Využili jsme jeden z mála „volných“ víkendů, kdy nebyla žádná veřejná meditace, a současně i toho, že holky měly volno a vyrazili jsme na celý prodloužený víkend 27. – 30. 4. 2012 do penzionu v Táboře v jižních Čechách. Máme málo příležitostí být pohromadě sami celá rodina, navíc jsme oba pociťovali únavu a potřebu klidu. Prodloužený víkend se nabízel, jak skloubit vše dohromady.

V sobotu po ranní meditaci jedeme do historického centra Tábora. Mimo jiné se dozvídám, že ten samý den, co jsme přijeli do Tábora, sem přijel též přítel naší dcery Žandy na školení, mimo jiné shodou náhod příjmením Táborský. Synchronicity, kam se člověk podívá, nás doprovázejí vždy, když opustíme Prahu.

Na hlavním Žižkově náměstí, jak jinak, stojí socha Jana Žižky – jednoho ze zakladatelů města a husitského vůdce v prvních letech husitské revoluce, který nebyl nikdy v poli poražen. První člověk, kterého potkáme u pomníku, si zcela nahlas pro sebe při pohledu na sochu říká: „No, toho bychom potřebovali dneska“. Tábor se stal symbolem husitské revoluce. Město Tábor bylo vystavěno jako vojenská pevnost na skále, kde býval hrad Hradiště, který nechal vystavět český král Přemysl Otakar II. Město bylo zbudováno přímo husity, kteří se sem uchýlili v roce 1420 v počátku husitské revoluce. Jan Žižka spolu s asi 400 husity včetně žen a dětí sem dorazil při svém opuštění Plzně. Přitom stačil svést první větší vítěznou bitvu u Sudoměře proti přesile 2000 rytířů řádu strakonických Johanitů, a dále pak pokračoval na Tábor. Město bylo od začátku koncipováno ryze vojensky a jednalo se ve své době o jednu z největších pevností v Evropě, vybavenou rozsáhlou moderní fortifikací, a poprvé zde byly použity dělové baterie. Husité vůbec mimo jiné poprvé využili cíleným způsobem palných zbraní v poli. Město bylo pojmenováno podle biblického Tábora. V době svého vznikání zde byla utopistická snaha vytvořit beztřídní společenství křesťanů, kde by si byli všichni rovni a všichni společně dávali své majetky na stavbu města a opevnění. Toto dobrovolné společné vlastnictví vydrželo na Táboře asi jenom půl roku, pak město i husitské obce přešli na tradiční feudální řád. Komunistická ideologie tento ojedinělý fenomén pak zneužila ve svém „třídním boji“, když hovořila o tzv. „táborském komunismu“. Tím byla bohužel husitská minulost touto ideologií zneužita a dnes se toto nesmyslné spojení s „třídním bojem komunistů“ zneužívá jinými prokatolicko-německými historiky k útokům na samotnou podstatu české reformace, kterou nazývají „českým bolševismem“. V tehdejší době ale šlo o, jak se říká, „z nouze ctnost“, a šlo navíc o zcela dobrovolný spontánní počin, dobrovolné vzdání se osobního majetku ve prospěch celé táborské obce, nikoliv o revoluční násilné vyvlastnění jako v případě komunistické totality. Jednalo se o napodobení křesťanského ideálu prvotní apoštolské církve, kdy prvotní křesťanská společenství žila na základě společného hospodaření, kdežto komunistická ideologie byla ryze ateistická. Právě na tomto příkladu je vidět, kam vede zneužívání dějin pro politickou propagandu. V tomto případě velmi nešťastnou, neboť toto podvědomě vytvořené spojení „husitů jako komunistů 15. století“, kterou vytvořili komunističtí ideologové třídního boje, pak zneužívají všichni nepřátelé českých národních zájmů a odpůrci české svrchovanosti a státnosti, která je z velké části právě duchovním odkazem české reformace od Jana Husa, přes Petra Chelčického až k bratříkovi Janu A. Komenskému a českým obrozencům v čele s F. Palackým.

V době svého největšího mocenského a politického vlivu byl Tábor de facto „samostatný stát v Českém království“ s vlastními zákony a stavovskou demokracií, který byl centrem největšího z husitských bratrstev, tzv. obce táborské – Žižkova městského táborského svazu, kam kromě Tábora jako centra patřila i další česká města, jako třeba Domažlice, Klatovy a další. Později se Žižka s Táborem rozešel díky neshodám pro něj s příliš radikálními kněžími a založil své vlastní bratrstvo, po jeho smrti zvoucí se sirotčí obcí. Dokonce se musel přímo na Táboře vypořádat s radikálními náboženskými sektami tzv. pikartů a adamitů. První hlásali vzdání se svátosti oltářní a druzí údajně podle některých informačních zdrojů – zejména katolických, vyznávali volnou tělesnou lásku, a to nejen mezi muži a ženami. Osobně si myslím, že jde až o pozdější protihusitskou cenzuru a propagandu s cílem špinit a znevážit husitství jako celek. Skutečná sekta adamitů dle mého vyznávala zcela něco jiného. Obě sekty, vycházející z chiliasmu – apokalyptického vidění světa a očekávání příchodu spasitele, který nastolí tisíciletou říši ráje na základě zevně pojímaného Janova Zjevení – byly i husity, kteří jinak vyznávali náboženskou svobodu, odmítnuty jako nebezpečné hereze a v roce 1421 se s nimi Jan Žižka vojensky vypořádal. Tato skutečnost je dnes zneužívána proti husitství jako důkaz náboženské netolerance. Pro Jana Žižku byl důvod čistě pragmatický – tyto hereze vážně ohrožovaly řád a vojenskou disciplínu potřebnou pro obranu husitství jako celku, navíc husité neodmítali křesťanství jako takové (jak se někdy chápe), ale pouze žádali jeho reformaci směrem k návratu k původním idejím apoštolské církve a učení evangelií. Tyto radikální heretické sekty do určité míry pouze zpočátku tolerovaly, pokud nenarušovaly společné úsilí o obranu celku. V čele města stáli čtyři hejtmané. Občané se nazývali táboři nebo táborité.

Po porážce táborské a sirotčí obce u Lipan se v roce 1437 město podvolilo Zikmundovi a bylo povýšeno na královské město.

Moc Tábora jako samostatného politického celku v Českém království byla definitivně zlomena v roce 1457, kdy se vzdalo sedmnáctitisícovému vojsku zemského správce Jiřího z Poděbrad a slíbilo mu věrnost.

Navštěvujeme nejprve podzemí a chodby, které vedou pod celou historickou částí města. Chodby táborští hloubili takřka 100 let a využívali je jako lednice, a myslím, že měli i svou obrannou úlohu – propojovali střed města s okolím v případě obléhání.

Přímo pod radnicí bylo vězení tzv. „hádavých žen“. Na Táboře byl zákon, že manželé mohli své hádavé manželky kdykoliv dát na týden do vězení. Zákon byl ale spravedlivý – po celou dobu platil pro manžele přísný zákaz pití a vysedávání v hospodách. Pokud to manžel porušil, musel svou ženu v městském vězení vystřídat. Tak tehdy husité na Táboře řešili manželské hádky – již tehdy v jejich pozadí stála zejména návštěva hospod manželů. Mimo jiné, husité zakázali jakýkoliv hazard, jako třeba hraní v kostky, vymýtili prostituci a trestali vysedávání v krčmách. Nicméně prvním domem na Táboře byla samozřejmě hospoda, kolem ní se pak stavěly další domy.

Dnes je veřejnosti přístupná jenom část patřící městu, zbylé části podzemních chodeb jsou dnes již na soukromých pozemcích vlastníků domů. Dále jsme pokračovali návštěvou druhého největšího gotického sálu v Česku, hned po Vladislavském sále na Pražském hradě, který je na městské radnici. Zde jsme si vyslechli strhující historický výklad průvodkyně – staré paní, která se tak nechala unést, že jednak nám říkala studenti, a ke konci výkladu už na nás doslova křičela: „My husiti…“. V sále stály sochy představitelů husitské revoluce: Jan Hus, Jan Želivský, Jan Žižka a Prokop Holý zvaný Veliký. Pokračujeme prohlídkou husitského muzea, které je celé zaměřeno na husitství a jeho návaznost na českou a evropskou reformaci. Expozice je udělaná velmi pěkně a názorně předvedena. Nakonec vykupuji všechny minulé sborníky historických prací husitského muzea od roku 1977, cena 5 Kč za kus, prý je nikdo nekupuje.

Dále jsme vyšli na věž kostela Proměnění Páně s vyhlídkou do okolí a muzeum strašidel. To se líbilo holkám nejvíce, zejména když na ně v jednom okamžiku vyskočilo živé strašidlo a hodilo po nich hlavu, všechny tři holky ječely jak pominuté. Dále navštěvujeme hrad Kotnov, kde je názorná výstava k tématice středověké společnosti. Historickou prohlídku zakončujeme prohlídkou tzv. „táborského pokladu“, který byl nalezen poměrně nedávno při rekonstrukci jednoho z domů, kde dělníci našli ve dvou nádobách asi 2000 stříbrných dukátů takřka z celé tehdejší Evropy, včetně několika padělků – tedy padělání bylo už ve středověku problémem.

Dorážíme domů přesně na večerní meditaci. K meditaci se k nám připojuje, jak je obvyklé, místní kocour – celou dobu se před námi válí na zádech a je neobyčejně lísavý.

Druhý den po ranní meditaci vyrážíme do nedalekého Chýnova, kde jsou jeskyně. Jeskyně jsou zajímavé jedním světovým primátem: byl zde objeven jeden z nerostů, jehož výskyt je hlášen pouze na dvou místech na světě – jedno je v USA ve státě Utah, a jedno právě zde. Kde se nerost nachází, nám průvodkyně neukázala z pochopitelných důvodů.

Holky si nakupují různé polodrahokamy a pokračujeme k nedaleké zřícenině hradu Choustník. Poměrně zachovalý ryze středověký hrad, který byl ve vlastnictví Rožmberků a odolal obléhání táboritů pod velením Jana Žižky. Krásná procházka a relaxace na věži zříceniny. Mohli jsme si prohlédnout krásné panorama Temelína.

Při návratu se zastavujeme na Kozím hrádku nedaleko Sezimova Ústí. Zbytky zdí jsou celé obklopeny plotem a samotné místo je nepřístupné. Otevírací doba je až od května – je 30. 4. Nedá mi to, a tak přelézám plot, abych si celý Hrádek prohlédl. Holky se ke mně neznají, že se to prý nedělá. Tak jsem si sám zblízka prohlédl Kozí Hrádek, který je dnes Národní památkou díky pobytu Mistra Jana Husa. Po vyhlášení klatby na Jana Husa a interdiktu na místo jeho pobytu, Mistr opustil Prahu a skrýval se na Žatecku, pak přijal pozvání českého pána Jana z Ústí a uchýlil se na Kozí hrádek. Zde se věnoval převážně psaní. Napsal zde Postilu a svá základní díla: O svatokupectví, O církvi, O šesti bludiech.

Také se věnoval v okolí Sezimova Ústí kazatelské činnosti. Na místě, kde se věnoval kázání pod širým nebem, dnes stojí hrobka prezidenta Dr. Edvarda Beneše a jeho manželky v areálu jejich vily. Z Kozího hrádku se Hus načas vrátil do Prahy, pak se opět přemístil na hrad Krakovec, a později do Kostnice, kde skončil na hranici. Vracíme se opět na večerní meditaci s naším meditačním kocourem.

Poslední den prodlouženého pobytu v jižních Čechách jedeme na zámek Červená Lhota. Původní rytířská tvrz, později přebudovaná na zámek. Posledními vlastníky byl rakouský rod Schönburg-Hartenstein, kteří zde mají i rodinnou hrobku. Zámek jim byl konfiskován v roce 1945 na základě Benešových dekretů. Tato dnes „politicky nekorektní“ informace se ale nezveřejňuje. Mladá průvodkyně nám řekla, že byl zámek konfiskován na základě rakouské národnosti rodiny Schönburg-Hartenstein. Což samozřejmě není pravda – majetek tohoto rodu na našem území byl konfiskován pro otevřenou spolupráci s nacisty, nikoliv proto, že šlo o Rakušany.

Při návratu domů se ještě zastavujeme v areálu vily manželů Benešových. Projdeme se zahradou, kde E. Beneš sepisoval své Paměti, Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Zastavujeme se u jeho hrobky, kterou si přál postavit na místě, kde kázal Mistr Jan Hus, přímo v areálu své vily. Bohužel prohlídka byla až od května, takže si projdeme jen zevní zahrady. Před vilou stojí socha husity s cepem – cepníka s textem: Svému prezidentovi, táborští. Jistě není náhodné, že i prezident Beneš tíhnul k husitské minulosti a opíral se ve svých státotvorných idejích o tuto část národních dějin.

V předvečer Prvního máje se vracíme do Prahy. Odpočinek se nám vydařil.

{backbutton}

Additional information

„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain