Dnes často zástupci sudetoněmeckých landsmanšaftů (SDL) a jejich posluhovači u nás tvrdí, že česko-německé vztahy byly vždy přátelské a že toto přátelské soužití bylo přerušeno až během druhé světové války a zejména po odsunu německého obyvatelstva z ČSR. Snaží se tím vytvářet iluze, že právě poválečný odsun byl tím aktem, který přátelské vztahy Němců a Čechů poškodil. Sleduje se tím samozřejmě snaha označit poválečný odsun té části německého obyvatelstva, která se podílela na vlastizradě – rozbití demokratické ČSR a následné represi českého obyvatelstva v protektorátu, kde 60 % veškerého potlačovatelského aparátu gestapa byli právě „čeští“ Němci, za nelegitimní a bezprávní křivdu. Dnešní snaha politického vedení zastupující odsunuté Němce – SDL se snaží prosazovat obraz mírumilovného přátelského soužití obou těchto „dvou“ národů na našem historickém území, a doslova jej „malují“ jako idylické a prospěšné rozkvětu našeho státu.

Pravdou však zůstává, že tento vztah byl po celá staletí vztahem většího národa – s cílem ten druhý porazit a porobit, a menšího národa, jehož smyslem se stávala neustálá obrana před tímto sousedem až po hájení holé existence, kdy v několika obdobích nám hrozila naprostá germanizace a zánik, jak si ukážeme.

Skutečné zdravé prospěšné vztahy, a to ať už mezi lidmi, partnery, sousedy, tak mezi národy, musí být postaveny na pravdivosti, poučení a zodpovědnosti, nikoliv na lži, manipulaci s dějinami a snahou o dávné prosazování nerovného pohledu na vztah. Jen tak lze dále budovat dobré sousedské vztahy, postavené na historické pravdě a poučení se z ní pro obě strany, a nikoliv na překrucování se snahou vnutit svou představu o „dobrém a „správném“ vztahu Němců a Čechů z německého pohledu – německé představy. Co znamená z pohledu zástupců „sudetských“ Němců ony vždy dobré a pro Čechy prospěšné vztahy nám zcela jasně, nezaujatě a vědeckým způsobem ukazuje historie.

Podívejme se proto do naší historie, abychom si udělali obrázek o tom, jak se utvářela dějinná zkušenost česko-německých vztahů. Zcela jasně nám historická fakta ukáží, že vzájemné vztahy Němců a Čechů nebyly ani v historii příliš přátelské. Ze zkušeností jednotlivých generací se pak vytváří výsledná zhuštěná zkušenost tohoto vztahu Němců a Čechů. Uvidíme zcela bez předpojatosti, že české zkušenosti byly převážně negativní – soužití s Němci nám přinášelo v historii – vzdálené i méně vzdálené, spíše utrpení a neustálý boj o přežití. Historickým faktem zcela přesvědčivě zůstává, že většinu válek museli Češi svádět s germánskými státy – tedy s Němci, a to od počátku nám známých dějin – od Sámovy říše počínaje, odsunem Němců v roce 1945 konče. Podíváme se na krátký průlet dějinami:


Sámova říše.
Vůdce prvního historicky doloženého státního útvaru Slovanů na našem historickém území musel čelit tlaku západních Franků. Jejich vpád do Sámovy říše byl nakonec odražen a v bitvě u Wogastisburgu (asi 630-631) byli Frankové poraženi.


Velkomoravská říše.
Západním mocným sousedem Velkomoravské říše byla Franská říše. Ta viděla ve Velkomoravské říši konkurenta, o jehož vojenské zničení a podrobení pravidelně usilovala. S tímto cílem vedla proti Velkomoravské říši válečná tažení v letech 805, 806, 846, 847, 855, 856, 864, 869, 870, 871, 872, 892. 893, 898 a 900. Těmito neustálými útoky a nutností se bránit západním vpádům Franků, nakonec oslabený Velkomoravský stát podlehl útokům maďarských nájezdníků. Tedy během necelých 100 let bylo vedeno celkem 15 vojenských přepadů a vpádů na Velkou Moravu ze strany jejího západního mocnějšího souseda – Francké říše! Jistě ukázka bratrského přátelského soužití – dodejme „mírně“ asymetrického: z jedné strany 15 válečných vpádů s cílem porobit si východního souseda, a z druhé strany ani jeden – pouze obrana vlastních území a obyvatelstva. Takřka idylická představa dobrých sousedských vztahů.


Přemyslovský stát.
V 10. století Germáni zaútočili na přemyslovský stát šestkrát. V 11. století pětkrát. Ve 12. století pouze jednou. Ve 13. století třikrát, ve 14. století jednou. Tedy nebylo ani jedno století, kdyby se český stát nemusel bránit před vojenským vpádem ze západu – ze strany našeho západního tradičního souseda – Němců. Opět jistě typická ukázka dobrých harmonických sousedských vztahů.

V této souvislosti je vhodné říci, co prohlásil poslanec Evropského parlamentu a čelní představitel Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Německu B. Posselt, na nedávném 63. sjezdu Němců odsunutých z Československa. Cituji:

„My jsme (myšleno sudetští Němci) přemyslovská území přivedli k rozkvětu. My jsme po 800 let přinášeli svůj přínos k hospodářskému a kulturnímu bohatství zemí Svatováclavské koruny.“


Dále uvádím, co o době našeho prvního státního útvaru píše historik prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc:

- Již rok 631 se zapsal do dějin útokem krále Dagoberta proti Slovanům, vedeným Sámem.

- V roce 788 franský panovník Karel Veliký zřizuje na pomezí bavorsko-českém tzv. Českou marku s úkolem postupně likvidovat český stát.

- V roce 805 se franská šlechta poprvé pokusila podrobit české Slovany a ve třech proudech vtrhla do Čech. Oblehla pevnost Canburg a po hrozném zpustošení zem opustila, aby unikla odvetnému úderu narychlo svolaných Slovanů. Karel Veliký přitom vyhlásil zákaz vývozu zbraní do Čech.

- V roce 806 se franský vpád opakoval. Karel Veliký, který v této době uplatňoval veliký nárok na nadvládu v Čechách, stanovil, že do bojů proti českým kmenům musí nastoupit každý třetí muž a při bojích se Srby všichni.

- V roce 845 sice 14 kmenových knížat přijalo v Řezně křest, ale o rok později dochází opět k celofranské válce, což otřásá německým tvrzením, že se již tehdy u nás uznávala franská svrchovanost.

- V srpnu 846 vpadla vojska Ludvíka Němce na Moravu a při návratu byla napadena českými vojsky. O rok později pak franská vojska vpadla do Čech a čeští panovníci museli poslat franskému vladaři rukojmí. K dalšímu vyjednávání byli přinuceni i v roce 848.

- K velkému vpádu franského vojska pod vedením hrabat Thakulfa a Ernsta došlo v roce 849. Franské vojsko tehdy napadlo český tábor za pomoci lsti, v době vyjednávání o mír. Jeho vpád skončil porážkou, a poražené franské vojsko muselo Čechům odevzdat rukojmí a odejít ze země po cestě, kterou přišlo, aby nemohlo plenit. Z toho je vidět, že i Češi se učili rychle germánským zvyklostem. Navíc české vítězství v té době přispělo k uvolnění závislosti českých kmenů na východofranské říši. Středověcí kronikáři o Germánech tvrdili, že nikdy neuvažují o tom, proč válku prohráli, a také se tím nijak netrápí. Celé své uvažování vždy soustřeďují na to, jak další válku vyhrát.

- V březnu 855 bavorské vojsko, vedené hrabětem Ernstem, vpadlo do Čech. Z hlediska vojenské strategie se dá usuzovat, že to byl vedlejší úder, který měl zajistit úder hlavní, vedený v srpnu proti Moravě. Vojsko však bylo poraženo a moravský Rastislav pronásledoval franské bojovníky až za Dunaj.

- O rok později roku 856 Ludvík Němec vpadl na srbské území a donutil slovanské Daleminice k poplatkům. Při zpáteční cestě táhl severozápadními Čechami a snad přitom přinutil některé české kmenové náčelníky k uznání franské svrchovanosti.

- V létě 857 následoval nový vpád franského vojska do západních Čech. Další nebezpečný útok proti moravskému Rastislavovi organizoval Ludvík Němec v srpnu 864. V té době Ludvík Němec vyjednával s Bulhary, aby napadli velkomoravský stát.

- V létě 857 vtrhlo na území českého státu franské vojsko a oblehlo hradiště obhajované kmenovým náčelníkem Slavitahem. Jeho otec zpočátku uznával franskou svrchovanost, z níž se později vymanil. V otcově odporu pokračoval i jeho syn Slavitah. Když ho Frankové vypudili, uchýlil se na Moravu. Na jeho místo pak byl dosazen jeho bratr, který projevil ochotu se podřídit.

- V roce 870 vtrhl na Moravu Karloman z Bavorska. Zmocnil se tamního panovníkova pokladu a pro správu země jmenoval dva franské šlechtice Viléma a Engelšalka. Moravané se však záhy této "protektorátní vlády" sami zbavili.

- V listopadu 870 Ludvík Němec nařídil v Řezně oslepit moravského panovníka Rastislava a uvrhnout jej do vězení, kde zemřel. Téhož roku byl odvlečen arcibiskup Metoděj do Bavorska. Tam byl protiprávně vězněn, aby nemohl klást odpor franské moci.

- V roce 871 byl uvězněn další představitel Velkomoravské říše Svatopluk, protože odmítal vazalské povinnosti k Říši. Svatopluk byl poté přinucen vést franské vojsko proti Moravě. Utekl však a přidal se opět k moravskému vojsku.

- V roce 1002 z Čech vypuzený kníže Boleslav III. požádal o azyl nordgavského hraběte Jindřicha, který ho však uvrhl do vězení. Propustil ho až poté, kdy sám potřeboval Přemyslovce pro boj proti králi Jindřichovi II.

- V září 1012 využil Jindřich II. dynastických spor mezi Přemyslovci a udělil Čechy v léno knížeti Oldřichovi, který již po několik měsíců udržel pevně vládu a byl skutečným vládcem své země. Sesazeného Jaromíra, přítomného při tomto aktu, Jindřich II. nepropustil, ale dal ho uvěznit. Při této události je nutno poznamenat, že německý císař českého panovníka nejmenoval, pouze potvrzoval jeho volbu. Český kníže se stal tedy panovníkem výhradně z vůle domácí šlechty, i když je po celou dobu středověku patrná snaha tuto skutečnost změnit, suverenitu panovníka i českého státu zmenšit a později zcela zrušit.

- V roce 1031 poskytl český panovník Oldřich azyl členovi rodu Piastovců. Němečtí císaři měli vždy obavu ze vzniku silného česko-polského státu. Císař Konrád II. si vzal za záminku pobyt Měška II. v Čechách a prosazoval sesazení českého knížete Oldřicha. V roce 1033 ho pak uvěznil, takže k moci se za podpory vojenské intervence, vedené císařovým synem, opět dostal Jaromír Přemyslovec. Kníže Oldřich byl z vězení propuštěn v dubnu 1034.

- V roce 1041 byl další vojenskou intervencí přinucen k jednání český panovník Břetislav. Jindřich III. ho napadl, když se chtěl vyvázat ze závislosti na císařském stolci.

- V dubnu 1099 císař Jindřich IV. v Řezně protiprávně narušil nástupnický řád Břetislava I., když udělil Čechy v léno bratru českého knížete (Bořivoj). Tímto činem se císař snažil bezprostředně ovlivňovat volbu českého panovníka. Bořivoj II. byl volen domácí šlechtou 25. prosince 1100.

- V polovině roku 1107 byl kníže Svatopluk uvězněn německým Jindřichem V., který zasahoval do dynastických sporů Přemyslovců. Svatopluk však podplatil Jindřicha a po propuštění se znovu ujal vlády (1107-1109).

- V roce 1192 německý císař Jindřich VI. znovu zasáhl do českých poměrů. Václav, syn Soběslava I., který vládl jen čtvrt roku, byl uvězněn markrabětem Albrechtem Míšeňským a zemřel v Míšni jako vězeň. Pozadí této perzekuce není dost jasné, byl to zločin i z hlediska křesťanského.

Ota V. Braniborský vládl v Čechách jako okupant. Přemyslovec Václav II. byl držen v internaci od 25. ledna 1279. Propuštěn byl až v květnu 1283 za vysoké výkupné a zástavu některých severočeských měst.

Dne 1. července 1304 Albrecht Rakouský, panovník v Říši, uvalil na Václava II. říšský acht, protože odmítl vydat horní regál říši a nechtěl se vzdát Chebska a Míšně.

V Olomouci byl 4. srpna 1306 německým rytířem zavražděn Václav III., poslední vládnoucí Přemyslovec. Motiv vraždy zůstal neobjasněn.

Na otázku, zda také někdy nějaký český panovník věznil, mučil či připravil o život některého německého vládce, existuje záporná odpověď. Němečtí autoři z celého myšlenkového spektra od nacistických historiků až po historiky demokratické, od středověkých kronikářů až po dnešní sudetoněmecké spisovatele, do velkých podrobností popisují především vazalské poměry a podřízenost českého státu římskoněmecké říši. I když popis některých je objektivně přesný, pozorujeme v jejich hodnotících závěrech, že českou podřízenost považují za přirozený a snad i za spravedlivý vztah, a dokonce jej zařazují i do svých kapitol o dobrých vztazích českoněmeckých. Zcela jim uniká, že pro Čechy jejich podřízenost nebyla nikdy jevem pozitivním. Češi, stejně jako Slováci, kteří na tom byli ještě hůře, museli po celá staletí vést boj proti vazalství, snad nejdelší ve světových dějinách.

Popis německé nadřazenosti v nejvědečtějších německých dílech nepůsobí příznivě na dnešního českého čtenáře. Mluvčí sudetoněmeckých organizací proto uvažují zcela chybně, když se domnívají, že v minulosti byly německo-české vztahy Čechům prospěšné. Budovat budoucnost na této základně je nemyslitelné, protože sudetští Němci mají zcela jinou stupnici hodnot. Vrcholem pro ně je začlenění českého státu do německé říše. Je potom pochopitelné, že z tohoto pohledu se mnohá hodnocení Čechů a Němců zásadně liší. Z hlediska Čechů se poválečný odsun nejeví jako tragické přerušení předchozích dobrých vzájemných vztahů, ale především jako ukončeni vazalských, nerovnoprávných a pro český stát nevýhodných a nedůstojných vztahů.

Jen ten panovník, který vládl v Praze a současně byl i vladařem v Říši, například Karel IV. a řada českých králů z rodu habsburského, se nemuseli obávat německého útisku. Ale ani německý habsburský rod si nebyl jist před pruskou rozpínavostí, jak o tom svědčí útoky na jeho státní integritu v bojích o dědictví rakouské v době panování Marie Terezie a později.

Závěry některých německých historiků, že „vyhnáním Němců po roce 1945 bylo rozbito po staletí trvající vzájemně prospěšné německo-české soužití", se jeví jako nepravdivé. Realita dějin byla jiná. Někteří čeští historikové upozorňovali, že vazalské závazky na sebe bral jen panovník, zatímco lid (národ) se jimi necítil vázán. Z německé strany zase slyšíme, že perzekuce českých panovníků se dotýkala jen jejich života a český lid nepostihla. Proti oběma tvrzením lze úspěšně argumentovat. Také nelze souhlasit s tím, že čeští vladaři byli trestáni jen za porušení vazalských slibů a povinností. Můžeme totiž namítnout, že byli trestáni za to, že chtěli žít a vládnout svobodně, nezávisle.

Závěr je jednoznačný: Z historických pramenů je zřejmé, že dobré sousedské a mezistátní vztahy kazily vždy útoky franské, východofranské a německé říše na český stát. Z tohoto hlediska nebyli Němci po staletí dobrými sousedy.

Konec citace z textu: Germánská negativa v českých dějinách 7. – 12. století, zdroj www.ceskenarodnilisty.cz.


Husitský stát.
V 15. století v době husitského státu došlo k 6 vojenským vpádům křižáckých vojsk – zejména Němců, s cílem naprostého vyhubení husitství a Čechů – v tomto případě navíc s požehnáním Říma a mocenského vedení římskokatolické církve. V tomto případě šlo o mezinárodní vojenské intervence, na kterých se podílela takřka celá tehdejší katolická křesťanská Evropa té doby, vyjma našich severních slovanských sousedů - Poláků. Opět takřka idylický sousedský vztah. Zde je nutno v rámci objektivity říci, že jako reakce na křižácké vpády do Čech za de facto vlády kněze obce Táborské Prokopa Holého (1428-1434) došlo k několika „spanilým jízdám“ a rejsám do okolních států: Lužice, Míšně, Bavor, Uher, Slezska, Německa a Polska. Tím se podařilo husitům přenést část válečného břímě za hranice českého státu. Cílem bylo jednak oslabit nástupní prostory pro vpády do Čech a jednak šíření husitských manifestů. To byla zřejmě jediné období v historii, kdy Češi opětovali válečné vpády do Čech stejnou měrou do zahraničí, odkud tyto vpády přicházeli.


V 17. století po porážce českých stavů na Bílé hoře probíhala třicetiletá válka v Evropě. Obyvatelstvo českých zemí bylo vybito asi na pouhou jednu třetinu původního stavu…

V 18. století opět české země nesli tíži válek mezi Pruskem a Habsburskou říší. Ani Habsburkové neuchránili české země před vpády Prusů do Čech – v letech 1740, 1741, 1744, 1756, kdy se rozpoutala válka sedmiletá.

V 19. století to byla opět prusko-rakouská válka, která pustošila zejména české země.

Povaha 1. světové a 2. světové války je dostatečně známá. V první světové válce byli Češi nuceni bojovat za jim cizí zájmy rakouské monarchie a umírat v první linii za imperialistické zájmy rakouského císaře. Svůj poměr k těmto zájmům a Rakousku-Uhersku jako celku vyjádřili Češi dostatečně svým hromadným přebíháním na východní i italské frontě a formováním samostatných bojových jednotek – československých legií, které nakonec tvořili naši první armádu. Výsledkem 1. světové války bylo završení národně-osvobozeneckého boje Čechů a Slováků za samostatnost.

Předehrou 2. světové války byla nevyprovokovaná agrese ze strany Německa na Československo. Jako nástroj nátlaku Hitlerovi posloužila národnostní menšina českých Němců v ČSR, kteří se politicky přimkli k nacistické politice A. Hitlera a jako politická organizace SdP, v čele s předními nacisty K. Henleinem a K. H. Frankem, usilovali o rozvrácení ČSR, což se jim za přímé pomoci Hitlera a podpory z Německa také podařilo. Tak německá menšina, která se jako kolonisté usazovala v pohraničí zemí koruny české, tedy českého státu, se nakonec stala přímým nástrojem Němců jako pátá kolona k zabrání historického území zemí koruny české a k vytvoření protektorátu Čechy a Morava s cílem konečného řešení „české otázky“, kterou byla naprostá likvidace a odsun někam na Sibiř po Němci vyhrané válce. Tento osud nám byl předurčen a naplánován státní politikou německé třetí říše a vykonáván na našem území zejména onou národnostní menšinou – sudeto Němců, kteří tvořili 60 % represivních složek gestapa na našem území. K tomu nedošlo pouze díky porážce Německa.

Jak o Češích uvažovali nacistické špičky, si lze udělat obrázek ze zápisků deníku J. Goebbelse, nacistického ministra propagandy:

"Češi nemají žádný budovatelský organizační talent. Jsou bez státotvorné síly. Muzikanti a potulní studenti, ale nikoliv konstruktivní lidé. Tento mrtvý a amorfní státní útvar musí pryč. Jak rychle tyhle Čechy jednoho dne spráskáme na hromadu! Co se má stát se šesti milióny Čechů, až jednou budeme mít tuto zem? Těžká, téměř neřešitelná otázka. Vůdce charakterizuje Čechy jako drzé, prolhané, devótní a podlézavé. To souhlasí na vlas přesně. Těžký problém, co pak s nimi udělat. Nesmíme je hýčkat, spíš je jednou vytlačíme. Nechceme tyto národy, chceme jejich zem. Čechy jednoho dne pohltíme. Pak se dá z Čechů získat kolem jednoho milionu cenných elementů, ostatní musí být vytlačeni. Uděláme z Čech vazalský stát. Na to jsou dost dobří.“


Politické vměšování Němců do českého státu

Ze strany západních sousedů nešlo jenom o přímé vojenské vpády, ale také o politické vměšování nejrůznějším způsobem. Cílem bylo a stále je rozdrobení českého státu. Tuto taktiku koneckonců uplatňují všichni agresoři, byla uplatněna i v případě Jugoslávie v 90. letech.

V roce 1182 usiloval císař Fridrich Barbarossa o odtržení českého státu od Moravy. Moravu proto prohlásil markrabstvím. Tím vyvolal destabilizaci českého státu, neboť představitelé markrabství pak byli loajálnější k císaři Barbarossovi, než k českému státu, který byl viděn jako konkurent. Takovým způsobem působili Němci i během protektorátu. Využívají k tomu rozdmýchání „nacionalistických“ vášní ve spojení s vyhledáním potřebných kolaborantů, kteří ve vleku vlastního zastření rozumu a touze po „malé osobní moci“ nakonec slouží cizím zájmům a proti vlastnímu národu. Nebezpečí rozdělení dosud jednotného českého státu na dva celky vyhovovalo říšské mocenské politice, usilující o to, aby na východních hranicích Německa byly jen drobné státy, neschopné klást odpor. Teprve v roce 1189 bylo nebezpečí odstraněno opětovným spojením Čech s Moravou. Když se nepodařilo trvale likvidovat náš stát, pokusil se císař Barbarossa vyjmout území pražského biskupa z pravomoci pražského knížete. Biskup pražský byl prohlášen za říšského knížete. To opět významně oslabovalo český stát. Zlikvidovat tyto separatistické tendence se podařilo až v roce 1197 Vladislavu II. Německý protektorát se nazýval opět Protektorát Čechy a Morava. Proč asi? Taktika typu: rozdrolit, rozmělnit, poštvat proti sobě – vyvolat chaos a za oponou chaosu ovládnout.

Ať budeme sebe shovívavější a sebe humanističtější při pohledu do naší historie, tak musíme zcela objektivně říci, že naše zkušenosti se západním sousedem nebyly nikdy dlouhodobě pozitivní, a to ani ve středověku, ani v novověku. Pokud tedy hovoříme objektivně o historické zkušenosti vztahů Čechů a Němců, nejedná se ze strany Čechů o nějakou zášť, nebo nenávist k Němcům, jak se poukazování na tato historická fakta mnohdy nazývá ze strany některých pogermanizovaných pseudointelektuálů. Zkrátka poukazováním na historická fakta je nutné vždy připomenout skutečnou povahu oněch ze strany Němců „dobrých“ německo-českých vztahů, zejména když se dozvídáme z úst představitelů sudetských Němců, nebo našich kolaborantů, že vztahy Němců a Čechů byly vždy dobrými sousedskými vztahy a že jsme si je poškodili sami jejich pováleným odsunem. Nikoliv! Historie nám pouze ukazuje, že nakonec tento staletý nápor od západního souseda nalezl eskalaci právě v době 2. světové války a skončil tím, co Němci pro český národ připravovali oni sami: byli spravedlivě odsunuti z území republiky – do Německa, kam patří, s tím, že prokazatelní antifašisté a demokrati mohli zůstat a také mnozí zůstali. Tedy ani z české strany nešlo o uplatňování „kolektivní viny“, jak se dnes hojně kritizuje jako „nedemokratické“ ze strany sudetských Němců, ale o odsun nepřátel státu, na který měla ČSR plné právo, mezinárodně uznané. Tento odsun byl ještě milosrdný, neboť podle platných zákonů by český stát měl právo tisíce Němců odsoudit a dlouhodobě věznit pro jejich vlastizradu v roce 1938, například za nenastoupení během mobilizace apod. Dr. Beneš tak ve skutečnosti zajistil náš stát do budoucnosti, aby se podobná situace neopakovala, právě tímto aktem. Tím jenom to, čeho se historicky Němci svými nedobrými sousedskými postoji k nám sami dopouštěli, pak nakonec sami sklidili. To je odvěký zákon příčiny a následku – neboli karmy. Tato zkušenost má všechny poučit a vyvodit pro sebe poučení a nedopouštět, aby vztahy měly opět tento charakter v jakékoliv podobě.

Jakákoliv snaha tuto zkušenost česko-německého sousedství přepisovat je proti zdravému smyslu lidského chápání, a z něj plynoucího možného poučení. Všechny snahy jakkoliv překrucovat tuto zkušenost, pod zástěrkou nejrůznějších „nových“ pohledů a dnešního moderního pseudohumanismu „pravdoláskařského“ typu, je snahou nového zla, neboť plyne z nevědomosti chápání dějů světa. Dobré vztahy je nutno právě stavět na pravdivosti a změně tendencí, které se opakovaně posilují.. Česko-německé vztahy nelze zlepšit tím, že budeme tvrdit, že byly vždy perfektní. Tím se nic nezmění. Podstatné je, vidět je jaké opravdu v historii byly, a vyvodit z toho poučení. Připomínání historických fakt není štvaní proti Němcům, nebo záští „českých šovinistů“, jak je mnohdy označováno, ale snahou o zachování historické zkušenosti.

Pokud některá politicky organizovaná skupina Němců (SDL) v současném demokratickém Německu s několika kolaboranty v naší republice tvrdí a hlásá, že česko-německé vztahy byly vždy dobré a že Němci byli nositeli kultury a blahobytu do našich zemí, jak nám tvrdí i dnes B. Posselt – vůdce SDL, tak je to z pohledu právě sudetských Němců a z jejich chápání, že zkrátka Němci mají právo na naše území – středoevropský prostor, který označují za „německý životní prostor“, a že dobré německo-české vztahy jsou vztahy lenního pána – leníka, nebo protektora a vazala. Pokud tento vztah nebyl z české strany akceptován, docházelo k válkám o uhájení svrchovanosti a nezávislosti na Německu. Pohled do dějinné časové osy jsme si ukázali. Války ale přeci nelze považovat za důkaz dobrých sousedských vztahů, nebo snad ano? Je tedy vidět, že skutečně měřítko českého a německého pohledu na to, co jsou „dobré“ sousedské vztahy, se často velmi liší. U velké části Němců rozhodně.

Nutné je jasně si všimnout, že tendence, které se opakovaně ze strany západního souseda uplatňovaly ve vztahu k našemu národu a státu nebyly dobrými sousedskými vztahy. O jaké tendence se jedná, jsme si dostatečně ukázali, a uvědomme si, že zde se nejedná o nějakou fantazii, zde pracujeme s prokazatelnými a usvědčujícími vědeckými fakty a vědeckou metodou - pozorováním. Měli by tedy zejména Němci z historie česko-německého soužití vyvodit pro sebe poučení.

V projevu platí, že opakováním tendencí se prvotní tendence jenom posiluje a snaží se naplnit v jiných variantách. Bohužel historie nám říká, že Němci se dosud plně nezměnili ve svém kolektivním působení, maximálně vždy procházeli dobou, kdy své výboje a cíle prosazovali více či méně otevřeně podle politické situace a celkového klimatu v Evropě. Prostředky agrese dnes nebudou tanky a vojáci, jako v roce 1938. Daleko snadněji ke stejným cílům lze dospět skrze tzv. “common market“, tedy EU a finanční trhy.

Co o tom řekl náš první prezident T. G. Masaryk už v roce 1918:

 „Svobody trhu může být využito silnějším k nemenší porobě slabšího než války; ba k porobě horší, demoralizující.“

To, že ke germanizaci u nás skutečně dochází, lze vidět ze snahy o přepisování a překrucování českých dějin a jejich historických postav. Například v dnes tak módních časopisech zabývajících se tzv. „moderní“ historií se lze pravidelně dočíst, například, že chybou českých knížat bylo, že se nedali začlenit do Svaté říše římské národa německého, nebo v jiné variantě, že vznik samostatného ČSR byl omyl. Dále se dozvídáme, že v podstatě všichni slavní Češi byli ve skutečnosti „Němci.“ Karel IV. byl Němec, zakladatelé Sokola Dr. Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner byli Němci, Jan Sladký Kozina byl Němec z Bavorska, naproti tomu Wolf Lamingen – mimo jiné člen zemského soudu, který poslal na popravu 21 českých představitelů stavovského odboje, je považován za Čecha, neboť jedna zchudlá větev tohoto bavorského rodu údajně žila na Chebsku, a podobné slátaniny. Dokonce nedávno jsem četl, že i Prokop Holý – hlavní vůdce českého husitského státu v letech 1427-1434 a vrchní velitel obce Táborské polem pracující, byl také Němec. Tato snaha je proto, aby se podsunula a posilovala téze, že tzv. „sudetští“ Němci tvoří druhý národ zemí Koruny české. Tím si do budoucnosti otevírají další možnosti o přiznání statusu druhého národa, kterým nikdy nebyli a nebudou, s právem na sebeurčení, o které usilují.

K této germanizaci českého myšlení, českého výkladu dějin, dochází dnes. Jak bývá zvykem, většina lidí si toho pod vlivem každodenních starostí nevšimne. Nemysleme si, že germanizace má jenom svou viditelnou násilnou povahu, kterou známe z historie. Dnes má jemnější a možná plíživější, ale o to větší dopad. Braňme svůj stát, své národní zájmy!

{backbutton}

Additional information

„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich