Manifestace na Mariánském náměstí 9. 4. 2015, 16.30 proti postavení Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí.

Vážení občané, vážení přátelé,

Záměr znovu postavit Mariánský sloup na Staroměstském náměstí má jen málo společného s oficiálně uváděnými důvody, jako je vítězství nad Švédy roku 1648, případně na epidemií cholery. Byla to ne církev, ale hlavně čeští vojáci a lidé, kteří ubránili Prahu před Švédy, byli to hlavně čeští lidé, kteří byli obětí strašné epidemie během války, proti níž katolická církev neudělala nic. Místo ocenění statečnosti a utrpení Čechů se církev po válce horlivě vrhla na jejich nemilosrdné pokoření a drancování. Ze tří milionů obyvatel českého království zůstalo necelých půl milionu, jeho protestantská vzdělaná a majetná elita byla vyhnána ze země, a úroveň zbytku národa sražena do nevzdělanosti a krutého sociálního útlaku. Při větší znalosti historie byl proto Mariánský sloup oprávněně vnímán jako symbol nezodpovědnosti, nelidskosti a netolerance katolické církve a jejího chorobného úsilí po moci a majetku.

V nedůstojných a skutečnost pokřivujících argumentech stoupenců obnovy sloupu se projevuje nejen naprostý nerespekt k pravdě, ale také ignorování skutečnosti, že to byla především katolická církev, která byla zodpovědná za příčiny a důsledky Bílé Hory, za třicetiletou válku a katastrofální úpadek českého národa. Ignoruje se, že z této tragické situace měla církev závratný materiální prospěch a že jí nevadilo, že se zmocňovala majetku nemravně, nezákonně a násilně. Tím se ve skutečnosti stal Mariánský sloup symbolem nepravdy a neúcty církve k základním křesťanským principům, k morálce, stal se symbolem její lhostejnosti k úrovni a utrpení českého národa.

Ve svém úsilí udržet většinu českého obyvatelstva jako levnou pracovní sílu pro sebe i cizí katolickou šlechtu, a ve snaze udržet si svou moc a privilegia, obrátila katolická církev svou nenávist proti nejslabším, proti vědě i proti osvíceným názorům, kterých se bála a krutě potlačovala. Na rozdíl od předbělohorské dvě stě let trvající a v Evropě ojedinělé náboženské tolerance v českém království, katolická církev v zápalu fanatické rekatolizace posílala po dalších dvě stě let do mučíren a na popraviště ty lidi, kteří měli víru v člověka jako stvořeného k obrazu božímu, lidi usilující o pozvednutí duševní, intelektuální a sociální úrovně potlačených, lidi usilující o spravedlnost. Musela zasáhnout světská moc, ovlivněná osvícenským humanismem, aby dala lidem větší možnost na důstojnější život. V současnosti pokusy zvrátit tento vývoj se, bohužel, staly nebezpečnou součástí našeho života. Mariánský sloup by dál zůstal symbolem mravní a sociální degenerace katolické církve a jejího odvrácení se od základních křesťanských principů k materialismu a k moci.

Z oprávněných důvodů si Češi po svém osvobození od Habsburků roku 1918 nepřáli Mariánský sloup na Staroměstském náměstí vedle Mistra Jana Husa, který důstojně symbolizoval jejich lásku ke svému národu, k pravdě a ke svobodě.

V současnosti může být úsilí o Mariánský sloup oprávněně také vnímáno jako výraz snahy konservativně-klerikálních sil na nelegitimní restituci nedemokratické moci nad českým národem. Každá nedemokratická, nepoctivá moc vnucuje veřejnosti vždy určitou symboliku, která nesouvisí s tím, co je pro lidi důležité, ale má odvést pozornost lidí od chápání reality, od důležitých problémů k iluzím, od iniciativy ke svému prospěchu k pasivitě. Věřit v zázraky je mnohem pohodlnější než účast na práci pro úroveň lidí a společnosti. Víra v zázraky však vede k resignaci, k fatalismu, často i k fanatismu, otupuje a omezuje schopnost lidí bránit svou úroveň a důstojnost, a zároveň přispívá k obecnému strachu a atomizaci společnosti.

Nedopusťme, aby neracionální symbolika ambiciózní a nedemokratické moci přispívala k dalšímu narušování toho nejcennějšího, co nám minulé generace zanechaly: naše humanitní a demokratické tradice, naši národní sounáležitost. Nedopusťme další rozdělování naší společnosti. Držme se našich ověřených pozitivních hodnot a jejich představitelů, kteří z lásky a důvěry ve schopnosti českého národa, věnovali svou životní práci pro jeho kulturní i sociální úroveň, pro jeho důstojnost. Většina těchto velkých osobností, symbolicky Husem počínaje a Masarykem konče, se musela trpce bránit proti katolické moci a nepravdě. Usilujme o to, abychom byli schopni v jejich statečném a bohulibém úsilí pokračovat pro dobro a důstojnost našeho národa.

{backbutton}