Po desítkách let neustálého opakování se v našich médiích a bohužel i v historiografii ustálilo klišé, že v roce 1938 se Československo vzdalo bez jediného výstřelu. Bez jediného výstřelu se vzdala tehdejší vláda, vůdcové politických partají a ministerští úředníci v teple svých kanceláří pod tíhou mezinárodní situace. Faktem ale zůstává, že o československé pohraničí svedli příslušníci našich bezpečnostních složek krvavou válku, které se zúčastnilo na obou stranách konfliktu mnoho desítek tisíc mužů.

Dobře utajovaná pohraniční válka začala boji o české a moravskoslezské pohraničí (od 13. září do 31. října 1938) a pokračovala obranou Slovenska a Podkarpatské Rusi (od 5. října 1938 do 17. března 1939). Válka byla vedena ze strany nepřítele prostřednictvím teroristických jednotek, které byly cvičeny a vyzbrojeny v Německu, Polsku a Maďarsku. V některých oblastech se agrese účastnily i jednotky pravidelných armád těchto sousedních států (např. Chebsko, Rimavská Seč, Parkaň, Skalité, Javorina, nebo Podkarpatsko při březnové maďarské invazi). Cílem útoků bylo prioritně odstranit čsl. správní úřady a odtrhnout pohraniční oblasti od vnitrozemí ČSR, a sekundárně uměle čsl. pohraničí destabilizovat a použít pak tento argument („neudržitelnost poměrů“) při politických jednáních, probíhajících na evropské úrovni. Pražská vláda měla v září 1938 značné obavy z nařčení z vyprovokování válečného konfliktu s Německem. Politikům přitom jaksi unikalo (nebo si nechtěli připustit), že nevyhlášená válka je od poloviny září již v plném proudu.

Dne 23. února 1944 stanovilo exilové ministerstvo zahraničí, že „válečný stav mezi Československou republikou a Německem trvá od okamžiku, kdy se německá vláda dopustila násilných činů proti bezpečnosti, samostatnosti a územní celistvosti Československé republiky“, tj. od 17. září 1938. Od toho data byly na německém území formovány dobrovolnické oddíly Sudetendeutsche Freikorps. Předchozí boje při povstání henleinovců ve dnech 12. až 15. září byly považovány z právního hlediska za čsl. vnitropolitickou záležitost, přestože puč byl organizačně i materiálně podporován z Německa! Toto je velmi poučné, neboť podobným způsobem jsou destabilizovány svrchované státy i dnes v současných válkách, jako jsou ona „arabská jara“, jako Libye, Sýrie apod.

Situace čsl. hraničářů v září 1938 byla neustále zhoršována nesmyslnými rozkazy vydávanými na pokyn pražské ústřední vlády. Muži na hranicích tak byli vrcholnými představiteli vlastního státu doslova „hozeni přes palubu“ – mnozí to tak cítili. Přes tyto obtíže a krajně nepříznivou mezinárodní i vnitropolitickou situaci obstáli řadoví příslušníci četnictva, finanční stráže a státní policie v pohraniční válce na výbornou, plnili své služební povinnosti často i za cenu sebeobětování.

Boj o ČSR v září 1938 vyústil zradou našich západních spojenců Francie a Velké Británie, které provedli nátlak na prezidenta Beneše a donutili jej tak přijmout Mnichovský diktát. Za tehdejší mezinárodní situace byla izolovaná válka proti nepříteli, který obklíčil ČSR ze všech stran, bez reálné pomoci svých spojenců z vojenského hlediska neřešitelná. Jediný, kdo přislíbil vojenskou pomoc, byl tehdejší SSSR – zde byl ale problém politický, neboť Beneš nechtěl riskovat, aby se konflikt nezvrhnul v celoevropský boj celého západu proti sovětským bolševikům, a to na území ČSR. Nesmíme také zapomínat, že v Srbsku se formovala armáda dobrovolníků okamžitě odhodlaná vyrazit do ČSR. Dalo se sice předpokládat, že se naši předci budou bránit jako lvi a nepustí ani píď země bez boje, ale ze strategického pohledu by mohla tato krvavá válka s přesilou vést k zámince vyhlazení celého našeho národa v případě porážky, čímž se ostatně A. Hitler netajil. Kruhová obrana s jedinou možnou ústupovou cestou směrem na Slovensko nedávala šanci na vedení dlouhodobé války v daných podmínkách. Je jistě pravdou, že i sami Němci a jejich generálové si tehdy v září 1938 také oddechli, že nemuseli útočit na protivníka, který je připraven útok odrazit a pokryl celé předpokládané nástupní prostory důmyslným opevněním, které svými zastřílenými palebnými vějíři pokrývalo nástupní prostor wehrmachtu. Z vojenského a psychologického hlediska je jistě něco zcela jiného napadnout nepřipravenou zemi (jako například posléze Polsko, Francii nebo Rusko), než na plně mobilizovanou připravenou zemi, která útok očekává. Ztrátou čsl. pohraničí však válka o ČSR neskončila.

V předvečer II. světové války, nejstrašnějšího válečného konfliktu v dějinách, který rozpoutalo nacistické Německo, podepsal 14. 3. 1939 pod velkým psychickým nátlakem státní prezident Dr. Emil Hácha souhlas s okupací českých zemí III. říší. Přestože protektorát Čechy a Morava oficiálně vznikl až 15. 3. 1939 ráno, první německé okupační jednotky vjely na severní Moravu už 14. 3.1939 večer. Jednalo se o jednotky VIII. sboru a pluku SS "Leibstandarte Adolf Hitler", které překročili státní hranici v prostoru Moravské Ostravy a Místku a obsadily obě města. Vojenská kolona wehrmachtu dále míjela objekt Czajankových kasáren, kde sídlil 3. prapor 8. pěšího pluku – Slezského. Německé motorizované jednotky jsou v kasárnách přivítány jinak, než si představovaly. Rozpoutává se urputný, nelítostný boj. Velitel 12. kulometné roty 3. praporu 8. pěšího pluku – Slezského, kpt. Karel Pavlík, excelentně řídil boj. V jeho závěru osobně pálil z lehkého kulometu, a když došly náboje, střílel z pistole. Po čtyřiceti minutách velení praporu na základě rozkazu ukončilo palbu. Pokus o obsazení kasáren wehrmachtem byl odražen. Boj probíhal přibližně od 18.15 do 18.45 hodin.

Asi 1200 vojákům wehrmachtu vyzbrojených obrněným vozidlem a protitankovým dělem se bránilo 300 českých vojáků vyzbrojených lehkými kulomety a puškami. Obránci vyvázli s dvěma lehce raněnými. Údaje o německých ztrátách se různí, uvádí se mezi 15-20 mrtvých německých vojáků, desítky zraněných a zničené obrněné vozidlo. Z taktického pohledu šlo jednoznačně v tomto jediném střetu čsl. armády s okupanty v roce 1939 o vítězství čsl. branné moci. O to více hrdinství čsl. vojáků vynikne, když si uvědomíme, že šlo vesměs o nováčky, kteří teprve 1. března nastoupili vojenskou službu!

Kapitán Karel Pavlík poté za Protektorátu spolupracoval s odbojem, po svém přeložení do Prahy spolupracoval i s lidmi okolo škpt. Václava Morávka, se sokolskou organizací Jindra, a setkal se také s Janem Kubišem a Jozefem Gabčíkem, kteří provedli atentát na R. Heydricha. V září 1942 byl kapitán Pavlík za dramatických okolností zatčen a 26. ledna 1943 v koncentračním táboře Mauthausen popraven.

Po válce mu byl udělen Čs. válečný kříž 1939 in memoriam.

Tito čsl. vojáci splnili vojenskou přísahu 14. 3. 1939. Není pravdou, že naši předci o svou zemi nebojovali a že ji vydali bez jediného výstřelu. Byli připraveni svou zem bránit i proti přesile a byli zrazeni těmi, na které spoléhali. Je dobré si uvědomit fakt, že čsl. branná moc v roce 1938 ani v roce 1939 nebyla poražena, byla nucena svým politickým vedením a mezinárodní situací pouze ke složení zbraní. I to je poučné pro dnešek. Na statečnost těchto našich předků nezapomínejme.

{backbutton}

Additional information

„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich