Jan Zizka s knezem Vaclavem Korandou roku 1420 hledi z Vitkova na Prahu

(Článek z 14. 7. 2013)

14. července si připomínáme slavnou bitvu na Vítkově (1420), kdy naši předkové – věrní Čechové a bojovníci za spásné pravdy boží, odrazili útok rakouských a míšenských křižáků I. kruciáty, kterou vyhlásil papež římskokatolické církve Martin V. proti kacířům Českého království. Bitva probíhala jako součást širších bojů a operací v rámci obležení Prahy křižáky.

Podívejme se, co této první válečné konfrontaci s papežskou mocí římskokatolické církve předcházelo. V roce 1415 římskokatolická církve nechala upálit Mistra Jana Husa. O rok později roku 1416 římskokatolická církev upálila na témže místě jeho souputníka Jeronýma Pražského. Roku 1417 v Míšni upálili Mikuláše Drážďanského, přítele obou předchozích, německého kazatele a teologa. Ten společně s Jakoubkem ze Stříbra roku 1414 obnovil v Čechách podávání podobojí po pravoslavném způsobu. Oba zavražděné české kazatele a teology pravoslavná církev chová v úctě jako své světce.

Hned po upálení Mistra Jana Husa odešel protestní list nejmocnějších mužů Českého království do Kostnice, jako odezva proti upálení milovaného Mistra. Pod listem bylo podepsáno 452 českých šlechticů. Odsouzení Jana Husa bylo chápáno v Čechách i jako odsouzení Českého království a jeho pořádků. Odezva koncilu a křesťanských panovníků Německa, Itálie, Francie a Anglie byla více než dnešními slovy „mafiánská“. Panovníci těchto čtyř zemí ve svých dopisech pohrozili Václavovi IV. a Českému království vyhlášením křížové války, pokud se nepostará o urovnání poměrů v zemi a nevypořádá se sám s českými kacíři. Tedy už v roce 1415 Českému království hrozila církev a představitelé těchto čtyř zemí křižáckou válkou – mimo jiné jednalo se o stejné čtyři země, které v roce 1938 podepsali onu „mnichovskou dohodu“, ve které nás naši západní spojenci zradili a předhodili nacistickému Německu. Smrt dvou českých kazatelů způsobila eskalaci napětí uvnitř Českého království, která posléze vedla k husitské revoluci. Dlouho se ale nic nedělo. Václav IV., byť z počátku sympatizoval s husitským hnutím i Janem Husem, byl donucen zevním mocenským nátlakem římskokatolické církve a římského krále Zikmunda ustoupit a dosadil katolické konšely na Pražském městě, a ti začali husity pronásledovat. Reakcí byla známá tzv. „první pražská defenestrace“, kdy 30. 7. 1419 uprostřed jedné neděle husité v čele s husitským kazatelem Janem Želivským a zřejmě i Janem Žižkou přepadli Novoměstskou radnici a konšely zabili při vyhození z oken. Když se to dozvěděl král Václav IV., který se v té době věnoval radovánkám na svém loveckém hradě, tak zemřel na záchvat – zřejmě také vlivem silného pití. Tak byl zažehnut oheň české husitské revoluce.

Následovalo odmítnutí právoplatného dynastického nástupce za českého krále bratra Václava IV., Zikmunda Lucemburského. 17. 3. 1420 byla slavnostně ve Vratislavi, kde se konal říšský sjezd, vyhlášena I. křížová výprava proti Čechům. Koncem dubna překročila křižácká armáda (asi 20 000 mužů) české hranice. Armádě osobně velel Zikmund, účastnili se jí zejména Slezané a Lužičané, Moravané a Uhři. Situace v Čechách pro husity nebyla příliš nakloněna. V odboji proti Zikmundovi a církvi v daném okamžiku bylo pouze šest měst: Praha, Tábor, Hradec Králové, Žatec, Slaný a Louny. Praha byla centrem. Současně neexistovalo jednotné velení ani koordinace jednotlivých husitských skupin. Navíc situace Prahy byla ztížená, neboť oba hrady, jak Vyšehrad, tak Pražský hrad, byly v rukou královi loajálních pánů. Zikmund směřoval celou křižáckou výpravu proti hlavnímu městu – Praze. 3. 5. 1420 se vzdal Zikmundovi Hradec Králové bez odporu. Pražané viděli svou situaci kriticky a tak vyslali poselstvo k vyjednávání se Zikmundem. Zikmund ale vyžadoval složení zbraní a podání se na milost a nemilost. To vzbudilo nové nadšení Pražanů a odhodlání se bránit. Vyhlásili všeobecnou mobilizaci všech mužů a 16. 5. poslali posly do ostatních spřízněných měst – Janu Žižkovi na Tábor a Orebským do Žatce, Loun a Slaného.

Jan Žižka společně s dalšími táborskými hejtmany Mikulášem z Husi a Zbyňkem z Buchlova neotálel a s táborskou hotovostí 9000 mužů a svými válečnými vozy 18. 5. vyrazil ostrým pochodem k Praze. V Táboře byla ponechána jenom malá část vojska na obranu města. Přes malý střet s částí Zikmundovi armády u Benešova, Žižka s vojskem dorazil 20. 5. do Prahy. Následovaly posily z Loun, Slaného, Žatce a širokého venkova. Lidé z celých Čech se stahovali ku Praze na její volání o pomoc. Ku Praze se také stahovala vojska českých pánů, kteří setrvali na straně Zikmunda, a Praha byla pomalu obkličována ze všech stran.

Jan Žižka byl jednomyslně zvolen velitelem spojené husitské moci v Praze – tak získala obrana Prahy jednotné velení. Rozhodl se řešit obranu města strategickým útokem. Prvně ze zálohy přepadl vojsko Jana z Michalovic – jeho vojsko táborité zcela rozehnali. Pak se Žižka rozhodl vyrazit přímo proti hlavní síle Zikmundovy armády s celou spojenou husitskou mocí, tedy s Tábory, Orebskými, Pražany, Žateckými, Slánskými a Lounskými, s cílem svést rozhodnou bitvu v poli. Zikmund, který se dozvěděl o porážce Michalcově, se necítil dostatečně silný a prozatím ustoupil od přímého útoku na Prahu do Kutné Hory. Tím skončila první část Zikmundova tažení na Prahu, díky rozhodnému energetickému postupu Jana Žižky bylo bezprostřední nebezpečí zažehnáno. Zikmund se rozhodl počkat, až dorazí zbytek celé křižácké výpravy, zejména křižáci z německých zemí, s tím, že pak udeří znovu s větší vojenskou mocí. Žižka se zatím rozhodl dobít oba královské hrady Vyšehrad a Pražský hrad. To se nakonec nepodařilo, a tak se Žižka vrátil k zajištění obrany města.

Bylo zřejmé, že jediná přístupová zásobovací cesta do Prahy vedla přes silnici na Kolín jižně od Vítkova a na Hradec severně od Vítkova. Tyto dvě poslední přístupové cesty bylo nutné uhájit za každou cenu, pokud nemělo dojít k vyhladovění obležené Prahy. Kdyby i tyto silnice ovládl nepřítel, musela by Praha dříve či později kapitulovat. Proto se zcela správně ze strategického hlediska Žižka rozhodl opevnit vrh Vítkov, odkud bylo možné obě silnice ovládat. Na vrcholu hory nechal zřídit dva dřevěné sruby spojené palisádou a před nimi nechal vykopat příkop. Do tohoto opevnění byla vložena táborské posádka – nečetná, asi jenom 60 mužů a několik žen.

Mezitím se rozhodl Zikmund přepadnout samotný Tábor, aby vylákal část obránců z Prahy. Žižka však setrval v Praze a vyslal na pomoc Táboru, který zatím oblehl Oldřich Rožmberský, 350 jezdců v čele s hejtmanem Mikulášem z Husi. Ten se domluvil s obleženou posádkou a společně udeřili na obléhatele a díky momentu překvapení zcela rozprášili obléhající vojska a Tábor byl ubráněn. Současně se už stahovali k Praze první křižáci z německých zemí. Nakonec se před Prahou sešla křižácká vojska saského vévody Albrechta, míšenských markrabat, durynského lantkraběte, třech bavorských vévodů a dalších. Praha byla obležena, ale na vyhladovění se nemohlo pomýšlet, dokud bude Žižka pánem Vítkova. Proto byl jako cíl útoku křižáckých vojsk určen právě vrch Vítkov. Dobude-li Zikmund Vítkov, Praha bude uzavřena ze třech stran a vyhladovění bude jen otázkou času.

Bitva na Vitkove

Se současnými vedlejšími útoky určil Zikmund k hlavnímu útoku vojsko míšenské a durynské pod velením Jindřicha hraběte Isenburského. Uvádí se celkový počet 25 000 jezdců, kteří měli udeřit přímo na sruby na Vítkově ve spojení s dalšími vedlejšími útoky. Na úzkém pruhu vedoucím ke srubům na vrchu Vítkov nebylo možné rozvinout plně útočnou sílu, nastala podobná situace jako v případě Řeků v Thermopylské soutěsce, zde se také na malém prostoru bránilo 300 bojovníků proti tisícinásobné převaze Peršanů.

Útok české obránce srubů překvapil – na místech setrvalo, uvádí se, jen asi 26 mužů, 2 ženy a 1 panna. Ty se však nehnuli z pozic, a nakonec se stáhli do posledního srubu, odkud se ubránili až do příchodu posil v čele s Žižkou a oddílem cepníků. Když viděl Žižka směr útoku křižáků, vyslal údernou skupinu do jeho levoboku s cílem rozhodným protiútokem porazit nepřítele a současně on sám v čele táborských cepníků se vrhnul na pomoc obráncům srubů, kteří se dostali už do zoufalé situace. Přiběhli včas, kdy už posádka podléhala, sám Žižka se vrhnul na nepřátele jako první, několikrát se dostal do nebezpečí, a jeho věrní cepníci jej museli doslova vysekávat z kruhu nepřátel. Opevnění se podařilo udržet. Zatím útočná skupina, v jejímž čele šel táborský kněz, který držel na hůlce svátost, za ním 50 střelců a houfy cepníků, z jižního svahu udeřila na německé křižáky. Křižáci byli nuceni své koně obrátit a dát se na útěk, jinak jim hrozilo zmasakrování. Mnozí padali ze srázů. Zbytek křižáků ve velkém zmatku utíkalo zpět za řeku Vltavu. Útočníci ztratili asi 600 mrtvých, padl i jejich velitel Jindřich z Isenburka.

Útok na Vítkov byl úspěšně odražen. Zikmund však poražen nebyl. Boj na Vítkově nebyl rozhodnou bitvou z vojenského hlediska, ale naprostým morálním pozvednutím všech husitů. Husité v tomto vítězství spatřovali pomoc boží v jejich boji za pravdu, což posilovalo jejich sebevědomí, nutné pro rozhodnou obranu.

Nebyl by to Žižka, kdyby neponechal nic náhodě a hned začal s opevňováním srubů a přípravou na odražení dalšího útoku. Věděl, že zatím není Zikmund poražen a že dokud bude v Čechách, není dosaženo rozhodného vítězství. Útok už nepřišel – to, co přineslo toto vítězství husitům, jejich duchu, to v opačném přineslo do křižáckých vojsk před Prahou. Nastal naprostý rozklad a nechuť k dalším podnikům, činnost křižáků se tak omezila na rabování a vraždění v okolních vesnicích. Část křižáků chtěla město zničit střelbou z děl, to zase odmítali z pochopitelných důvodů Zikmund a čeští páni, takže došlo k naprostému rozkladu křižáckého vojska, a navíc se dostavily i potíže zásobovací. Vydržovat takovou armádu dlouhodobě v poli bylo na středověk velmi nákladné. 30. července se křižácká vojska rozešla a Zikmund se stáhnul do Kutné Hory. Praha byla zachráněna na dobro. Následovala husitská ofenzíva. Lze tedy konstatovat, že bitva na Vítkově sehrála při obléhání Prahy poměrně důležitou roli. Střetnutí ukázalo křižákům, že husité jsou ochotni bojovat do krajnosti, a zároveň obráncům ponechala v držení pravý vltavský břeh, čímž nedošlo k jejich naprostému odříznutí od zásobování.

 Po bitvě na Vítkově

Additional information

„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich