Matka vlast vola

2. 2. 2013 si lidstvo připomíná výročí 70 let od jednoho z nejstrašnějších válečných střetnutí v dějinách lidstva, známého jako bitva „u“, či spíš o Stalingrad. Právě před 70 lety, 2. února 1943, německý maršál Paulus, velitel 6. německé armády, kapituloval a vzdal se Sovětům poté, co se dostal do bezvýchodného postavení. Místo smrti své a svých vojáků raději zcela pragmaticky volil kapitulaci. Tato bitva byla přelomovým milníkem v druhé světové válce. Zde dosud neporažená německá armáda utrpěla rozhodnou porážku od Rudé armády, která tak získala rozhodující iniciativu na východní frontě. Od té doby musela německá propaganda v Německu a okupované Evropě hlásat, že německá armáda pravidelně „zkracuje“ frontu, jak musela ustupovat před postupem Rudé armády. Jednalo se o rozhodující střetnutí celé války.

Druhá světová válka byla rozhodnuta právě na tomto evropském válčišti, na východní frontě, a to zásluhou Rudé armády a zejména statečného ruského lidu. To je zkrátka historický fakt, ať si o tom myslíme, co chceme.

Bitva trvala takřka půl roku. Celkové ztráty na životech na německé straně dosáhly kolem 800 000, a na ruské straně přes 1 100 000 životů.

Hitler věděl, že pokud má porazit Sovětský svaz, musí se zmocnit co nejrychleji zejména východních ropných rafinérií na Kavkaze, které sám potřeboval. Rudá armáda ustupovala po celé délce fronty za řeku Don. Na břehu Volhy byl klíčovým městem právě Stalingrad. Do postupu wehrmachtu zasahoval osobně sám A. Hitler, který byl přímo posedlý myšlenkou pokořit svého protivníka právě dobitím města nesoucího jeho název – Stalingradu. Velení Rudé armády si uvědomilo, že již nelze ustoupit. Vybičovaná rozhořčením nad brutalitou barbarského chování Němců na okupovaném území Ruska se Rudá armáda vzepjala k rozhodnému vítězství v boji doslova a do písmene na život a smrt. Jenom si připomeňme barbarský postup německých jednotek na ruském území. Zde se válka vedla naprosto jinak než během tzv. západního tažení, ve kterém Němci ještě dodržovali jistý ohled na mezinárodní válečné právo. Na východní frontě se uplatňovala tzv. „totální“ válka, naprosto zbavená veškeré lidskosti a vedená zcela cíleně i proti civilistům. Zde se bojovalo proti podřadnému slovanskému podčlověku. Za vojenskými jednotkami wehrmachtu postupovala speciální komanda SS řízená R. Heydrichem, která měla na starost „čištění dobitého území“. Na tomto vraždění se podíleli často i vojáci wehrmachtu.

To je základní poznatek o vedení války Němci na východě, abychom si uvědomili, co znamená vítězství u Stalingradu, nejen pro Rusy, ale i pro celý civilizovaný svět.

Sovětské velení včetně Stalina si uvědomovalo, že jde o rozhodující okamžik. Sám Stalin volal do této „velké vlastenecké války“, jak ji Rusové do dnes chápou, celý sovětský lid, a neoslovoval jej, jak bychom si mohli myslet: soudruzi a soudružky, ale vyzíval celý národ slovy: Bratři a sestry, matka Rus vás volá! Byl si až příliš vědom, že nikoliv celý národ sdílí nadšení z vlády bolševiků v Rusku. Nyní šlo ale o bytí či nebytí celého národa jako celku, a proto burcoval lid na tuto národní slovanskou strunu. A tehdejší sovětský národ si to uvědomil.

Sovětská vnitřní rozvědka, tzv. NKVD, dokonce nařídila popravovat všechny zběhlé vojáky, kteří by chtěli ustoupit, nebo kteří propadali malomyslnosti či podrývali rozhodnost a chtěli se vzdát okupantům. Byl vydán rozkaz, že nikdo nesmí ustoupit za řeku Volhu a Stalingrad zkrátka nesmí padnout. I tato na první pohled „tvrdost“ sovětského velení nakonec přinesla rozhodné vítězství tváří v tvář německé přesile.

Němci nejprve vybombardovali a rozstříleli v palebné přípravě vlastní město, vypálili a zdevastovali jeho předměstí. Němci postupovali zcela rozbitým městem, kde se bojovalo takřka o každou ulici, o každý dům. Rudá armáda bránila město zcela ojedinělým způsobem proti obrovské přesile. Němci nakonec ovládli 9/10 města. Sovětská armáda držela pouze úzký pruh u Volhy (v některých místech pouze 300 metrů). V tuto dobu stanovilo sovětské velení doktrínu: za Volhou není žádná země. Ze Stalingradu byli odváženi pouze boje neschopní ranění, každou noc byly přiváženy další posily a munice. Sovětská armáda, jejímž velitelem byl generál Vasilij Ivanovič Čujkov, v tuto dobu bránila pouze několik továrních budov a několik málo kilometrů příkrého volžského břehu (západní resp. pravý břeh řeky). Jednalo se o velmi úzký pruh zničené země, nicméně celý štáb 62. armády včetně velitele odmítl evakuaci na levý břeh a bránil spolu s řadovými vojáky tento velice malý perimetr. Boj v rozbitých domech probíhal v podstatě způsobem boje „muž proti muži“, často za použití polních lopatek. Přesto se město Stalingrad nepodařilo dobít.

V následující protiofenzívě se podařilo maršálům Žukovovi a Rokossovskému obklíčit celou německou 6. armádu. Pro neschopnost Luftwaffe zásobovat svou armádu došlo k vyhladovění a vojáci se uchylovali k jedení koní i kanibalismu. Venku přitom bylo –30 °C. 2. února 1943 se nakonec Paulus vzdal, přesto asi 10 000 německých vojáků ještě bojovalo ve Stalingradském podzemí až do března 1943. Vzdalo se asi 90 000 vojáků, ti byli později transportováni na Ural a na Sibiř, kde pracovali v uhelných a uranových dolech. Do Německa se jich v 50. letech vrátilo pouze 6 tisíc.

Největší válečná střetnutí 2. světové války se odehrávala na východní frontě: u Moskvy, u Stalingradu a v Kursku. Tyto bitvy rozhodly o porážce nacistického Německa a jeho spojenců v Evropě. Tím byla znemožněna realizace německého snu, jak jej nastínil sám A. Hitler ve svém „chorobopisu“ Mein Kampf, jehož součástí mělo být postupné vyhubení všech slovanských národů, kteří měli sloužit jako otroci na panských sídlech pangermánů ve stepích Ukrajiny a Ruska. Tomu vděčíme zejména tehdejšímu sovětskému lidu a jeho statečnosti, a to nezávisle na bolševickém režimu Stalina, který v té době v Sovětském svazu byl.

Posuzovat tyto historické skutečnosti jinak, nebo z jakýchsi „nových“ „současných“ pohledů typu, že šlo stejně o bolševický stát v čele s diktátorem Stalinem, a tak relativizovat to, že šlo zejména o obrannou válku tehdejších Sovětů proti nevyprovokované agresi, je již ono přepisování historie – vždy se ptejme, v jakém asi tak zájmu.

Nedávno v říjnu 2012 představitelé EU obdrželi Nobelovu cenu míru. Nobelův výbor EU vyznamenal za šíření míru a demokracie v Evropě a za její dlouhodobou roli při sjednocování evropského kontinentu. Cituji:

"EU a její předchůdci přispívali šest desetiletí k podpoře míru a usmíření, demokracie a lidských práv v Evropě", uvedl předseda pětičlenného Nobelova výboru Thorbjörn Jagland, který je zároveň generálním tajemníkem Rady Evropy.

Poznámka: Jinými slovy šlo pouze o „malou domů“, jak se říká.

"Evropská unie pomohla přeměnit kdysi rozpolcenou Evropu z válečného kontinentu v kontinent mírový," připomněl Jagland.

Poznámka: A co válka v Jugoslávii, kdy se 16 států NATO bez mandátu OSN a porušením rezolucí OSN a platného mezinárodního práva vrhlo na Srbsko s cílem prosadit jednostranné separatistické tendence destabilizovaných států Jugoslávie?

Lídr Van Rompuy za „Evropany“ prohlásil:

„Válčili jsme po staletí. Vedli jsme dvě světové války, které byly ve skutečnosti občanskými válkami Evropy.“

Poznámka:

V tomto výroku je cosi zlovolného a zlověstného. Proč? Kdo „my“ jsme válčili po staletí? To „válčení“, to je něco jako nějaké „kočkování“ mezi nějakými „Evropany“? Není to spíše tak, že aby byla válka, musí ji někdo rozpoutat a někdo konkrétní musí někoho jiného – konkrétního napadnout? Byli to Ukrajinci, Češi, Poláci, Slováci, Srbové, Rusové? Takže o kterých Evropanech Van Rompuy mluvil? Pokud je mi známo, tak vím jenom o tom, že dvě světové války vedl jeden a ten samý stát a národ společně se svými spojenci. Ti se mírně obměnili během 1. a 2. světové války. A že tyto války byly motivovány kořistnicky a stimulovány nadnárodním kapitálem.

Občanská válka je válka mezi občany jednoho národa. Období husitských válek u nás mělo právě z části charakter občanské války, kdy bojovali mezi sebou Češi. Jinou občanskou válkou byla například VŘSR, atd. Naopak obě světové války, které začalo Německo, byly války agresivní a expanzivní a s jasně deklarovanými kořistnickými cíli, podpořenými agresivní ideologií a její zločinnou politikou. To nebyly žádné „občanské“ války, jak veřejně tvrdil Van Rompuy – lídr EU!

To je rétorika podobná současnému německému filozofovi a historikovi Ernstu Noltemu, který napsal knihu Evropská občanská válka 1917–1945, nacismus a bolševismus, kde relativizuje zvláštní roli nacismu a holocaustu, a odpovědnost Němců za to. Přináší nové závěry typu:

Nacismus byl reakcí na bolševismus. Fašismus byl reakcí na marxismus. A obě světové války byly občanskými válkami mezi těmito ideologiemi. Dále pokládá například otázky typu: Nebyl gulag původnější než Osvětim? Nepředcházela „třídní vražda“ rasovým vraždám Němců? Jde o snahu vytvořit rovnítko mezi nacismem a komunismem, a tak relativizovat nacistické zločiny na ostatních národech. Nezapomeňme, že ačkoliv nacismus a bolševismus je stejný například v tom, že pronásleduje a zabíjí politické odpůrce, tak to nebyl Sovětský bolševismus, který napadal druhé státy a usiloval o likvidaci jiných národů a neměl za vlastní ideologii o podřadných národech. Obě ideologie a režimy z nich vzešlé byly v určitých rysech a chování podobné, ale také nutno zdůraznit, že současně i velmi vzájemně rozdílné. Snaha dávat mezi ně „rovnítko“ je však pouze za účelem manipulace. Pak se například druhá světová válka, kterou vyprovokovali Němci a která přinesla obrovské ztráty hmotné, duchovní a lidské, zúží na jakýsi intelektuální spor dvou „stejně“ zločinných ideologií a uniká podstatě, že za válkami jsou vždy konkrétní zájmy konkrétních skupin lidí – a dodejme: toho, kdo stojí za nadnárodním kapitálem.

Tito moderní fabulátoři, kteří vedou běžné veřejnosti neprůhledný projekt s názvem EU, se právě zaměřují na tento „nový“ „moderní“ „evropanský“ pohled do minulosti – což mimo jiné vždy značí něco zlověstného.

Ve skutečnosti jsou to právě tito přepisovači historie, kdo se neustále zabývají minulostí – oni ji prostě nedokázali přijmout, a tak se snaží ji změnit tím, že využívají alibisticky „současné“ hlediska a současné „pohledy“ na historické procesy, aby zkrátka unikli výsledkům těchto procesů. Přičemž sama logika s tímto spojená: dnešním „okem“ posuzovat vytržené části z většího kontextu, je nesmyslná. Výsledkem je naprosté „otočení“ karmy – tedy vztahu příčin a následků: z obětí se tak jako kouzelným proutkem stávají viníci, a opačně. A to je právě zobrazeno v nacistickém symbolu obrácené svastiky.

Viz nedávno, co provedl K. Schwarzenberg při prezidentské volbě. Byl to právě on, kdo se jako první vracel do minulosti a s optikou „současnosti“ hodnotil vytržené části z časoprostorového historického procesu – tedy je zcela překroutil, viz „dekrety prezidenta Beneše“ a „odsun Němců“. Nakonec to byl ale prezident Zeman, kdo byl médii a volebním týmem K. S. obviňován z vytahování minulosti, z „náckovství“ a „estébáctví“. Podobné přídomky jsem si vysloužil i já za své články, které jsem psal. Byl jsem dokonce označen za agenta StB z dezinformačního oddělení. To, že ani vzhledem k mému věku není možné, abych byl členem StB nebo KSČ, dotyčným nevadilo.

Proto je nutno bitvu u Stalingradu chápat skutečně tak, jak ji chápou dnešní Rusové: bylo to velké vítězství ruského lidu nad okupanty v rámci toho, jak oni chápou druhou světovou válku –jako Velkou vlasteneckou válku a současně rozhodující obrat v boji proti barbarské nacistické politice a následné vítězství civilizovaného světa nad barbarstvím.

Plakat dnes se soucitem nad chudáky umrzlými německými vojáky u Stalingradu a nechápat, že tam hlavně neměli co dělat, je nesmyslné.

Z historie bychom se měli zejména poučovat, a nikoliv se ji snažit „měnit“ a překrucovat. Pouze tyto snahy o „nové „pohledy“ současnou optikou jsou snahami o „návrat“ do minulosti. Snahy důsledně stát na stanovisku pravdivosti historických procesů z daného příčinného kontextu a s pohledem tehdejšího člověka je pouze obrana pravdy, nikoliv „babrání se“ v minulosti.

Stalingrad Ruda armada

{backbutton}

Additional information

„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich