Základní jednotkou pro stát bývá národ, pak hovoříme o národních státech. Jsou však i výjimky, pak hovoříme o tzv. mnohonárodnostních státech, jako bylo například habsburské Rakousko-Uhersko nebo dnešní Švýcarsko. V habsburském Rakousku-Uhersku byl všem ostatním nadřazen národ Němců, všechny ostatní slovanské národy měly až druhořadé postavení, což se promítalo do všech oblastí života. Naopak příkladem fungujícího mnohonárodnostního státu nám může být dnešní Švýcarsko. Je jistě zajímavé zejména tím, že je neutrální, neúčastní se tedy žádných vojenských bloků a současně v referendu jeho občané odmítli připojení k EU.

ČSR, která vznikla v roce 1918, byla také mnohonárodnostním státem s velkým zastoupením národnostních menšin, zejména německé a maďarské. Čechů a Slováků bylo dohromady 8,7 miliónu, tedy 64,3 %, Němců 3,1 miliónu, tedy asi 23 % – takřka čtvrtina občanů ČSR. Tato početná menšina byla od počátku založení ČSR problematická pro národní stát Čechoslováků, neboť se z větší části neztotožňovala s novým státním útvarem Čechoslováků, neboť přišli o nadřazené postavení z dob Rakouska-Uherska a nyní museli být rovnoprávní s Čechy a Slováky!

ČSR byla jedinou demokracií ve střední Evropě a německá menšina měla nadstandardní postavení v Československu, přestože německá propaganda hlásala do celého světa, že jsou Němci u nás utlačováni. Existovaly německé školy, tisk, spolky, univerzita i němečtí poslanci v parlamentu ČSR. Například ze 423 soudních okresů se ve 150 z nich úřadovalo německy! V parlamentu ČSR působilo 74 poslanců a ti mluvili německy. Pokud například byl majitel podniku, továrny, dílny, farmy Němec, užíval se německý jazyk a byla vyžadována znalost i od zaměstnanců. V roce 1930 tvořili Němci 23,4 % obyvatel a měli 38 % všech základních škol, 38 % středních škol, 40 % odborných škol a 47 % živnostenských škol. Němci měli u nás 2 vysoké technické školy, tedy jednu na 1,7 miliónu, zatímco v Německu měli Němci jednu vysokou školu na 6 miliónů obyvatel, tedy byli na tom lépe než v Německu! V ČSR bylo registrováno devět politických stran, 63 německých deníků a 143 politických listů. Němečtí dělníci měli zajištěnou významnou sociální podporu v nezaměstnanosti. Taková byla situace a postavení českých Němců v ČSR.

Je vhodné si všimnout zásadního kontrastu mezi právy německé menšiny v ČSR a neexistujícími „právy“ českého obyvatelstva v původně českém pohraničí po jeho odtržení od ČSR na základě Mnichovského diktátu z roku 1938. V okamžiku zabrání českého pohraničí se Češi na svém původním historickém území stali doslova a do písmena bezprávní. Na 250 000 Čechů bylo nuceno zachránit holé životy útěkem do vnitrozemí. Po 1. říjnu 1938 se české obyvatelstvo ocitlo v pozici národnostní menšiny, která neměla naprosto žádná národní práva. Byly zrušeny všechny české politické strany a spolky, jejich majetek byl zabaven ve prospěch Říše. V úředním styku byl zakázán český jazyk, česky se nesmělo mluvit ani na veřejnosti a v dopravních prostředcích. Češi nesměli vykonávat zaměstnání v kterékoliv instituci státní správy, dále nesměli vykonávat žádné politické funkce, ani na obecní úrovni. Postupně byly zrušeny všechny české noviny, byl zakázán tisk českých knih, do kin nesměl přijít žádný český film, bylo zrušeno české vysílání v rozhlase. Omezována a nakonec zakázána byla i česká divadelní ochotnická představení, fotbalová utkání, taneční zábavy, poutě, veřejná procesí i kázání a bohoslužby v češtině. Zavřena byla většina českých veřejných knihoven, české střední školy, omezen byl počet základních škol. Češi byli znevýhodňováni při získávání práce a po okupaci Čech a Moravy odcházeli do Protektorátu. Postupně byly hospodářským tlakem likvidovány drobné české podniky, docházelo ke konfiskaci českého zemědělského majetku. Do roku 1943 se ocitlo v německých rukou zhruba 75 tisíc hektarů půdy, kterou dříve vlastnili Češi. Kromě toho byli Češi omezováni v nakládání se svým majetkem, nesměli ho dále prodávat do českých rukou apod.

Tolik pojetí národnostních menšin v demokratickém ČSR ve vztahu Čechů k Němcům a v pojetí Němců vůči Čechům v zabraném pohraničí. Tento zcela diametrální rozdíl vypovídá o postoji Němců k Čechům, zkrátka je považovali za méněcenné – jakákoliv práva, nebo dokonce právo na sebeurčení, kterým se tak dnes ohánějí, nepřipadala v úvahu. Čeští Němci naopak svým tlakem skrze „právo na sebeurčení“ se stali pátou kolonou přímo podporovanou Hitlerem k rozbití ČSR. Jakkoliv obviňovat ČSR z nedostatečné podpory německé menšiny a uvádět to jako příčinu radikalizace tzv. „sudetských“ Němců je jenom nacistická sudeťácká lež. Opak je historickou pravdou. Celý problém je stále o vztahu a postoji Němců k Čechům, který dokud Němci nezmění, tak nelze hovořit o pravém smíření.

Přes výjimečné postavení německé menšiny v ČSR začali „sudetští“ Němci podporovat Hitlera a jeho agresivní politiku nejen proti ČSR. Ještě v březnu 1944 K. H. Frank, jeden z vedoucích představitelů sudetských Němců u nás (henleinovců), na shromáždění sudetských Němců v lázních Karlova studánka řekl, cituji:

„Cílem říšské politiky je úplné zničení Čechů. Tento úkol musí být proveden sudetskými Němci.“

Taková byla představa onoho „druhého“ národa s „právem na sebeurčení“ v česko-moravských zemích, jak hlásají dnešní potomci odsunutých Němců na svých krajanských shromážděních. Proto naše politická reprezentace musela do budoucna zajistit, aby se již nemohla opakovat situace z roku 1938. Byla to historická povinnost. K tomu napomohla spojenci uzavřená mezinárodní dohoda o odsunutí německého obyvatelstva z území východní Evropy. Tak bylo zajištěno prezidentem Benešem a vítěznými mocnostmi 2. světové války, aby se již tato národnostní menšina nestala příčinou nových nezákonných a neopodstatněných nároků a příčinou válek.

U menšin je nutno rozlišovat menšiny, které setrvaly na historickém území státu jako pozůstatek původního etnika, které nemá vlastní národní stát, od menšin, které vznikly kolonizací cizího území. Mezi menšiny prvého typu patří například Baskové nebo Lužičtí Slované, kteří jsou postupně asimilováni na území dnešního SRN. Dodejme, že předtím byli Lužičtí Srbové cíleně vyvražďováni, dokud nedošlo díky po staletí prováděné genocidě k jejich přežívání jako pomalu mizící národnostní slovanské menšiny v Německu. Taková menšina na našem historickém území nežila. Snaha proněmecké propagandy tvrdit, že například tzv. „vyškovský německý jazykový ostrůvek“ je pozůstatkem původního germánského osídlení na našem území, je pouze jednou ze „sudeťáckých“ lží. Němci, kteří na našem území žili, byli osadníci, kteří přišli do naší země na pozvání českých panovníků, zejména Přemysla Otakara II. či nejrůznějších biskupů. V případě českých Němců, tedy ať již žili kdekoliv na našem území, se jednalo vždy o přistěhované osadníky – kolonizátory, kterým čeští panovníci umožnili usadit se na našem území. S tím také předpokládali, že budou tuto zemi hájit společně se svými českými spoluobčany. Tito Němci však ve většině případů ukázali, že nemají zájem žít společně s Čechoslováky v jednom státě, který by tak považovali za svůj. Proto jediné řešení, které se historicky ukázalo jako nezbytné, bylo rozejít se a napříště spolu udržovat sousedské vztahy dvou národnostních států. Společný život v jediném státě se ukázal jako velmi problematický, ale řekněme, že díky samotným Němcům, kteří opakovaně podléhají svému pangermánskému snu o své historické úloze vedoucího národa Evropy, jemuž ostatní národy, zejména slovanské, jsou určeny pouze jako podřadní otroci. Dokud se tohoto svého snu, který vždy jednou za čas ožívá v určité intenzitě, Němci nezbaví, bude se s tímto fenoménem Evropa potýkat v různých podobách.

Pokud by s námi Němci pouze nechtěli žít ve společném státě a chtěli žít v Německu, jistě by jim nikdo nemohl bránit se vystěhovat. Něco jiného je však jejich snaha dosáhnout statusu druhého národa českých zemí s právem na sebeurčení, které i umožňuje odtržení obývaných území. Výsledkem bylo zneužití těchto separatistických snah Hitlerem jako přímého útoku na ČSR. Agrese Hitlerovského Německa proti ČSR byla namířena jako boj za sebeurčení tzv. „sudetských“ Němců – rozumějme německé menšiny žijící na území ČSR. Je to podobné, jako kdyby například česká menšina žijící v USA usilovala o právo na sebeurčení a odtržení od USA. Princip je naprosto stejný. V tomto případě nám to zní takřka nesmyslně, nejen z technického pohledu, ale i vůbec uvažování o takovém smýšlení. Některým Němcům, kteří se dnes hlásí k potomkům a nástupcům odsunutých Němců z Československa, to však vůbec divné nepřipadá – oni na to zkrátka mají právo díky svému pocitu vyvolenosti a nadřazenosti nad méněcennými Čechy, kterého se dosud nezbavili.

Z pohledu historických reminiscencí je zajímavou skutečností, že dnešní EU, za kterou se více méně schovává opětovná snaha Německa získat nejen hegemonii a hospodářskou nadvládu v Evropě, se snaží menšiny podporovat na úkor některých národních států. Malé státy vždy usilovaly o zajištění neměnnosti svých hranic ve spolupráci s ostatními evropskými národy, aby se nemohla opakovat situace v Evropě, kdy jeden stát napadne druhý s cílem získat jeho území. EU však usiluje svou centrální politikou o pravý opak, usiluje o „rušení“ hranic, a to velmi chytře pomocí tzv. „přeshraničních euroregionů“ a vytvářením tzv. „příhraniční spolupráce“.

Cíl se zdá být na první pohled zcela logický – jde o to vytvořit z Evropy jednu jedinou hospodářskou jednotku a jeden společný trh bez omezení hranic, a tak se stát světovým hráčem. Nutné je říci, že takový cíl měl i Napoleon a Hitler. Zcela základní ontologickou otázkou však setrvává, zda je opravdu smyslem života a lidské společnosti, a hlavně v jejím skutečném zájmu, neustále usilovat o to být součástí větších a větších, mocnějších a mocnějších, centrálně řízených říší s cílem být větší, silnější, ekonomicky a politicky mocnější než druzí apod. Zda ve skutečnosti není smyslem života a z něj odvozeným smyslem celého lidského společenství něco zcela jiného. Jsem přesvědčen, že všechny současné snahy, včetně snah za EU, jsou snahy lidského ega orientovaného pouze na moc, ať již politickou nebo ekonomickou. A pokud toto je primární motor za tzv. dnešní „evropskou integrací“ pod taktovkou Německa schovaného za EU, tak je tento pokus již předem odsouzen k zániku . Nese v sobě již svůj zánik, stejně jako jiné podniky podobného druhu, ať již to bylo například RVHP, SSSR, či imperiální snahy císařského Německa v první světové válce, či poslední pangermánský pokus hitlerovského Německa o nadvládu nad světem.

Nejrůznější snahy o vytváření přeshraničních euroregionů je nutno odmítnout, neboť se za nimi schovávají v zásadě plíživé snahy o zmocnění se území sousedních států. Příkladem může být snaha Němců vytvořit tzv. Euroregio Egrensis, který zahrnuje i Chebsko. Výsledkem jsou nejrůznější „společné kulturní aktivity“, které často velmi skrytě například překrucují regionální historii, jak jsem si všiml, jak v západních Čechách, tak například v severních Čechách. V některých otázkách mají dnešní evropské národní státy méně suverenity než americké státy.

V této době jistě stojí za připomínání výroku našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka z roku 1918:

„Svobody trhu může být využito silnějším k nemenší porobě slabšího než války; ba k porobě horší, demoralizující.“

Trend, kterým směřuje dnešní Evropa, není dle mého cítění „atmosféry“ celého dění směřující k dobru – pozitivním směrem. Snaha centralizování moci politické, ekonomické i vojenské na úkor přirozených národních států, které jsou zejména v Evropě dost rozsáhlou mozaikou a škálou mnoha národů se svými rozmanitými jazyky, bohatými kulturami a zvyklostmi, není snahou dobrou.

Ano, společná vzájemná ekonomická i politická spolupráce na bázi samostatných rovnoprávných evropských států je jistě správná a je nutno ji podporovat. S touto myšlenkou už přišel například náš husitský král Jiřík z Poděbrad. Jedině spolupráce evropských národů na bázi samostatných svrchovaných národních států bez snahy centralizovat to, co je vždy příčinou a zdrojem konfliktů, je cestou, která může Evropě prospět překonat minulost. Myslím, že rozmanitost národů a jejich specifik je naopak kořením lidského společenství než překážkou, a měli bychom si tuto kulturní bohatost Evropy zachovat a zbavit se všech jiných snah, které jsou orientovány čistě materiálním směrem, tedy oněmi zaklínadly současného globálního kapitalismu jako je ekonomický růst zisků a zvětšování moci pro soupeření s jinými podobně orientovanými nadnárodními celky. Spolupráce Evropy, jejích národních evropských států, musí být na bázi zejména solidarity a promyšleného, inženýrsky orientovaného postupu, nikoliv jenom na bázi ekonomické a politické moci. Obávám se však, že do takového stádia ještě lidské společenství v Evropě nedospělo v dostatečné míře, aby mohly být také prosazeny reálné změny směřující právě k tomuto trendu. Rád se budu v tomto směru mýlit.

21. 8. 2012

{backbutton}

Additional information

„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain