na jeho rozkaz filmováno a on sám se přijel na dílo zkázy podívat, tak jako mnoho nacistických pohlavárů, kteří se tím bavili.

Běsnění, a nijak jinak se akce Němců nedá nazvat, bylo až psychopatické. Ušetřen nezůstal ani lidický hřbitov se 400 hroby. Náhrobní kameny a pomníky byly odvezeny do Prahy a použity do základů německých kasáren. Rakve byly vyjmuty a mrtví obráni o medailonky a zlaté zuby. Někdy byly použity i trhaviny. Jeden šestnáctiletý Němec, který se na práci podílel, to popsal takto, cituji:

„Největší legrace byla, když jsme dali nálože do hřbitova. To jste měli vidět, jak lítali v povětří mrtvoly! Hlavy, nohy, ruce, některé hlavy s dlouhými vlasy, to byly ženské, a my jsme s lebkami hráli kopanou…Až tam skončíme, tak se to urovná a oseje. Potom všechny polnosti Lidic a okolí dostane darem paní Heydrichová.“

(Eduard Stehlík: Lidické vzpomínání)

Po celý rok 1943 pokračovaly pozemní práce, které měli změnit krajinu Lidic, zasypal se rybník, dokonce bylo změněno koryto řeky, zkrátka neměla zůstat vůbec nic, šlo o naprosté vymazání z mapy, aby nemohlo být v budoucnu identifikováno místo, kde Lidice stávaly. Náklady na tyto práce dosáhly téměř tří miliónů korun, které musel zaplatit pozemkový úřad z českých peněz. Veškeré úspory lidických občanů, které měli v bankách a peněžních ústavech, byly Němci zabaveny.

Ženy z Lidic byly odvezeny do koncentračního tábora Ravensbrück, kde byly drženy v nelidských podmínkách. Dělaly otrockou práci, byly týrány za nejmenší přestupky, např. za ohlédnutí, nebo úplně bez příčiny. Trpěly nedostatkem spánku, zimou a hladem. Jedna lidická žena, Blažena Pitínová, z prožitého utrpení zešílela a byla SS-many zavražděna. Na jiné ženě, Marii Šroubkové, dělali nacisté zločinné pokusy, a ta také zahynula. Františce Hroníkové se narodil zdravý chlapeček, ale německé dozorkyně ho hned zavraždily.

Ženy v tomto obrovském koncentračním táboře pracovaly v denních i nočních směnách 12 hodin denně za nedostatku jídla a vody. Za nejmenší provinění, např. nesplnění norem, které byly vysilující a neustále navršovány, byly trestány bitím, stáním o hladu až tři dny, ponořováním do ledové vody. Po práci musely vězeňkyně stát na apelu, který trval až 4 hodiny, někdy celou noc. Dále následuje otřesná výpověď Jaroslavy Suchánkové, jedné z lidických žen:

„Vše co bylo v lágru vybudováno, ať se jednalo o budovy a vily pro SS dozorce, nebo silnice, stavěly vězeňkyně holýma rukama až do vyčerpání všech svých sil. Válcování silnice se provádělo tak, že se do kamenného válce zapřáhly ženy. Vykládání bylo prováděno tak, že stála řada žen a lopatami přehazovali písek až na místo určení. Podobně byly vykládány cihly, které si holýma rukama bez rukavic předávaly jedna druhé.

Ano, stála jsem a nechala se bít, protože případné kladení odporu, bránění se, by mohlo vyvolat úplný záchvat zuřivosti, který by mohl skončit tragicky. Tam stačila vteřina, kdy se nějakému esesákovi zlíbilo a kvůli nějaké své špatné náladě utloukl tu ženu na místě k smrti.

V táboře byla vybudována plynová komora, která začala nenasytně pohlcovat lidské oběti. Byly zavedeny proslulé selekce známé z vyhlazovacích táborů. Během nich jsme museli běžet bosé asi sto metrů před „komisí“, v níž byl mimo jiné lágrkommandant a lékař. Před nimi musel proběhnout vždy celý blok. Když některá z žen běžela těžce, nebo měla šedivé vlasy, byla na pokyn lágrkommandanta vytažena holí ze zástupu, zapsáno její číslo a dána do „jugendlágru“ s určením pro plynovou komoru. To byly nesmírně stresující okamžiky, protože člověk nikdy nemohl vědět, zda se jim momentálně neznelíbí a neskončí v plynu také.“

Ladislava Himlová, lidická žena:

„Pracovala jsem v kožešnických dílnách, jejichž vedoucí byl SS-Oberscharführer Alfred Pietsch, sudetský Němec z Liberce. Bil často vězněné ženy a odůvodňoval to tím, že se prý stále provádí sabotáž. Bil hlava nehlava, kopal do postižených, apod. Dozorkyně Marianne Raabová, také sudetská Němka z Liberce, nás při každé příležitosti bila….“

Atd.

(Z článku J. Krutiny: Lidice )

* * *

Výňatek z rozhlasového projevu E. Beneše z roku 1945

O zločinu Lidickém a kolektivní vině německého národa

Lidice a jejich osud jsou nejvýraznějším rysem německé nacistické kultury a německého nacistického systému z doby 2. světové války. Říkám německého systému - přidávaje k tomu slovo nacistický, poněvadž nemohu od celého toho nekulturního, barbarského zjevu lidického vraždění z června roku 1942 německý národ jako celek odloučit. Činím německý národ jako celek za nacismus a všechny jeho zločiny, jimiž se nacismus navždycky před celou historií lidstva tak smutně proslavil, odpovědným, pokládám za nutné politicky z toho vyvodit důsledky vzhledem k celému státu a dle toho postupovat do budoucnosti po tak dlouho, dokud německý národ, uznav svou vinu, nenapraví aspoň částečně to, čím se proti lidství, právu a mravnosti lidské i božské za minulých 15 let provinil.

Nebude však trvat dlouho a budeme slyšet různé, všelijak formulované a v systémy vypracované omluvy, výmluvy a omývání všeho toho, čeho se Němci v této válce tak neslýchaně nelidsky dopouštěli. Až to svět uslyší, nechť nezapomene na tato fakta: To, co v lidickém zločinu nejvíce ohromilo celý svět, bylo, že po přesně připraveném, chladně uváženém a s nejhorším cynismem provedeném vyvraždění nevinného lidického obyvatelstva bylo vydáno oficielní německé komuniké, jímž se německá vláda slavnostně k této ničemnosti hlásila. Z něho vycházelo, že to byly represálie na přiznaně nevinných lidech, a že to byl prostě výraz vraždícího zastrašujícího teroru, z něhož si německý režim vytvořil veřejně hlásanou a hájenou právní státní doktrínu. To nebylo něco náhodného, to byl systém, to byl právní názor německé společnosti, to byla nová filosofie německého národa a německého Herrenvolku. A nebylo to tajeno, nebylo to zakrýváno, bylo to hlásáno veřejně všemu německému lidu.

To, co svět uvádělo a uvádí dnes zvláště v úžas, je fakt, že takový Buchenwald, Mauthausen, Dachau, Osvětim, Majdanek, Belzec a všechny ostatní koncentrační tábory s celým svým aparátem a systémem zvířeckého mučení a vraždění byly vymýšleny a připravovány v klidu, v úředních místnostech jednotlivých ministerstev a stavěny záměrně a odborně za účasti odborníků, inženýrů, lékařů a jiných vědců a před zraky skoro celého odborného světa a politicky myslícího lidu německého. Že se odborně a vědecky bezvadně pracovalo na přípravě německých mučíren a že se pro ně odborně vychovávaly celé generace nacistické mládeže, policie a pomocného personálu; že se v těchto místech organizovaly pro účely německé vědy německými vědci a lékaři odborné vědecké experimenty na uvězněných, nešťastných lidech nevinně odsouzených a německými kulturtrégery tak neslýchaně zneužívaných. Že se stavěly a odborně zařizovaly plynové komory na masové ničení milionů životů, že koncentráky, mučírny, plynové komory, vlaky smrti a všechno to, co reprezentovalo tento nelidský zabijácký systém stálo denně a stále a řadu let na očích velké většiny německého národa, a že se v tomto národě, kromě dvou-tří případů, nenašel ani jediný význačnější odpovědný člověk, který by byl měl odvahu to všechno odsoudit, proti tomu se postavit, definitivně to zatratit.

(Z knihy J. Vacka a J. Krutiny: Vraždění po německu)

* * *

Jiří Krutina: Recenze filmu Lidice

V rámci rodinného vzdělávání našich dětí jsme šli s nejstarší dcerou na nový český film Lidice. Historické události kolem vyhlazení této české vesnice, společně s další vesnicí Ležáky, jsem poměrně přesně znal, tak jsem byl sám zvědav, jak se podařilo autorům sdělit tuto historickou skutečnost. Musím říci, že nás film místy nechával v rozpacích.

... Ve filmu není zdůrazněno, že Němci přistoupili k vyhlazení Lidic nikoliv kvůli falešné stopě, ale zejména kvůli tomu, že se po vyšetřování, represích v protektorátu a stovkách popravených nedostali výsadkářům na stopu. Proto přistoupili k této podobě teroru. Nešlo o nic jiného než o vyvolání strachu a donucení obyvatel, aby sami udávali odbojáře. Tedy nikoliv pouhý německý omyl díky podvržené stopě. Němci by Lidice vyhladili stejně, byla to součást nejen teroru, ale zejména přímé msty za zabití jedné z nejdůležitějších nacistických špiček. Vyhlazení Lidic provedli ss-mani přímo z rodného Heydrichova města, kteří sem přijeli za účelem pomsty. Lidice byly určeny k „vyhlazení“. To je přesný technický termín. Vše bylo předem připraveno, pečlivě naplánováno a myslelo se až tak důkladně, že nesmí být vidět ani trosky, a vše musí být udupáno s úrovní země tak, aby na tom místě nerostla ani tráva.

... Nejsem si ale zcela jistý, zda skutečně film – jeho výsledný dojem a informace, podává skutečný „pocit“ toho, co Lidice byly a jejich význam i skutečnosti s tím související. Češi v tomto filmu vyznívají jako záletníci, holkaři, a hrdinové jenom na oko, když potřebují sbalit holku. Jediné hrdinství je tam rozpačitá návštěva záletníka (stejný herec hrál i v jiném snímku Habrmannův mlýn) na gestapu, kde se chtěl nechat ze solidárnosti zabít Němci. Naopak Němci jsou ukázáni jako lidé se svědomím, a že nebyli všichni stejní. Rozhodně není film vyvážený z pohledu historického sdělení o povaze doby okupace.

Pokud chceme skutečně poznat pravdivý dojem z této tragické události a dějinné souvislosti, tak každému doporučuji navštívit národní památník přímo v Lidicích, kde je promítán krátký film, a prohlédnout místní muzeum. Zde člověk skutečně pozná a pochopí do důsledků zrůdnost německého nacismu a jeho okupační řádění u nás za protektorátu. Zde je vše ukázáno naprosto syrově se současnou pietou k obětem bez „módních výstřelků“. Nedaleko je Terezín. Návštěva obou těchto relikvií, které nám Němci zanechali během svého „ochranného“ působení na našem území, každému jasně ukáže, o co šlo. Tento nový film nevyznívá příliš dobře.

(Z článku J. Krutiny: Český film Lidice: rozpačitost - z knihy Vraždění po německu)