Komentář k článku Pád Třetí říše:

Tvrzení „dvakrát jsme k porážce Německa nepřispěli“, je opravdu pochybné a neodpovídá skutečnosti.

Válka není jenom její nejhrubší obraz v podobě otevřeného střetu vojáků na frontě – to je řekněme „horká“ podoba války, ale válka má i jinou podobu – „studenou“, zevně na první pohled neviditelnou, přesto tato podoba války je stejně nesmlouvavá. Dokonce i dnes jsme stále ve válce – byť je zevně mír a nikde v Evropě se otevřeně neválčí „horkou“ cestou . Ale nebylo to tak dávno, kdy se „horce“ válčilo i v Evropě, viz dvě války v bývalé Jugoslávii v nedávných devadesátých letech. Nemysleme si, že žijeme v nějakém míru na „věčné časy“ – v tomto světě není nic na „věčnost“ – naopak, vše je velmi nestálé a pomíjivé, podstatně samo o sobě bezpodstatné – což neznamená, že bez svého vnitřního významu (loga) a bez působení a ovlivňování našich životů. Pouze máme to „štěstí“, že žijeme svým aktuálním tělem v karmickém klimatu (aeonu – podle gnostiků / juga – podle jogínů), kdy zevní klima není v podobě „horké“ války.

Ve skutečnosti je to přesný opak – porážce nacistického Německa právě Čechoslováci, tedy náš národ, přispěl velmi a nejen „dvakrát“. To je právě to, co se nám snaží naši nepřátelé vnutit: Češi nebojovali, nebojují a jsou jako národ zbabělí – jak nejlépe někoho ponížit, než mu opakováním těchto lží vědomě snižovat sebevědomí a národní hrdost – což dodejme, není to samé jako německý nacionalismus – tedy nacismus, jak se snaží převracet právě neonacisté typu „profesionálních vyhnanců“ ze SdL. Tuto štvavou kampaň proti českému národu udržují zejména kruhy ze západu od nás – proč, je zřejmé. Za celé dlouhé nám známé dějiny to byl právě náš národ, který byl soustavně vystaven mocenskému tlaku „ze západu“, a dodejme po tisíce let tento nápor – někdy v podobě otevřených vyhlazovacích válek, až po dnešní neokoloniální ekonomickou válku – Češi jako národ i jako stát zadrželi a uhájili svou existenci i přes mnohé přestávky, kdy už národu hrozilo i vyhubení. Jako národ i stát jsou zde Češi stále, zatímco takové „říše“ jako Římská, či ona Hitlerova Třetí říše, nebo Stalinovo impérium, už nikoliv. To je to, co ukazuje na skutečné „jádro“ národa, jeho duchovní vyspělost – tedy jeho neprojevenou řekněme „nadduši“. Stejně jako vše projevené, tak i takové celky jako jsou národy mají svůj neprojevený odraz v neprojevené potenciální moci. Tyto celky – v sanskrtu rasy spolu „bojují“ i v neprojevené oblasti, odkud se vše odhaluje do podoby dění světa a jeho historie. To, co vidíme v zevním světě je nejen obrazně a symbolicky řečeno jen vrcholek ledovce nad hlubinami moře.

Je smutným výsledkem vlády komunistů u nás, že za jejich vlády se cíleně usilovalo o vymazání dějinného povědomí o předválečném demokratickém Masarykově a Benešově Československu a západním odboji. Tím dnešní generace není informována o mnoha důležitých dějinných faktech, a tak snadno přijímá nepravdy o našem národě a jeho dějinách. Proto dále uvedu některá historická fakta. K onomu „nepřispění“ k porážce nacistického Německa tolik:

Československo bylo jedinou – opakuji jedinou zemí, která byla od roku 1934 ve válce s německým nacismem, a to na poli zpravodajském. Československá rozvědka a kontrarozvědka, kterou vybudoval generál František Moravec (později nejbližší spolupracovník prezidenta Beneše v zahraničním exilu – byli v každodenním styku) v tehdejším ČSR, byla ve zcela otevřené – byť před veřejností utajené, ale o to stejně kruté válce s hitlerovským Německem. Prezident Beneš už v roce 1929 (!) informoval generální štáb, že do několika let se dá předpokládat válečný střet s Německem a aby v tomto duchu generalita připravovala armádu a obranu republiky. Rozhodně představitelé branné a politické moci - naši pradědové a dědové, tehdy moc dobře věděli, co se bude dít – akorát nebyl jasný rozsah tohoto nevyhnutelného střetnutí. S nástupem A. Hitlera k moci v Německu se vše jenom urychlilo.

Zpravodajská válka, která zahrnovala jak rozvědku, tak kontrarozvědku, kterou s Německem vedlo Moravcovo oddělení, přinášela zatčené na obou stranách, přestřelky a popravené. Během let 1930–1938 československá zpravodajská služba zatkla asi 2 500 osob obviněných z protistátní aktivity, a mnoho jich bylo i popraveno – vesměs šlo o tzv. „sudetské“ Němce. To samé se dělo i na straně Německa. Mnoho čsl. zpravodajců bylo odhaleno německým abwehrem, zatčeno a brutálně popraveno. Docházelo i k výměnám zatčených rozvědčíků na hranicích. F. Moravec ve své knize Špión, jemuž nevěřili, uvádí, jak při těchto předávkách s německou rozvědkou se někteří odhalení rozvědčíci vrátili v duševním stavu šílenců. Zkrátka Němci je tak brutálně zmučili, že když je vyměnili zpět, skončili v sanatoriích jako duševně nemocní. Toto byla zcela otevřená válka s Německem, kterou vedlo ČSR. Byli zatčení, mučení a popravení. I čsl. státní orgány vykonaly během této doby na stovky poprav cizích i našich státních příslušníků odsouzených z protistátní činnosti. To byli první mrtví naší války s Německem. Naši zpravodajci zjistili přesné postoje, rozmístění i možnosti německé armády, dokonce získali i přesné plány plánovaného vojenského přepadu nazvaného Fall Grün. Informovali armádu i prezidenta. Armáda v souladu s tím připravovala obranu republiky a prezident v souladu s tím jednal na mezinárodním politickém poli. V této době jsme byli jedinou a osamocenou zemí, která aktivně vedla válku proti Německu! O povaze této války si člověk udělá obrázek přímo od jejího hlavního protagonisty – z pamětí generála F. Moravce ( Špión, jemuž nevěřili ) – šéfa nejrozsáhlejší zpravodajské služby v Evropě v tehdejší době. V knize se mimo jiné dočteme o roli sudetských Němců jako „páté kolony“ Berlína a Hitlera v ČSR. Tyto paměti naprosto přímo historicky usvědčují sudetské Němce z jejich podvratného působení proti ČSR a jejich role v září 1938.

Prezident Beneš se snažil přesvědčit spojence o nutnosti rozhodného postupu proti Německu. Nebyl vyslyšen, představitelé těchto zemí žili v naprosté slepotě o skutečném dění. Beneš i naši vojenští představitelé byli informováni naprosto přesně – byli sami. Později od zhruba května 1938 do září 1938 už probíhala zcela otevřená – byť nevyhlášená válka v pohraničí a o pohraničí. Dobrovolné polovojenské jednotky sudetských Němců vycvičené v Německu příslušníky SS a SA a vyzbrojené z Berlína začaly v pohraničí zabíjet ze zálohy představitele čsl. státní moci: členy finanční stráže, členy jednotek ostrahy státu a vojáky. Zcela otevřeně docházelo na mnohých místech k noční palbě z německé strany hranic na naše území, jak ve dne, tak v noci. Naši vojáci měli rozkaz palbu neopětovat, pokud by směřovala za hranice Německa – těmito nesmyslnými rozkazy měli spoutané ruce k aktivní obraně – to stálo zbytečně mnoho mrtvých na naší straně. Pomníčků mrtvých z roku 1938 jenom na Domažlicku, odkud pocházím, jsem napočítal asi 5. To byla válka o čsl. pohraničí. Není pravdou, že ČSR vydala pohraničí bez boje – naopak, a stálo to mrtvé: několik set mrtvých a na tisíce lidí odvlečených do Německa, kteří se již nikdy nevrátili. Toto vše naše oficiální vláda tehdy raději tajila před veřejností, aby nevznikla panika a nebyli jsme obvinění z rozpoutání války. Německá propaganda tehdy hlásala do celého světa, jak zlí Češi dělají doslova pogromy na chudáky sudetské Němce, a Německo vytvářelo oficiálně přijímanou představu, že skutečně v ČSR dochází k utlačování německé menšiny. Tuto mediální válku tehdy naši představitelé podcenili. Tyto zkušenosti jsou poučné i dnes – vytvořené veřejné mínění je velmi „silná zbraň“, proto je taková snaha nejrůznějších mocenských skupin ovládat média.

