hus1Pan P. Hájek, bývalý kancléř prezidenta Klause, se ve své knize Smrt v sametu zmiňuje mimo jiné o původu hesla „Pravda vítězí“ a zpochybňuje svým výkladem jeho vznik a význam pro náš národ i státnost. Samozřejmě vychází ze svého stanoviska pravověrného katolicismu – snad přesněji dogmatického katolicismu. Proto také vychází ze základního nepochopení samotných významů tohoto hesla a jeho skutečného původu, neboť nezná skutečný vnitřní duchovní smysl – logos těchto duchovních hesel a jejich skutečného vlivu v našich národních dějinách. Jinak jde samozřejmě o klasický útok nevědomosti pana Hájka jako pravověrného katolíka na husitství – tedy české národní povědomí, kvůli neschopnosti vůbec pochopit vnitřní duchovně obrozující podstatu a smysl tohoto hesla nejen pro náš národ.

Bohužel dosud chybí skutečný rozbor vnitřního duchovního významu fenoménu husitství – jeho vnitřní duchovní mystiky, která odrážela poznání mystické – bezprostřední pravdy – gnóze, Krista v nás. Zevní projev, který známe dnes jako „husitství“, byl pouze zevní projev duchovní transformace vyvolané obnovením přímého poznání – gnóze původního křesťanství skupinou duchovních praktiků, už Janem Milíčem počínaje. Z této přímé nadrozumové transcendentní zkušenosti pak skuteční duchovní vůdci husitského hnutí napájeli celé hnutí symbolikou, odrážející vnitřní duchovní mystickou zkušenost. Duchovní transformace vyvolaná poznáním pak v zevním světě spustila odpor k etablovanému totalitnímu systému římskokatolické církve, která se ukázala jako duchovně nereformovatelná, což vedlo dále k transformačním změnám v celé české společnosti a Evropě, které vyústily v duchovní obrození nejen českého národa. Bohužel se fenomén „husitství“ často chápe pouze z omezeného hlediska historiků, či mnohdy zcela vulgárně jenom jako „husitské války“, a pomíjí se jeho vnitřní rozměr a zejména skutečné mystické – duchovní pozadí. Nazírat pak na husity jako na ateisty či dokonce jako na „komunisty 15. století“ je omezenost nejvyššího stupně. Navíc „husity“ byli nazýváni Češi jejich tehdejšími nepřáteli, mimo jiné právě katolíky a římskou církví. Sami naši předci se mezi sebou nazývali bratry a sestrami a „bojovníky“ za pravdu boží, či bojovníky za spásné pravdy, nikoliv „husity“. Díky katolické propagandě a cenzuře, která fungovala už v době husitství a pokračovala v pobělohorské době až do dnešních dnů, máme do dnešních dob zachovány mnohé informace velmi zkresleně a překrouceně. Často zachovaná „historická“ svědectví jsou ve skutečnosti už pozdějším dílem katolické cenzury. Husitství byla defakto snaha o navrácení k pravoslaví – k původnímu ryze vnitřnímu náboženství na základě přímé duchovní zkušenosti malé skupiny duchovních praktiků, kteří se v dané době nevyhnuli nezasáhnout do společenského, politického i válečného dění. To jenom na okraj. Velké uvolnění duchovní moci z duchovního prozření často v zevním světě a klimatu současně spustí velké společenské změny. Podobné to bylo v době Ježíšova a úpadku Říma. Husitství u nás, které přivedlo ke konci středověk, je podobným fenoménem – v pozadí byla mystická zkušenost – přímá gnóze – tedy skutečný návrat k pravému mystickému křesťanství. A právě odtud povstává i ono heslo „Pravda vítězí!“. O tom všem ale pan Hájek nemá ani ponětí, jak je vidno z jeho nevědomých katolických úvah v jeho knize.

Pan Hájek ve své knize uvádí, že toto heslo je mystifikací T. G. Masaryka. Podle Hájka údajně TGM schválně odstranil z hesla přívlastek „Boží pravda vítězí“. To prý údajně potvrzuje ateismus husitů, kteří právě proto přívlastek vynechali z původního Husova citátu "Super omnia vincit veritas" ("Boží pravda vítězí nade vším", či "Boží pravda vše přemáhá". V souladu se svými dalšími podobnými katolickými konstrukcemi pak nesouhlasí s F. Palackým a TGM v tom, že husitství je vrcholem našich dějin. Dále Hájek uvádí, že ze stejného zdroje se zrodil bolševický ateismus a fašismus. Tato Hájkova tvrzení jsou výsledkem zcela pomateného vulgárního nepochopení samotného vnitřního duchovního významu daného hesla a jeho skutečné duchovní historie a významu pro náš národ a státnost. De facto lze při troše nadsázky říci, že to je útok na samotnou podstatu naší státnosti, neboť se jedná o jeden z jejích základních symbolů. Současně například je v jeho knize odhalení neblahého germanofilního působení V. Havla velmi trefné. Bohužel jeho katolické pozadí a nazírání nejen na smysl českých národních dějin mu zabraňuje vnímat vnitřní pravý duchovní význam tohoto hesla.

Odkud tedy toto hluboce duchovní heslo „Pravda vítězí!“ pochází, jaký je jeho význam – vnitřní smysl a skutečná duchovně-historická geneze? Je všeobecně rozšířeno, že pochází z období husitství a že na vlajce prezidenta republiky se objevilo 30. března 1920. V tento den byla Národním shromážděním schválena verze vlajky s tímto heslem. Dnes je ve své české zkrácené podobě opět na prezidentské standartě. Co se ale málo obecně ví, že ve skutečnosti je toto heslo daleko starší a přesahuje i Husa a české husitství, pro kterého se stalo nejvyšším imperativem pro duchovní křesťanský život.

Toto heslo nalézáme už v nejstarších náboženských duchovních textech – indických a slovanských védách a upanišadách. Stáří těchto náboženských textů, které zachycují transcendentální – tzv. věčné pravdy se odhaduje až na 3000 let př. n. l. Samo slovo „védy“ znamená transcendentální vědění či poznání.

V těchto textech se hovoří o zdroji a původu veškeré skutečnosti – transcendentálním Bytí, a o tzv. Sanatama Dharmě, v doslovném překladu „Věčné Pravdě“. Sanskrtské slovo „dharma“ lze překládat jako „božský zákon“, „bohoslužba“, „cesta k Bohu“, „spásné učení“, „spásná nauka“, „vnitřní náboženství“, „božský řád věcí“, „esence a základ reality“, stručně „Pravda“.

V Brahmana upanišadě je přímo řečeno:

„V pravdě to, co se nazývá dharmou, je pravda. Proto se říká o člověku, který hovoří pravdu, že je člověkem dharmy a o člověku dharmy, že hovoří pravdu. Ve skutečnosti oboje, dharma a pravda, je jedno a totéž.“

Dále tyto texty přímo sdělují:

Satyannasti para dharmah neboli „Není vyššího náboženství než Pravda“.

Satyam džajate neboli „Pravda vítězí.“

Tedy ono heslo „Pravda vítězí“, které dnes má prezident ČR na standartě existuje – pochází už z indických a slovanských véd a vyjadřuje zhuštěnou esenci o podstatě reality, cestě k jejímu poznání – je zkrátka tím, co se nazývá „věčnou pravdou“, která se odráží a je poznávaná všemi, kdo svým vnitřním duchovním životem dospěli k vnitřnímu duchovnímu ryze subjektivnímu poznání reality – gnózi či sebepoznání, a to ať byli jakékoliv kultury či náboženského proudu. Dharma označuje tedy způsob vnitřního duchovního života – pravého autentického univerzálního lidského vnitřního náboženství. Základem a zakladatelem tohoto univerzálního náboženství je sama Pravda – chápaná jako transcendentální Pravda – nikoliv jako „pravda“ spojená s empirickým lidským poznáním světa, pravdami relativními – které mohou být zpochybnitelné či překrucovatelné lidským egem. Toto vnitřní náboženství nemá lidského zakladatele a není původem lidským – je vložené přímo do skutečnosti – chceme-li Boha jako všezahrnující všepřekračující Bytí. Právě tuto základní pravdu v sobě objevili mystici a zakladatelé všech známých zevních podob světových náboženství. Je pravdou univerzální – proto věčnou a nadčasovou.

