Dne 21. července 1622 jsou všichni duchovní i knězi jiného vyznání než římskokatolického vypovězeni z Moravy.

Rekatolizace je násilné či nenásilné znovuobracení nekatolíků na římskokatolickou víru. V českých zemích probíhala od bitvy na Bílé hoře a byla řízena českým králem a římským císařem Ferdinandem II. V širším kontextu zapadá rekatolizace do rámce principu cuius regio, eius religio (čí vláda, toho náboženství), který se v této etapě evropských dějin začal utvářet a jenž byl definitivně potvrzen Vestfálským mírem.

V Českých zemích se k její násilné formě přistoupilo po Bílé hoře, kdy české země rekatolizovali mimo jiné jezuité. Jsou známy i případy, kdy lidé bývali mučeni tak dlouho, dokud nepřešli na katolickou víru. Podrobný popis těchto případů lze nalézt například v knize Historie o těžkých protivenstvích církve české od Jana Amose Komenského.

Rekatolizace byla prováděna ve spolupráci světské a církevní moci. Světská moc se starala především o výkonnou a organizační část, církevní se měla postarat o náležité duchovní pozadí a hlavně o navržení postupu rekatolizační akce.

Postup Moravské rekatolizace se v mnohém podobal té v Čechách, akorát s tím rozdílem, že na Moravě byla výchozí pozice příznivější, protože tu ještě před Bílou horou byla skoro polovina far osazena katolickými kněžími a existovaly tu klášterní komunity, které již na počátku 17. století prosperovaly mnohem lépe než v Čechách. Nad nekatolickými kněžími držel nejdéle ochrannou ruku Karel starší ze Žerotína, u kterého také do roku 1625 nacházel exil Jan Amos Komenský.