Tedy byli jsme i první zemí, která otevřeně bojovala s německým nacismem o naše pohraničí od května do září 1938. Tedy není pravdou, že Češi nebojovali – bojovali: Beneš na poli mezinárodním a členové čsl. branné moci v pohraničí.

Vyvrcholení zápasu o ČSR byla všeobecná mobilizace čsl. branné moci 23. září 1938. Mobilizace proběhla naprosto ukázkovým způsobem, byť se objevily problémy týkající se sabotáže ze strany Němců a Maďarů. Mobilizovaná armáda měla ve zbrani 1 128 000 vojáků, kteří byli rozmístěni v pevnostech a v nástupních a záložních prostorech – efektivním způsobem připraveni na očekávaný vpád wehrmachtu. Pro srovnání, dnešní armáda ČR se pohybuje v počtu 25―30 000 mužů ve zbrani. Jelikož naše generalita znala plány předpokládaného útoku Německa, podle toho také koncipovala obranu a postupné operačně-taktické plány. Vědělo se, že Němci hodlají zaútočit koncentrovaným úderem ze severu a jihu Moravy, a tak přetnout území ČSR a obklíčit hlavní jádro čsl. armády v české kotlině, zamezit tak ústup na Slovensko a zde čsl. armádu zničit. Přesně na těchto místech byly vystavěny sledy těžkého opevnění ve dvou liniích. Hlavní obranné postavení kopírovalo celé státní hranice a ve směrech předpokládaného útoku wehrmachtu bylo těžké opevnění. V Čechách byly tři linie lehkého opevnění, tak jak se předpokládal řízený ústup a boj na zdrženou. Celý vojenský plán obrany počítal s cíleným bojem na zdrženou s řízeným ústupem celé armády na Slovensko s cílem způsobit nepříteli co největší ztráty na živé síle. Vědělo se, že není možné dopustit, aby došlo ke kruhové obraně obklíčené armády v Čechách zejména s početnou „pátou kolonou“ sudetských Němců v zádech. Počítalo se, že tato heroická obrana a řízený boj na zdrženou, rozhoupá západní spojence k zásahu. Dokonce nám byli připraveni pomoci Srbové a Rumuni. Naše armáda byla tehdy dobře připravena vzhledem ke svým možnostem, měli jsme dobře vyzbrojenou armádu, jak po technické, tak organizační stránce. Pouze v oblasti letectva jsme zaostávali. K plné přípravě, jak byla plánovaná, bychom potřebovali ještě tak 2 roky – ty chyběli. V oblasti například tankového vojska jsme v tehdejší době – tedy září 1938, na tom byli lépe než wehrmacht. Naše děla dokázala prostřelit pancíř tehdejších německých tanků, a naše tanky – byť jsme jich měli méně, byly svými technickými parametry tehdy to nejlepší na světě ve své třídě – to je zkrátka technický fakt. Smutnou pravdou jsou záběry z Hitlerova západního tažení, kdy v čele jely právě tanky LT-38 československé výroby. Přesně podle vyjádření prezidenta Beneše: „nechtěli bojovat s námi – budou muset bojovat bez nás a navíc proti našim zbraním“. Tedy ČSR byla připravená na válku s Německem a její vojáci a celý národ byl připraven přinést oběti nejvyšší – v žilách mobilizovaných vojáků v pevnostech prostě vařila krev husitů, a tedy přesila nepřítele nebyla v tomto střetnutí rozhodujícím psychologickým faktorem. Také je pravdou, že jinak se útočí na připravenou zemi očekávající vpád, než například na nepřipravené Polsko, západ, nebo SSSR. Tuto výhodu tím pádem Němci ztráceli. Ztráty útočníka proti pevnostem se daly očekávat vysoké. To nadšení mi vyprávěl můj praděda. Prostě tenkrát by Češi do ozbrojeného střetu s Německem šli. To podstatné byla odhodlanost, nikoliv zda k tomu zevně došlo v té či oné podobě.

Naši spojenci na nás vyvíjeli zcela nehorázný – takřka mafiánský nátlak a zcela obyčejně nás zradili a předhodili Hitlerovi – ten nátlak na přijetí Mnichova ve skutečnosti vyvíjeli právě představitelé Francie a GB. I to je poučné. Ve skutečnosti v zahraniční politice neexistují přátelé na „věčné časy“ – ale pouze aktuální „politiky“ a ryze osobní sobecké zájmy. Ani USA se hned nehrnuly do pomoci GB, která bojovala o přežití. V tomto je historie poučná. E. Beneš a generalita a celý národ byl připraven bojovat. E. Beneš dokonce ještě 26. 9. 1938 řekl náčelníkovi vojenské kanceláře, generálu Bláhovi:

„Tato válka bude hrozná. Nakonec se u nás s Němci budou bít všichni, uniformovaní i neuniformovaní, muži i ženy. I když velcí spojenci půjdou s námi, nebude to tak rychlé, ani hned od počátku rozhodné, abychom německému vpádu do republiky zabránili. Ale budeme se bránit do posledního dechu a musíme jít až do konce, děj se, co děj. Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a pak padnu s nimi. Bude to patrně nutností i vojenskou, i politickou, a bude třeba včas se nato připravit. Naši musí dále zůstat se spojenci až do konce války: tím republika bude zachována. I konec prezidenta na bojišti k tomu bude sloužit.“

Tolik k onomu častému pomlouvání prezidenta Beneše ze zbabělosti.

30. 9. 1938, Beneš po v podstatě bezprecedentnímu vydírání ze strany naších „spojenců“, kteří nám hrozili, že pokud se nepodřídíme, budeme obviněni z rozpoutání války, neboť jsme jako první mobilizovali, a tedy zavdali příčinu k válce, se státnicky rozhodl – podřídit se (nikoliv přijmout). V tomto okamžiku byla karma proti otevřenému střetu za daného politického klimatu. Vyslechl si připomínky, nářek a vyhrožování svých pěti generálů, kteří v den mnichovské dohody přijeli na Hrad. Všichni naléhali na prezidenta, aby republiku hájil za každou cenu. Generál Krejčí za všechny řekl:

„Musíme do války, ať jsou důsledky jakékoliv. Národ je naprosto jednotný, armáda pevná a chce do toho jít. I kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit; armáda má svou povinnost bránit území republiky, chce jít a půjde do boje.“

Beneš věděl, že za daných okolností je nesmyslné vést národ na jatky v izolované válce, kde bychom byli obviněni z jejího rozpoutání a zůstali bez pomoci, anebo riskovali, že nám pomůže SSSR a v ten samý moment se Německo se spojenci vrhne proti němu a tato válka zcela zničí naší zemi. Beneš se rozhodl se státnickým přehledem a dnes víme, že jeho rozhodnutí bylo jediné možné a díky němu stále ještě žijeme v naší zemi.

Je zajímavé, že zatímco se západní politici sešli v Mnichově, aby obětovali ČSR Hitlerovi a zajistili evropský „mír“, tak Beneš jasně řekl, že Evropu čeká velká válka a bude strašná.

Musíme si uvědomit a již jednou provždy jasně pojmenovávat věci pravými jmény: Benešovo rozhodnutí nebyla kapitulace ČSR. ČSR tehdy nepřijala Mnichovský diktát, ale pouze se mu pod mocenským nátlakem podrobila. Pravý válečník nebojuje, když není šance na vítězství. Pravý válečník nebojuje, když by jeho vítězství stálo příliš moc ztrát. Pravý válečník nebojuje za každou cenu vždy, ale vítězí – tedy pouští se od boje, když ví, že zvítězí. To je přesně v tradici českého válečnictví. I Jan Žižka, vojenský génius, který se zrodil mezi Čechy v době národního ohrožení v době husitských válek, nebojoval vždy za každou cenu, nepřijímal pokaždé boj v poli ― často ustoupil, aby vždy udeřil tam, kde zvítězí. On si vybíral bitevní pole i čas bitev a to tak, aby vyhrál. Pole nikdy neztratil také proto, že se nikdy nepouštěl do bitev, které neměly šanci na úspěch. Jeho největší vojenský génius se projevil při sedmidenním řízeném ústupu z Uher, kdy dokázal po trestné výpravě do Uher, kde pronásledoval zbytek křižáckých vojsk, řízeným způsobem celou českou armádu opět vyvést zpět do Čech za trvalého ústupového boje s celou uherskou mobilizovanou armádou bez větších ztrát. Zachránil řízeným ústupem v uzavřené vozové hradbě za neustálých bojů celou tehdejší českou armádu. Beneš přemýšlel stejným způsobem, rozhodně nekapituloval a rozhodně bojoval dále – a dodejme vítězně.

Beneš se podrobil mnichovskému diktátu, ale hned se připravil na nový – druhý odboj za osvobození. F. Moravec se svým týmem a zpravodajskými materiály a archívy přesně 14. 3. 1939, den před okupací zbytku Československa wehrmachtem, odletěl přes Německo do exilu i s celým svým archívem! I datum obsazení zbytku země Moravec a jeho lidé věděli – v době tzv. „druhé“ republiky už jej však nikdo neposlouchal. Později dorazily do Anglie i rodiny našich zpravodajců. Tak Beneš pro náš druhý zahraniční odboj zachoval celou naší rozvědku a ta pokračovala v práci v exilu. Mezitím hromadně přecházeli naši vojáci do zahraničí přes Polsko nebo Balkán.

Naše republika pokračovala právně v podobě naší exilové vlády E. Beneše, předsedou vlády byl J. Šrámek. F. Moravec byl pravou rukou prezidenta Beneše po celou dobu války. Není pravdou, že po 15. 3. 1939 nastal Protektorát Čechy a Morava! To je pouze německé cynické označení okupace ČSR! Tedy naše republika dále pokračovala v podobě exilové vlády v čele s E. Benešem. Nežili jsme v protektorátu, ale byli jsme okupováni Německem poté, co nás spojenci zradili a předhodili Německu.

Naši vojáci bojovali už v Polsku, při obraně Francie, dále v Anglii, v severní Africe, na východní frontě, a nakonec i společně s Rudou armádou osvobodili ČSR a Beneš se vrátil do vlasti jako prezident „osvoboditel“.

V době bitvy o Británii, letecké válce nad britskými ostrovy v roce 1940, to byli právě zahraniční stíhači, kteří uhájili zemi hrdého Albionu před německou invazí. W. Churchill jasně řekl, že nikdy nebyla většina vděčná takové hrstce – stíhačům RAF. Právě díky posilám z okupovaných zemí, jako byli Čechoslováci a Poláci, byla britská RAF schopná odrazit nebezpečí německé invaze. Kdyby se to nepodařilo, bylo obtížné otevřít druhou frontu bez nástupních prostorů v podobě britských ostrovů. Českoslovenští stíhači tak pomohli tomuto zabránit významným dílem.

Když nastoupil R. Heydrich do „protektorátu“, aby zatočil s Čechy, tak hned první den nechal popravit mimo jiné generála Bílého, vrchního zemského velitele v Čechách. Když jej popravovali, zařval: „Tak střílejte vy psy, ať žije Československo.“ Byl přímým nadřízeným generála Moravce. Poté Beneš rozhodl, že je nutné oplatit stejnou měrou – toto zadání předal Moravcovi. Ten zvolil jako cíle právě „kata českého národa“ Heydricha, připravil akci, vybral speciálně vycvičené čsl. vojáky Kubiše a Gabčíka a naplánoval jednu z největších akci našeho odboje: nechal odstranit třetího nejvýše postaveného muže Třetí říše, který mimochodem rozhodl o konečném řešení Židů v Evropě a spekulovalo se o jeho nástupnictví po Hitlerovi, atd. Podobná akce se jinému státu a jeho armádě nepovedla – Čechoslovákům ano.

Nešlo jenom o odstranění „jednoho“ muže. Po atentátu nastala v celé střední Evropě mobilizace celého okupačního nacistického aparátu pro vyšetření. To vyžádalo velké nasazení německých sil – i tato německá snaha pak chyběla jinde – na východní frontě. I takto bylo těmito akcemi v týlu nepřítele pomoženo bojujícím spojencům na frontách.

360 000 obětí je ukázkou toho, jak „Češi nebojovali“ a nepřispěli k porážce Německa. Čsl. armáda měla největší ztráty generálského sboru mezi spojenci! Lze říci, že být čsl. generálem znamenalo tehdy jistou smrt. Většina naší generality byli vesměs všichni legionáři, tedy skuteční vojenští profesionálové, kteří prošli ohněm války na východě v době první světové války. Zde vznikla takřka 70 000 armáda, která se dokázala při uzavření míru mezi bolševiky a Německem probojovat na západ přes magistrálu, a dokonce se vzepřít i bolševikům, se kterými svedli mnohé boje. Uzavření míru mezi Ruskem a Německem naši legionáři brali jako zradu – oni chtěli dále bojovat s Němci a Rakouskem. Museli se proto dostat na západ. Můj jeden praděda bojoval právě proti bolševikům v Rusku, pak to musel tajit po roce 1948. Druhý praděda bojoval ve Francii. Jejich velitelé pak tvořili generálský a důstojnický sbor ČSR. Na této zkušenosti – z pohledu do své rodiny fyzického těla, si uvědomím, jak je svět, ve kterém žijeme, nebožský.

„Politického“ významu naší země a národa si všimnul i německý císař Bismarck, který zcela jasně prohlásil: kdo ovládá Čechy, ovládá Evropu, kdo je pánem Prahy, je pánem Evropy. Když se podíváme do dějin Evropy, zjistíme, že Češi byli u každé větší mely (slovy K. Čapka), která se v Evropě kdy stala. Husitská revoluce, třicetiletá válka, nakonec i druhá světová válka začala u nás. Druhá světová válka nakonec i skončila na našem území. Poslední bojeschopné jednotky wehrmachtu a SS byly právě na našem území – takřka miliónová plně vyzbrojená armáda maršála Sudet Schörnera. Poslední boje skončili 11. 5. 1945 na našem území, tehdy byl již Berlín osvobozen.

K porážce nacistického Německa náš národ přispěl svou úměrnou měrou po boku vítězných spojenců: SSSR, USA a GB. Pouze tyto tři státy nebyli Německem poraženi. Francie ano, a navíc stavěla divize SS bojující pro Hitlera. ČSR vojensky poraženo také nebylo, a nikdy se neangažovali naši lidé v boji za Hitlera a Německo – vyjma kolaboranta E. Moravce a jeho jednoho syna, který vstoupil do SS. To jiné státy mnohdy ochotně s Hitlerovým Německem kolaborovaly do takové míry, že za jejich zájmy bojovaly po boku SS a wehrmachtu. Češi ne. Na to buďme správně hrdi a vězme, že není pravdou, že jsme nebojovali a nepřispěli k porážce nacistického německého barbarství. Boj má různé formy, a ty nejméně viditelné bývají mnohdy rozhodující. Přispěli, a možná větší měrou, než je zevně viditelné. Český národ má ve znaku jako národní symbol Lva, a to stojícího na dvou nohách. Ani to není náhoda. Lev je král pozemských zvířat. Je klidnou šelmou, která zná svou moc a sílu nad ostatními zvířaty – ale nepoužívá ji, když nemusí; jako by je líný – pohled na válejícího se spokojeného nažraného lva si jistě umíme všichni představit. Je známo, že u lvů loví lvice, nikoliv lev. Když je to však nutné, lev uplatní svou moc na ochranu své rodiny. Největší síla lva ve skutečnosti vyzařuje z klidu jeho majestátného vzhledu. Lev je navíc ve slunečním znamení – tedy je duchovním symbolem. A tento lev chodí po dvou, tedy je v každém členu tohoto národa – je to jistá určující forma zabarvení života každého člena. A jeho vnitřní logos se uplatňuje v dobách největšího ohrožení podstaty existence národa. V ten moment jsou Češi právě jako lvi. Proto také tady stále jsou.

Jiný příklad je typické germánské „silové“ zvíře a symbol – vlk. Hitler byl vlky doslova posedlý. Jeho sídlo se jmenovalo Vlčí doupě (německy Wolfsschanze). Sám choval několik vlčáků. Hitler prosadil v Německu i zákon na ochranu vlků– tento zákon platí do dnes. Vlk útočí zásadně ve smečkách a organizovaně – pak je silný. Když je sám, tak jenom kňourá a skučí a na žádné větší zvíře si netroufne; když je bit, stáhne ocas a kňourá a dělá chudinku. To vše není náhodné – celý projev, co pozorujeme, na nás doslova promlouvá – hovoří skrytým neprojeveným jazykem beze slov. Nižší rasa vždy útočí na tu, která ji převyšuje svou duchovní vyspělostí. Proto je zde od nedávna tlak na východ (drang nach osten), což je reakce právě na „vyzařování“ celkově duchovně vyšší kultury. A dodávám, že zde nehovořím o nadřazenosti jedné rasy nad druhou v podobě německého nacismu, ale o konstatování příčin, které jsou skutečným pozadím dění světa jevů v našem světě.

Nenechme se ohlupovat nejrůznějšími nepřáteli českého národa, včetně některých čecháčků – intelektuálků – pisálků působících v německých novinách, kteří sami trpí komplexy méněcennosti, a tak „kálí do svého hnízda“, jak se říká, aby se oni sami cítili povzneseně jako ti „lepší“ – že Češi nebojují, jsou zbabělí apod. Opak je pravdou. Češi jako národ obecně pouze jsou natolik „uvědomělí“ jako celek, že sami od sebe nikoho nenapadají, neokupují a nevedou útočné války, podobně jako jiné slovanské národy. Již samo o sobě vést útočnou válku je projevem nižší kultury a duchovní nevyspělosti. To je zkrátka jejich kolektivně sdílený nejrozšířenější postoj, až lze říci, že tvoří kolektivní rys.

Česká historie byla tolikrát přepisovaná právě proto, že mnoho mocenských skupin se ve skutečnosti „bojí“ duchovního jádra v českém národě a pravdy, která jim nastavuje zrcadlo. Naše historie totiž usvědčuje nacismus, katolicismus i komunismus, prostě jim nastavuje zrcadla, a proto vždy když prosadí tyto skupiny svou moc, usilují o svůj výklad českých dějin. Proto naší historii přepisovali katolíci, nacisté i komunisté. Proč, je zřejmé. Všichni představitelé těchto ideologií ví, že národ zbavený své národní paměti, který je odříznut od svého duchovního zdroje, ze kterého je napájen, je cestou k jeho ovládnutí, porobení, zotročení a zániku.

To, co zevně můžeme pozorovat jako historii, která se nám jako pozorovatelům jeví jako „lineární“ časová posloupnost, je ve skutečnosti prefabrikát naší mysli. Co existuje, jsou různé potenciální vzory – struktury vědomí, které se cyklickým sférickým způsobem různě projevují a opět zanikají podle své vnitřní amplitudy, a tento vnitřní neprojevený pohyb v neprojevené příčinné oblasti pak zevně pozorujeme v podobě světa, jeho dění. Teprve z tohoto pozorovaného dění pak zpětně odvozují historici tzv. „historii.“ Ve skutečnosti se pouze různé vzory – staří gnostici je nazývali aeony, inkarnují do podoby projevení se – to nazývali gnostici kenoma, a opět zanikají v neprojeveném potenciálu – pleroma. Vše zevně pozorované má vždy svůj neprojevený potenciál v ryzím vědomí. Vědomí obsahuje tři základní sféry: aktuální projevenou moc vědomí a potenciální neprojevenou moc vědomí a dynamický proces aktualizace potenciálního pnutí (to se naplňuje jako karma světa) mezi těmito sférami jediného vědomí – jediné skutečnosti, jejímž základem a zdrojem je Absolutní svobodný Pozorovatel.

V neprojeveném potenciálu jsou neprojevené odrazy projevených – inkarnovaných struktur, tedy i celých kolektivů – národů. Ve svém neprojeveném potenciálu tvoří určitou „rasu“ – tedy „zkušenostní prožitek“ – vnitřní logo, které se zevně projevuje u daného národa například konkrétní podobou jazyka, řeči, zvyků, kultury, folklóru, historickou zkušeností atd. Je také zajímavé, jak sanskrtské slovo „rasa“ označující „chuť“ či „prožitek“ označuje v češtině i lidský typ. Zkrátka národy sdílejí svojí kolektivní karmu, chceme-li jsou výsledkem inkarnace určitého shluku podobných zkušeností – jsou určitou chutí v rozmanitosti národů, chceme-li to takto vyjádřit.

Češi vždy stáli v Evropě, jejich dějinách, jako většina na straně pravé lidské humanity, a nebylo tomu jinak ani v případě druhé světové války, do které jsme zasáhli jako národ počtem malý – ale velikost národa se nepočítá počtem, ale vnitřní vyspělostí. Daleko početnější národy, jako například Poláci nebo Francouzi, se zdaleka tak úspěšně nepostavili Němcům na ozbrojený odpor. V případě nesmyslného útoku polských husarů se šavlemi proti tankům jde spíše o projev hlouposti a válečné tuposti než o hrdinství. Byť dodejme, že Poláci opravdu bojovali, jak mohli, na rozdíl třeba od snažení Francouzů nebo Dánů, kteří se nebránili vůbec – dodejme však, že to opravdu nebylo možné.