Touto Pravdou se myslí a chápe věčné, stálé, trvalé, neměnné Bytí, které je tím, co běžně nazýváme Bůh. Bůh není konkrétní „bytí“ či nějaký „stvořitel“, jak chápou zevní náboženství, ať už zevní křesťanství, islám apod., ale samo ryzí všepřekračující vědomí. Nejedná se o vědomí „něčeho“, ale o samo všeobsahující a všezahrnující vědomí, bez kterého není nic uvědomovaného. Bůh není nějaká bytost typu stvořitele, ale samo ryzí transcendentní vědomí. Je transcendentní subjektivitou, která je základem všeho bytí. Bez vědomí, které si uvědomuje uvědomované, není uvědomované, proto vědomí je ono Bytí – Bůh – Pravda. Právě o této Pravdě hovoří ono heslo „Pravda vítězí“ ve védách, v Husově učení, v heslu husitů, které později převzali za své Jiřík z Poděbrad a nakonec TGM. Zde vůbec nejde o žádné relativní empirické pravdy zevního světa. Jinými slovy, toto heslo se vrací k původní univerzální autentické spiritualitě a k ryze vnitřnímu univerzálnímu náboženství, jehož základem je přímá autentická mystická zkušenost – gnóze. Tedy nejde o žádný skrytý ateismus, jak dedukuje svým zevním pohledem Hájek, když TGM „odstranil“ onen přívlastek „Boží“. On jej neodstranil, ale správně chápal, že je nadbytečný a současně se přihlásil ke skutečné duchovnosti a lidské spiritualitě a odmítl dogmatické katolictví a církevnictví. Právě tak byl založen náš stát – pokračoval v našich nejlepších dějinných tradicích a navázal na náboženskou svobodu, kterou vybojovali naši předci – věrní Čechové – bojovníci za pravdu boží. To je to, co ve skutečnosti vadí všem našim nepřátelům, mezi které patří i katolíci se svou církví.

Toto heslo se objevuje i v dalších duchovních tradicích, včetně Ježíšova učení a učení raných křesťanů – gnostiků. O pravdě se hovoří i ve starém a novém zákoně bible. I ve starém zákoně je Bůh ztotožňován s Pravdou. Cituji:

Ano, Panovníku Hospodine, ty sám jsi Bůh, tvá slova jsou pravda. [2S 7,28]
Hospodine, ty jsi můj Bůh! Tebe budu vyvyšovat, vzdávat chválu tvému jménu, neboť činíš podivuhodné věci, tvé odvěké úřadky jsou věčná
pravda. [Iz 25,1]

Zrádné rty jsou Hospodinu ohavností, kdežto zalíbení má v těch, kdo prosazují pravdu. [Př 12,22]

Hospodine, ukaž mi svou cestu, budu žít podle tvé pravdy. [Ž 86,11]
Hospodine, vím, že tvé soudy jsou spravedlivé, pokořils mě
pravdou. [Ž 119,75]

Ty jsi, Hospodine, blízko, všechna tvá přikázání jsou pravda. [Ž 119,151]

To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný. [Ž 119,160]

Slovo Hospodin zde znamená Bůh. Boha ale nesmíme chápat zvráceným způsobem lidského ega – jako bytost či určitou „nadbytost“ jakéhosi „stvořitele“, jehož zástupcem na zemi je římskokatolický papež, ale jako samotnou esenci všeho – ryzí čisté Bytí – které je samotné vědomí. Nesprávné chápání „boha hospodina“ židy a katolíky ve smyslu zbožštělého ega je samozřejmě duchovní tragédií se vším všudy, co tato nevědomost už lidstvu přinesla.

V Novém zákoně a evangeliích je o pravdě jako o Bohu psáno ještě vícekrát. Zde je Pravda ztotožněna přímo s trojjediností Boží: Otec – Duch svatý – Syn. Ona „Pravda vítězná“ je konečné spočinutí Krista po boku Otce. Což je vlastně cíl duchovního života podle mystického křesťanství, který spočívá v nalezení Krista v nás – naší pravé podstaty, kterou je právě samo ryzí vědomí – esence veškerého bytí, která je soupodstatná s Otcem – neomezeným neprojeveným potenciálem moci vědomí. Duch svatý je aktivní mocí vědomí jako všepronikající esence a inteligence sjednocující nás s Otcem, která současně vše vytváří, vše proniká, a vše se do ní opět vrací. Vane od neprojeveného potenciálu Otce k jeho projevení (Synu) a zpět. Syn označuje vše projevené, tedy i nás samé, naší duši, jejímž základem je samo subjektivní pozorující vědomí – světlo Krista v našem srdci. Musíme poznat naší podstatu – Krista v nás jako samo ryzí vědomí své ryzí existence jako vědomí a uvědomit se v jejím neomezeném svobodném stavu Otce a žít po jeho boku v jednotě s Duchem svatým – tedy všepronikajícím světlem vědomí. To je pravé mystické učení křesťanství. Právě k návratu této pravdy a přizpůsobení církve k tomuto jejímu prvotnímu účelu vybízeli duchovní vůdci českého národa – později nazývaní pejorativně „husity“. Tolik vnitřní duchovní pravý mystický význam těchto křesťanských symbolů. A právě toto vědomí a tato jeho trojjedinost Boží je ona Pravda, o které Ježíš a evangelia hovoří. A ono Pravda vše přemáhá či je vítězná je esence podstaty nauky křesťanství vedoucí k pravé spáse. Prostě trvalé zaměření na tuto Pravdu, milování této Pravdy a její přání poznat druhým je duchovní praxí hesla „Pravda vítězí“.

Sám Ježíš říká:

"Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne…" [J 14,6]

Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. [J 15,26]

V epištolách lze nalézt:

Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém [Ř 9,1]

- pokud jste ovšem o něm slyšeli a byli v něm vyučeni podle pravdy, která je v Ježíši [Ef 4,21]

Stále musíme děkovat Bohu za vás, bratři milovaní od Pána, že vás Bůh jako první vyvolil ke spáse a posvětil Duchem a vírou v pravdu. [2Te 2,13]

V evangeliích nalezneme:

To je ten, který přišel skrze vodu a krev: Ježíš Kristus. Ne pouze skrze vodu křtu, ale i skrze krev kříže; a Duch o tom vydává svědectví, neboť Duch jest pravda. [1J 5,6]

V případě Husova chápání šlo právě o echo věčné Pravdy véd a upanišád, o které píší již védy, upanišady, gnostici, nebo sám Ježíš a evangelia. Nešlo o nějaké empirické lidské pravdy. Ve skutečnosti jde o výzvu k pravému duchu křesťanství – o návrat k původním duchovním zdrojům křesťanství – k přímé mystické zkušenosti Krista – naší pravé podstaty bytí, kterou je samo vědomí. Toto vědomí není vědomí „naše“ – je vědomí jako prvotní skutečnost před vším, co si uvědomuje. Vše, co existuje, existuje pouze proto, že si to vědomí uvědomuje, a toto vnitřní duchovní světlo v nás – Kristus je cestou k poznání našeho Otce – věčnou svobodnou esencí veškeré existence – je pravdou, kterou máme milovat a z ní žít. To je pravá duchovní spása a esence pravého křesťanství. Křesťanem se může zvát pouze ten, kdo uvádí ve svém životě Ježíšovo učení o Pravdě, nikoliv nevědomý příslušník římskokatolické církve. Právě tato záměna chápání kulturně-civilizačního základu Evropy jako spojeného s římskokatolickou církví, místo pravým duchem křesťanství a učením jeho mystiků včetně Ježíšem, stojí za morálním marastem současné tzv. „euroatlantské“ civilizace. Pravě k tomu ve skutečnosti vyzýval Hus a jeho stoupenci, když kázal o hledání pravdy v našem srdci, to byla ona zamýšlená pravá náprava církve – vyžadoval návrat k autentickému duchovnímu životu – zde jedině spočívá duchovní obroda a změna člověka, celé obce, národa i lidstva – nikde jinde. Právě k tomu vybízeli duchovní vůdci husitství. Právě tento vnitřní duchovní rozměr – uvědomění si věčných pravd křesťanství a univerzálního náboženství pravdy je aspekt, který se běžně o Husovi a celém hnutí neříká. Právě tím se řadí Jan Hus mezi duchovní učitele lidstva po boku takových duchovních velikánů, jako byl Gándhí nebo Šankara.

Ve skutečnosti má husitství pramálo společného například s evropskou reformací, byť se často říká, že právě husitstvím začala evropská reformace. Evropská reformace je pouze nižší oktáva českého husitství, kdy se pouze jedna mocenská složka odpoutala od druhé a často se k autentickým nositelům duchovnosti stavěli podobně jako katolická inkvizice.

Moc hesla – mantry Pravda vítězí, které měl na své korouhvi vrchní hejtman českých husitských vojsk Jan Žižka z Trocnova, později z Kalicha, a později bylo heslem našeho panovníka Jiříka z Poděbrad, a nakonec jej převzal i TGM na prezidentskou standartu, je silná duchovní opora a toto heslo nelze nikým i sebechytřejším Hájkem či jiným katolíkem zpochybnit – bude samozřejmě vždy těmi, co pravdu nemilují zcela nepochopeno a bude je dráždit. Naopak bylo velmi prozíravé od vůdců našeho národa, ať to byl Žižka, Jiřík z Poděbrad či TGM, že dali toto heslo do státních symbolů, aby tak bylo obrazně řečeno „na očích“; je nutno je hájit, a nikoliv zesměšňovat – a ještě lépe uvádět v život. Tato hesla nejsou prázdná, ale plná svého vnitřního smyslu. Jakmile se začnou relativizovat, nebo dokonce znevažovat tyto věčné pravdy nejrůznějšími „intelektuály“, je to jen cesta k mravnímu úpadku a nihilismu.

Pop-ártové komiksové „vylepšení“ v podobě rozvinutí do známého pravdoláskařského hesla: „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ sice zní na první pohled ušlechtile, ale je ve skutečnosti vyjádřením naprostého nepochopení – jak je obvyklé je dlouhé a obsahuje v sobě dualitu. Původní heslo je prostě přímá instrukce. Sama o sobě žádná relativní pravda, natož lidský cit lásky, sama od sebe nezvítězí nad lží a nenávistí – to je naprosto prázdné bezduché heslo. Pravda a tedy i láska, neboť tyto aspekty nejsou od sebe odděleny, neboť jenom pravda je hodna lásky a sama láska je základní pravdou, sami od sebe nezvítězí a ani nesoupeří se lží a nenávistí. To, co je nutno, je vzdát se lží a nenávisti a hledat pravdu a lásku – pak to, co zbývá je pravda a láska. Heslo Pravda vítězí při jeho správném chápání nepotřebuje žádných dalších „vylepšení“ ani „intelektuálů“ typu Havla, ani katolíků jako je Hájek – je esencí jak pravého duchovního smyslu křesťanství, tedy i evropské civilizace, tak věčné filozofie, a tedy jedné jediné univerzální lidské spirituality. Nenechme si tedy nalhávat tyto „nové pohledy“, rádoby „převratné“ a „intelektuální“ pohledy. Jsou jenom producírováním nevědomosti ega vycházejícího z katolické dogmatiky, která nemá nic společného s pravým duchem křesťanství, za který se vydává.

Naopak uvědomme si prozřetelnost a duchovní zralost našich předků, ať již to byl Jan Hus, Jan Žižka, Jiřík z Poděbrad nebo TGM. Věřím, že velmi dobře věděli, proč toto heslo dali na své prapory. Opravdu „drží prapor“ a připomínají nám esenci života věčného – je to připomínka, co je pravým smyslem života. To, že vůdci českého národa si toto heslo dali na své standarty je ukázka duchovní a mravní vyspělosti zdrojů českého národa a věrných Čechů. Nevědomosti vždy vadí to, co ji odstraňuje a co na ni poukazuje. Proto katolíci upalovali jinověrce, kacíře, a proto vysílali hordy křižáckých vojsk, aby ty české kacíře roznesli na kopytech svých koní. Naši předci dokázali z duchovní symboliky čerpat i v takové oblasti, jako byla nutnost obrany a válečnický um. Jan Žižka, který jako první měl toto heslo na své korouhvi, se sám zcela vážně prožíval a identifikoval s nástrojem Boha, prodlouženou rukou Hospodina, byl jedním z jezdců z Janova zjevení na bílém koni, byl nástrojem věčné odplaty a boje za věčné pravdy. Takto se sám Jan Žižka chápal, jako obránce těchto pravd. To jej ve skutečnosti napájelo a to stojí za jeho neporazitelností a vojevůdcovským géniem. Jan Žižka ve své době sehrál roli pravého vůdce národa – dnešními slovy „krizového manažera“, když šlo národu opravdu o jeho bytí či vyhubení, a současně s přesvědčením vycházejícím z hlubokého duchovního zdroje věčných duchovních pravd. Žižka se považoval za nástroj Boha – prodlouženou ruku Hospodina a nástroj odplaty boží a současně obrana jazyka slovanského, jak se píše, tedy národní existence a státu. Všimněme si dobře, že v podstatě vyjadřoval stanovisko a podstatu karma jógy – může se nám to zdát na první pohled divné, že by karma jogín mohl vést války. Dal své umění z čistého přesvědčení do služeb zevních společensko-politických změn s opřením o hluboké vnitřní přesvědčení – dal se do služeb české husitské revoluce. Opíral se o evangelijní: „Vždyť nic nezmůžeme proti pravdě, nýbrž jen ve jménu pravdy. [2K 13,8]“ Jeho poslední věty při umírání, které řekl svým nejbližším, hovoří jasně o jeho charakteru – byl hluboce věřícím člověkem a pravým karma jogínem, byť držel v ruce velitelský palcát a velel ozbrojeným „božím bojovníkům“, kteří byli donuceni pozvednout zbraň na svou obranu a obranu svobody náboženského vyznání, nikoliv pro války samy a světské statky. Samozřejmě pozdější vývoj byl zabarven již mnohými světskými snahami mnohých představitelů českého husitství, což vedlo k postupnému vyčerpání původních duchovních ideálů se vším, co to přineslo. Nešlo tedy rozhodně, jak se někdy předkládá, o nějakého fanatika nebo vraha, nebo dokonce o teroristu, jak jej nazval katolík Halík. Současně situaci středověku a jeho zvyklosti nelze posuzovat dnešními měřítky, ale základní rámec pro chápání významu osobnosti Jana Žižky je ten, co bylo výše řečen.

Svým nejbližším, věrným bratrům Čechům, pánům Viktorínovi z Kunštátu, Janu Brzdinkovi a Kunešovi z Bělovic, řekl:

„Buďte Bohabojní, neustále věrně braňte pravdu boží a spoléhejte na odplatu věčnou.“

Jinak řečeno, buďte pokorní, držte se pravdy a věřte v karmickou spravedlnost.

Poté kněz Prokůpek a kněz Ambrož pochovali tělo v kostele Ducha svatého u hlavního oltáře v Hradci Králové.

To, že jeho nejbližší, kteří byli s ním při umírání, byli významní čeští šlechtici, mimo jiné vyvrací běžnou představu, že husité byli jenom „vzbouření rolníci“ – jakýsi „komunisté 15. století“. Syn Viktorína z Kunštátu byl pozdější český král Jiří z Poděbrad. Tedy otec našeho českého krále – prvního nedynastického byl nejbližším Žižkovým spolupracovníkem a členem jeho užšího vojenského štábu. On nesl poselství Jana Žižky dál – on si také dal na královskou korouhev toto heslo. Také se dočkal podobné pozornosti a péče ze strany papeže – hlavy římskokatolické církve. Ten do Čech opět vyslal křižáky, opět byli poraženi Jiříkem, stejně jako za času bratra Žižky. Je evidentní, že toto heslo Pravda vítězí!, je zkrátka pro římskokatolickou církev, jejich papeže a věrné dogmatické katolíky, něco jako červený hadr na býka. Nevědomost a zlo je drážděno pravdou odjakživa. To ještě neznamená, že máme proto pravdu opouštět a nebránit.

Toto heslo také vzbudilo velký rozruch i v pozdější době husitské revoluce. Je známá historka, když česká husitská delegace v čele s knězem Prokopem Holým v letech 1432-33 jela na pozvání na církevní koncil do Basileje obhajovat své čtyři body nápravného programu. Tehdy před vjezdem do Norimberku nechal husitský hejtman Matěj Louda z Chlumčan rozvinout husitské korouhve právě s heslem „Pravda vítězí!“. Když se to dozvěděl kardinál Cesarini, pokorně žádal, aby se husité již dalších „provokací“ na cestě do Basileje zřekli. Právě věčné pravdy spolehlivě nastavují zrcadlo katolické církvi, která se tváří jako by měla jediná patent na „boha“, a její představitel se dokonce prohlašuje za zástupce „boha“ – dodejme nikoliv pravého skutečného živého Boha všech, jak jej chápou věčné pravdy, ale „katolického boha“ – tedy zbožštělé ego.

Úvahy pana Hájka, že z husitství vzešel český ateismus apod., jsou jenom projevem katolické pýchy. Katolíci jsou zkrátka přesvědčení o své výjimečnosti a dávají ji znát všem ostatním. Kdo není katolík, je ateista a kacíř. Ve skutečnosti se schovávají za největší lež a klam, který se jim podařilo vytvořit – že dnešní římskokatolická církev má něco společného s duchem křesťanství, nebo dokonce s duchovním spasitelem Ježíšem Kristem – nemá. Naopak český národ byl a je pln velmi vyspělých duchovních bytostí, kteří skutečně šli vnitřní stezkou pravého mystického křesťanství tak jako Ježíš. Jen pár jich je opravdu veřejně známo, jako například Sv. Prokop, Jan Hus nebo Jan Ámos Komenský, Jiří Vacek a další.

Je velkou prozřetelností i ukázkou skutečné duchovní vyspělosti českého národa a jejich vůdců, že právě toto heslo si vybrali na své korouhve – nesme tento prapor dále ve svém srdci, zde přebývá ona pravda vítězná, vše zlé přemáhající!

Tedy stále platí, že Pravda vítězí! A nikdy tomu nebylo, není a nebude jinak, až navěky ámen.

{backbutton}

 

Additional information

„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich