V lednu 2007 byla na adresu Archivu Muzea Paměti Holokaustu Spojených států doručena zásilka, jejímž obsahem bylo fotografické album s nápisem „Osvětim 21. 6. 1944“, které obsahovalo kolekci fotografií z jednoho z největších nacistických vyhlazovacích koncentračních táborů Osvětim a Osvětim-Březinka. Ačkoli jméno autora fotografií nebylo v albu nikde uvedeno, podle dat a dalších indícií se podařilo zjistit, že album vytvořil SS-Obersturmführer Karl Höcker, který pracoval v Osvětimském táboře od května 1944 až do ledna 1945, kdy byl tábor evakuován, ve funkci pobočníka velitele Osvětimi, SS-Sturmbannführera Richarda Baera.

Podstatná část těchto fotografií pochází ze střediska Solahütte ― rekreačního komplexu SS, který se nacházel u řeky Sola, asi 30 km jižně od Osvětimi, a který byl ještě donedávna skoro neznámým místem Osvětimského koncentračního komplexu, který čítal na 45 vedlejších pracovních a vyhlazovacích táborů. Do „Soly“, jak se ji familiérně říkalo, jezdili za odpočinkem vysocí důstojnici SS a mnozí z řad dozorců a pracovníků tábora, kterým byl pobyt v letovisku umožněn jako odměna za „výjimečné činy“. Rozumějme činy, které se vyznačovaly dostatečnou dávkou sadismu a brutality spáchaných na vězních, což v rámci fungování a poslání Osvětimi bylo hodnoceno jako vzorné plnění zadaných úkolů.

Celé album, jehož součástí jsou i fotografie dokumentující oficiální návštěvy a obřady v Osvětimi, je jednou z nejotřesnějších sond lidského charakteru a zrůdnosti nacistického režimu, myšlení a ideologie, přestože na fotografiích nejsou zachyceny žádné hromadné hroby ani neukazují důsledky nelidských otrockých prací, které lidské bytosti postupně měnily na pouhá apaticky hledící, na kost vyhublá, chodící těla. Otřesnost těchto snímků spočívá v nenucené atmosféře všedních denních rituálů, v bezstarostnosti, ve které se zaměstnanci a důstojníci Osvětimského vyvražďovacího komplexu oddávají odpočinku a společenské zábavě v duchu hesla „po práci zábava“. Jsou výmluvným a nesmlouvavým svědectvím o nemorálnosti všech těch, kteří se aktem svobodné vůle rozhodli přidat se na stranu nacistického režimu a svým myšlením a následně činy pomáhali tuto ideologii naplňovat.

Mezi řadou anonymních tváří, které můžeme vidět na fotografiích a které se podílely na chodu Osvětimského tábora smrti jako pomocné síly, můžeme najít i řadu vysokých důstojníků SS, řídících a organizujících chod největší továrny na smrt.

Rudolfa Hösse, bývalého velitele Osvětimi, který se mezi květnem a červencem 1944 vrací zpět, aby dohlížel na příchod a likvidaci transportu 400 000 maďarských Židů. Původním záměrem nacistů bylo zplynovat všechny maďarské židy, a to v počtu 750 000 osob. To, že do koncentračního tábora nakonec dorazily transporty s „pouhými“ 400 000 osob, bylo důsledkem vzepření se maďarské vlády nacistům a odepření další pomoci při organizování následných transportů. Nicméně po převratu a svrhnutí maďarské vlády maďarskými nacisty dochází k obnovení likvidace doposud žijících židů v Maďarsku. 200 000 se jich vydává v zimě pěšky (s úsporných opatření) na pochod smrti do Rakouska. Cestu lemují plné příkopy mrtvých těl těch, kteří padli hlady, zimou a vyčerpáním. Na ty, co přežili, čekaly otrocké práce pro Velkoněmeckou říši.

Josefa Kramera, velitele Osvětimi-Březinka, který byl později převelen na post velitele Bergen-Belsenu, kde byl mezi vězni, kvůli své krutosti, znám jako „bestie z Bergen-Belsenu.“

Doktora Josefa Mengeleho, nazývaného „Andělem smrti“, který v době vzniku těchto snímků stále aktivně sbíral „vzorky“ pro své lékařské experimenty z řad dětí maďarských Židů. Odhaduje se, že při svých lékařských experimentech připravil o život těmi nejbrutálnějšími metodami až 30 dětí denně.

Otto Moll, jehož úkolem bylo dohlížet na zavedení obětí do plynových komor a následnou kremaci v krematoriích a ve speciálně připravených kremačních jámách, které byly zřízeny za účelem zvýšení kapacity spalování. Když obětí bylo málo, tak aby mohla být naplněna krematoria, Moll a další SS stříleli Židy do zad a pak házeli (často ještě naživu) do hořících kremačních jam. Upalování zaživa bylo dle svědectví Jiřího Beneše v knize V německém zajetí v Osvětimi i jiných táborech běžné.

Richard Baer, který se podílel na vraždění sovětských válečných zajatců ve speciálních plynových komorách a selekci vězňů pro takzvanou operaci 14f13 v rámci Akce T4. Akce T4 byl tajný program vyvražďování postižených lidí v nacistickém Německu a na jím kontrolovaných územích, který byl ideologicky založen na nacistické nauce o „rasové hygieně.“ V listopadu 1943 se Baer stal šéfem inspektorátu koncentračních táborů. Téhož roku nahradil ve funkci velitele vyhlazovacího tábora Auschwitz-Březinka, Arthura Liebehenschela, a stal se tak třetím a posledním velitelem tohoto vyhlazovacího tábora. Tuto funkci zastával až do rozpuštění tábora počátkem roku 1945.

Franz Hössler, specialista na kremaci těl v táboře, dokud nebylo vybudováno krematorium v Březince. Níže je uveden projev, který parafrázoval jeden z přeživších vězňů a který měl Hössler k nově příchozím do tábora těsně před tím, než odešli do plynových komor:

„Vítám vás jménem Osvětimské správy tábora. Nejedná se o žádný rekreační areál, ale pracovní tábor. Stejně tak jako naši vojáci riskují své životy na frontě za vítězství Třetí říši, tak i vy zde budete muset pracovat pro blaho nové Evropy. Jak k tomuto úkolu přistoupíte je zcela na vás. Šance uplatnit se zde je tady pro každého z vás. Budeme pečovat o vaše zdraví a nabídneme vám dobře placenou práci. Po válce budou zváženy zásluhy každého z vás zde a podle toho s vámi bude zacházeno.

Nyní Vás prosím, aby jste si všichni svlékli své šaty a pověsili je na háky v šatně. Aby jste je potom našli, nezapomeňte číslo, které je umístěno na horní části háku. Po koupeli dostanete misku polévky. Káva a čaj bude pro všechny. Abych nezapomněl, prosím připravte si vaše certifikáty, diplomy, vysvědčení a jiné doklady, abychom vás po koupeli mohli podle vašeho zaměření, vzdělání a schopností rozdělit do pracovních skupin.

Dále prosím, aby diabetici, kteří nemají povolen cukr, to oznámili po koupeli zaměstnancům tábora...“

Lze si vůbec představit cyničtější divadlo. Do dvou hodin po selekci jsou všichni bez výjimky zplynováni v komorách, které vypadají jako lázeňské sprchy, a spáleni v kremačních pecích.

Přesně ve stejnou dobu, kdy vznikají tyto fotografie plné bezstarostné atmosféry, odpočinku a zábavy, Osvětimské plynové komory pracují naplno, aby zlikvidovaly transport 400 000 maďarských Židů, kteří jsou do tábora internováni v posledních měsících jeho existence. Denně je zplynováno a spáleno v kremačních pecích a jámách v průměru 10 000 tisíc židů, včetně žen a dětí.

Transporty maďarských Židů představovaly z historického hlediska Osvětimi něco opravdu mimořádného. Do zimy roku 1943 bylo v Osvětimi popraveno asi 550 000 lidí. Během jara a léta roku 1944 tento počet stoupl díky transportu maďarských židů o 300 000. Během doby, kdy vznikají fotografie alba Karl Höckera, je období v Osvětimi označováno jako období „běsnícího vraždění“. Díky náporu nových a nových transportů a narůstajícímu počtu obětí jsou zřízeny kremační jámy, kde podle očitých svědků, kteří Osvětim přežili, hořely ohně bez přestání i několik měsíců, a to za jakéhokoliv počasí. Přesně do tohohle období spadá i dokončení nové tratě v táboře Osvětim-Březinka, která kromě úlohy koncentračního tábora plní roli tábora vyhlazovacího. U každého transportu vždy probíhala selekce. Muži jsou odděleni od žen a dále rozděleni na ty, kteří jsou schopni otrocké práce a ty, kteří míří rovnou do plynu. Matky s dětmi míří rovnou do plynu. Z každého transportu jde asi 75 % na okamžitou smrt. Po ukončení transportu maďarských židů je 2. srpna zahájena jedna z nejděsivějších nocí Osvětimského vyhlazovacího tábora. Je zahájeno zplynováni a následná kremace 21 000 Romů.

Existuje nespočet svědectví popisující nesnesitelný život v koncentračních táborech, kdy lidský život neměl žádnou cenu a kdy přežít další den bylo kolikrát otázkou suché kůrky chleba (doporučuji na toto téma knihu V německém zajetí od Jiřího Beneše, vydala Společnost Edvarda Beneše v roce 2010. Kniha je očitým svědectvím člověka, který prošel nacistickými koncentračními tábory a byl svědkem těch nejbrutálnějších praktik, které nacismus dokázal vyprodukovat) , ale existuje jen málo dokumentů ukazující svět té druhé strany. Strany, kde vládla naprostá morální a etická devastace člověka. Člověka, který intoxikován pocitem své vlastní nadřazenosti a vyvolenosti si zosobnil právo rozhodovat o životech a osudech druhých lidí. A přesně takový život ukazují fotografie z alba. Život s cynickou maskou nadřazené rasy. Život, který se odehrával jen několik kilometrů od jedné z největších továren na smrt.

Autor alba Karl Höcker byl roce 1965 po svém odhalení a dopadení obviněn u soudu ve Frankfurtu. Drtivá většina jeho svědectví se soustředila na to, zda se někdy osobně účastnil selekce, která měla určit, kdo půjde okamžitě do plynu a kdo na otrockou práci. Höcker ve své obhajobě tvrdil, že nikdy nepracoval na „rampě“ a že se osobně nikdy neúčastnil selekce a nikdy neviděl popravy vězňů, a o plynových komorách se dozvěděl až po svém příchodu do Osvětimi.

Osobní Höckerovo album nakonec dokázalo, že byl v úzkém kontaktu s hlavními pachateli v Osvětimi-Březince: Hössem, Kramerem, Mengelem, a dokonce i s vedoucím krematoria, Mollem, objevuje se s nimi téměř na každé společné fotografii, a právě proto, že se mnoho z nich aktivně podílelo na selekci, byla jeho prohlášení, že nevěděl o výběrech, dnes s jistotou shledána jako nedůvěryhodná a lživá. Při jeho konečném usvědčení a odsouzení sehrálo úlohu jiné fotografické album, známé pod názvem „Lili Jacob's Album“.

Soud Höckera shledal vinným z napomáhání k vraždě 1000 lidí, při čtyřech různých příležitostech, a byl odsouzen na pouhých sedm let vězení. Po odpykáni trestu 5 let, v roce 1970, byl propuštěn a získal práci jako hlavní pokladní regionální banky v Lubbecke. Zemřel v roce 2000 ve věku 88.

Kompletní album je umístěno na stránkách Archivu Muzea Paměti Holokaustu Spojených států a shlédnout ho můžete na adrese:

http://www.ushmm.org/museum/exhibit/online/ssalbum/auschwitz_album

Použité zdroje:

Archiv Muzea Paměti Holokaustu Spojených států
Wikipedia
Osvětim, nacisté a konečné řešení (1. až 6. díl, BBC)
www.holocaust.cz

{backbutton}