Po tělesné příbuznosti mám ve svém rodokmenu bohatou historii trvalého boje mezi Čechy a Němci v nejrůznějších podobách. Moji oba pradědové z otcovy strany byli čsl. legionáři. Jeden bojoval na východní frontě a přeběhl k Rusům jako mnoho dalších legionářů, bojoval proti bolševikům a vrátil se do vlasti. Druhý bojoval na italské frontě na Piávě, účastnil se velmi statečného vystoupení našich vojáku na této frontě, kdy Rakušané proti nim vedli doslova trestnou výpravu. V hodnosti rotmistra utrpěl těžké zranění po výbuchu granátu v břiše. Na následky svého válečného zranění zemřel v roce 1920 po návratu do vlasti.
Z matčiny strany bratr mé prababičky sloužil také v rakouské armádě. Když měla být jejich jednotka odvelena na východní frontu, tak vypuklo největší ozbrojené vojenské povstání za 1. světové války, známé jako tzv. Rumburská vzpoura. Povstání bylo nakonec potlačeno a sedm jejich vůdců bylo pro výstrahu zastřeleno v Boru u České Lípy. Mezi nimi byl i Jakub Nejdl, bratr mé prababičky. Tolik tedy moji předci nedávno minulí.
Moji oba dědové prožili obě mobilizace v roce 1938 před německou okupací. Má prababička zachránila jednoho ruského vězně z pochodu smrti z roku 1945, který procházel Domažlickem a ukrývala ho u nás doma až do osvobození Američany.
V mojí hlubší historii máme v rodokmenu také jednoho ze známých rebelů našich dějin, Jana Sladkého Kozinu.
Jan Sladký, zvaný Kozina byl legendární vůdce chodského povstání na konci 17. století. Kozina symbolizuje odpor českého lidu proti německému útlaku v tzv. době temna po bitvě na Bílé hoře. Chodové jsou obyvatelé 11 vesnic v okolí Domažlic. Jejich povinností bylo hlídat hraniční lesy, a v případě bojů chránit české země před vpádem nepřátel přes Šumavu. Zároveň střežili dvě důležité obchodní stezky z Bavor do Čech. Tyto hraniční povinnosti přinášely Chodům jistá práva. Užívání všeho, co jim hraniční les poskytoval, ať už dříví, zvěře, a nebo píce pro dobytek z lesních pastvin, bylo samozřejmostí, a navrch se Chodové těšili značným privilegiím. Mohli svobodně nakládat se svým majetkem, stěhovat se, ale nejcennější privilegium bylo osvobození od robot, které si ale nikdy nevymohli potvrdit písemně, což se jim později stalo osudným. Do Bitvy na Bílé hoře v roce 1620 si své svobody a privilegia s větším či menším úsilím dokázali uhájit. Po porážce českých stavů jejich panství připadlo německé vrchnosti Wolfa Viléma Lammingera z Albernreuthu. Spory Chodů s jejich novým pánem byly ukončeny vojenským potlačením povstání na Chodsku. Jeden z jejich hlavních vůdců, Jan Sladký Kozina, byl nakonec 28. listopadu 1695 v Plzni popraven oběšením.
(Ze skripta Jiřího Krutiny: R. Heydrich - Chtěl nás vyhubit, byl zabit)
