Dne 11. 10. 1424 u Přibyslavi zemřel Jan Žižka z Trocnova, později z Kalicha, největší vojevůdce v českých národních dějinách. Před rokem 1989 měl dokonce 11. října svátek Jan. To bylo pak v rámci odnárodňovacího procesu zrušeno, aby Češi nebyli tak bujní.
Jana Žižku lze přirovnat ke “krizovému manažerovi", kterého husitská revoluce vynesla do popředí z nutnosti obrany jak své víry, tak národa a českého státu jako takového. Byl blízký českému králi Václavu IV. Před husitskou revolucí bojoval z největší pravděpodobností v družině českého válečníka Jana Sokola z Lamberka proti řádu německých rytířů ve službách polského krále. Pak se dostal do čela revoluce už během pražské defenestrace, kdy vedl ozbrojený lid na radnici. Později se ujal jednotného velení při obrany Prahy a odrazil první křižáckou výpravu na Vítkově. Pak vyhnal druhou křižáckou výpravu a Zikmunda s jeho zeťákem Albrechtem Rakouským z Čech a porazil jej v několika bitvách. Během svého života nikdy neztratil pole, byť několikrát přímý boj odmítl, aby udeřil za lepších podmínek a na hlavu zvítězil. Byl v čele Táboritů, tedy radikálního husitského směru, později se s nimi za dosud nejasných okolností rozešel a založil své vlastní bratrstvo – malý Tábor; to se po jeho smrti zvalo sirotci a jejich duchovním správcem a vůdcem byl pak Prokop Malý, později u Táboritů Prokop Veliký.
Jan Žižka důsledně potíral vnitřní sváry mezi Čechy a jednotlivými husitskými obcemi. Dokonce zabil kněze, který vedl část husitů proti němu samému a byl nucen je v bratrovražedném boji rozdrtit. Kněze, který k tomu podněcoval, zabil jednou ranou palcátem. V tomto byl nekompromisní, ale je nutné chápat jeho dobu: zde šlo o zachování národa a státu jako celku, a to měl na prvém místě. Zemřel při společné cestě všech sjednocených husitských svazů na Moravu ve vojenském ležení u obléhané Přibyslavi. Jeho poslední slova byla, aby ve sporech mezi sebou se snažili vždy dohodnout a proti cizozemcům se vždy sjednotili. Během jeho umírání s ním byl nejbližší vojenský štáb včetně pána Viktorína z Kunštátu a na Poděbradech, představitele starobylého českého šlechtického rodu. Jeho syn se stal později českým králem, nebyl to nikdo jiný než Jiří z Poděbrad, husitský a také poslední opravdu český král. Dokázal v prvních letech husitské revoluce zachránit český stát a národ sjednocením všech směrů. Bohužel v ten samý okamžik náhle zemřel a po jeho smrti opět začalo dělení na šlechtu ochotnou se s Římem dohodnout a radikální Tábority, což vyústilo Lipanama.
Jan Žižka je právem nazýván jedním z velkých Čechů a jako vojenský génius je opravdu nepřekonatelný v dějinách vojenství. To je zkrátka fakt.