Na naší historii a národní vklad máme být oprávněně hrdí, ve smyslu nezpronevěřovat se těmto hodnotám v našem vlastním životě, v myšlení a cítění, a zejména v rozlišování. Nenechme si naší historickou zkušenost překrucovat a vnucovat jinou. I dnes je to právě ČR, která je pravidelně v Evropě terčem útoků ze zahraničních skupin tzv. „sudetských“ Němců, tzv. „profesionálních“ „vyhnanců“, na právní základ našeho státu. Nejde o nikoho jiného, než nesmířené poražené německé nacisty z roku 1938 v nových kabátech! Bojí se, a je to vidět v jejich nenávisti až za hrob k prezidentu Benešovi – přes tzv. „Benešovy“ dekrety . Tyto dokumenty je usvědčují ze zločinů, které rozpoutali po celé Evropě – proto usilují o jejich zrušení – to je mimo jiné také jeden z pravých důvodů.

K autorově úvaze v článku bych jenom dodal, že úvaha, že by si Hitler se Stalinem rozdělili Evropu, pokud by USA nevstoupilo do války, se jeví jako velmi nepravděpodobná. Hitlerova válka byla od začátku namířena „na východ.“ Cílem byla expanze životního prostoru pro Německo směrem na východ s cílem vyhladit Slovany, a zbytek zotročit na farmách nových pánů, kteří zde měli žít jako feudálové. Cílem bylo „vlastní blaho“ národa – vládnoucí germánské rasy, která má právo na zotročení méněcenných Slovanů a také má právo na jejich území. To, že Hitler před přepadením SSSR si nejprve zajistil záda a boky, je zcela přirozená vojenská strategie. Navíc věděl, že celý západ je zcela mimo, co se týká vojenské síly v dané době, a proto věděl, že válka na západě bude rychlá – dokonce se zde někdy nazývá užívaná taktika „blesková válka“. To, že se mu nepodařilo dobít Anglii, Hitler chápal jako nevýhodu, ale nechtěl už odkládat útok na SSSR. Nějaká dohoda o „rozdělení“ Evropy tehdy nehrozila. Všechny dohody, které Hitler uzavíral, měly jediný cíl: zajistit si v daném okamžiku jistotu, nikoliv, že by platily. I uzavřený pakt o neútočení a tajném rozdělení Polska mezi Německem a SSSR byla pro Hitlera jenom ryze účelová záležitost – měla vyvolat dojem, že Hitlerovy plány nesahají nikam dál, a že je dokonce ochoten se podělit o území Polska. Tím se ve skutečnosti nechal Stalin i celé sovětské vedení obelstít a nebylo vůbec připravené na válku. To se také projevilo v první části války při přepadu SSSR. Počáteční německé úspěchy byly opravdu snadné a rychlé. To byl přímý důsledek mimo jiné oné dohody o neútočení s Německem.

Tento „směr“ se projevuje v naší úrovni odjakživa, jde o tento pohyb, jenž je výsledkem podvědomé reakce nižší duchovní vyspělosti na vyšší duchovní vibrace jiných ras – národu, v tomto případě Slovanů. Podobně to „odnáší“ Srbové na Balkáně, nebo Řekové zase jako vesměs pravoslavný národ. Nenechme se mást zdánlivou technologickou vyspělostí „bohatého západu“.

Historici nejsou schopni postřehnout jednu věc: studují povrch daných věcí, ale pro zjištění skutečného významu dějů, které umisťujeme do minulosti, je nutné žít daný prožitek přímo z vědomí skrze dotyčné osoby a pociťování nálad – atmosfér daného klimatu. Všechny události jsou ve vědomí – ty, co označujeme jako minulost, existují v neprojevené podobě jako vzory v neprojeveném potenciálu vědomí; pokud se na ně zaměříme, lze je chutnat a sdělit. Tato podoba historie je živou. Mimo jiné slovo historie je od „his – story“ neboli „jeho příběh.“ V pozorovateli lze nechat odhalit cokoliv, to podstatné však zůstává naše rozlišenost v nezaujatém pozorování odhalovaných jevů – uvědomění podstatných souvislostí za historickými událostmi a fakty se samo odkrývá.

{backbutton}