Dne 18. 1. 1409 byl vydán českým králem Václavem IV. královský výnos, tzv. Dekret Kutnohorský. Obecně se o tom říká, že tím omezil vliv cizinců na Pražské univerzitě. Opak je pravdou, pouze se tím upravil stav, který v dané době byl na všech evropských univerzitách, kdy vždy domácí národ měl hlavní slovo. Tak tomu bylo na všech tehdejších univerzitách, kromě pražské. Pražští mistři a žáci tak byli vždy přehlasováni cizinci – Němci, Sasy, Poláky, a šlo zejména o přidělování titulů nebo míst. V době, kdy bylo papežské schizma (existovali dva papežové – v Avignonu a v Římě) král Václav IV. pro svou politiku potřeboval, aby se pražská univerzita vyslovila pro papeže, který by mu zajistil římskou korunu. Bohužel mohl spolehnout pouze na české mistry, Němci volili druhého papeže. A tak se sešla situace – okamžik, kdy čeští mistři Jan Hus, Jeroným Pražský a Jan z Jesenice oslovili krále s nastolením spravedlivého poměru hlasů jako na všech univerzitách, tedy aby Češi měli 3 hlasy, a tak bylo zajištěno, že vždy při vážném hlasování přehlasují ostatní cizince. Tak se potkali zájmy českého krále Václava IV. a českých reformních mistrů. Výsledkem byl Kutnohorský dekret, který upravil hlasování na univerzitě.
Znění dekretu:
„Ačkoliv každý člověk každého člověka povinen jest milovati, přeceť potřebí jest, aby toto milování pocházelo z lásky řízené; pročež cizinci přednost dáti proti domácímu není pravé: neboť pravá láska počíná vždycky sama od sebe, a tak na přátely podle p osloupnosti přirozeného přátelství dále se rozšiřuje. Poněvadž pak nás hodnověrná zpráva dochází, že národ Německý, v království tomto Českém žádného obyvatelstva nemajíce, ve všech věcech, o kterých se při učení Pražském jedná, tři hlasy sobě přiosobil k užívání, ježto národ Český, pravý této země dědic, toliko jeden má a ho užívá: přočež považujeme to za nespravedlivé a velice neslušné, aby prospěchův obyvatelův zemských cizí a přespolní lidé v hojnosti měli požívati, oni pak škodlivým nedostatkem cítili se sklíčeny; i nařizujeme rektorovi a univerzitě a naskrze míti chceme, aby napotom národ Český při všech radách, soudech, zkouškách, voleních a jakýchkolivěk jiných nadáních a základáních, podle toho zřízení, kterého Francouzský v univerzitě Pařížské a též jiní národové v Lombardii a v Itálii užívají, ke třem hlasům všemi způsoby se připustili a jej při tomto privilegii na budoucí věčné časy zanechali v pokoji a bez překážky."
Václav IV., z boží milosti král český.
Následkem navrácení domácích poměrů, jak bylo obvyklé všude v Evropě, byla reakce německých mistrů a žáků zcela typická: hromadně odešli z Prahy. Nejprve se dekretu Němci ani nechtěli podrobit. Vynucení dekretu museli učinit až biřici a ozbrojená stráž, která musela násilím odebrat insignie a klíč od univerzitní pokladnice německého rektora. V Praze zůstali pouze Poláci a částečně Sasové, Němci odešli. Všimněme si dobře. Když měli mít právo jak je obvyklé, považovali to za křivdu; když neměli zcela neodpovídající převahu hlasů, která jim nepříslušela, ve své ješitnosti se urazili a odešli.
