Uspořádal a úvodem opatřil Mgr. Martin Adamec

Níže uvedené články jsou uveřejněny na webových stránkách www.holokaust.cz a pojednávají o historii a současné podobě revizionismu, jakožto směru, který ve svých počátcích měl ryze vědecký a seriozní ráz a z kterého se odstupem času stal nástroj propagandy, jehož cílem je systematické úsilí o změnu a revizi dějin, a to tak zásadním způsobem, že dochází nejen k jejich překrucování, ale i k popírání historicky doložitelných událostí.

Typickou ukázkou takového počínání je revizionismus 2. světové války zahrnující, mimo jiné: bagatelizaci německé viny za rozpoutání druhé světové války, zlehčování německých válečných zločinů jakožto i kladení rovnítka mezi příslušníky národů, kteří se stali oběťmi války, a těmi, kteří byli jako agresoři a viníci války nějakým způsobem postiženi, popírání holocaustu... V českých poměrech se tento revizionismus soustředil, mimo jiné, kolem otázky sudetským Němců a popírání či zlehčování jejich podílu viny na genocidě, kterou se jakožto druhá kolona nacistického Německa dopustila na českém národě a obyvatelstvu, jako i na otázku jejich poválečného odsunu za tyto činy.

Je 68 let po válce a z medií se dovídáme o utlačovaném německém národě, o sudetských Němcích, kteří odjakživa žili v pospolitosti s českým národem (Doporučujeme: V. Šustek: Historie zrady), nebo slyšíme povzdechy nad tím, jak hrdinní příslušníci wehrmachtu bojovali statečně za svoji vlast... Je 68 let po válce a v České republice se domáhá zvolení do funkce jejího prezidenta člověk, který se na jednu stranu odvolává na ideály humanismu spojené s postavou T. G. Masaryka aby se v zápětí, v rámci předvolebního klání, dožadoval odčinění jakýchsi křivd spáchaných na sudetských Němcích.

Všechny tyto tendence, toto dění, jsou v důsledku plivancem do tváře všem těm, kteří byli účastni bojů za svobodné Československo, a to ať jako příslušníci lidové armády, spojeneckých armád, příslušníci odboje či exilové vlády. Plivancem do tváře všem těm, kteří navzdory době a s riskováním vlastního života, byli ochotni pomoci svými skutky všude tam, kde šlo o svobodné Československo, o otázku národního sebeurčení, o demokracii.

Je 68 let po válce a přímých účastníků předválečných a válečných let je čím dál míň. Lidí, kteří na vlastní kůži poznali, co je vláda cukru a biče. Vláda nadřazené rasy, která si plně zosobnila právo rozhodovat o životech celých národů. Lidí, kteří na vlastní kůži pocítili hlad, koncentrační tábory (Doporučujeme: J. Beneš: V německém zajetí), teror, který byl dennodenním chlebem v časech, kdy Adolf Hitler budoval novou Evropu, nové zřízení pro rasu, která měla být nadřazena všem, a to bez výjimek. O to cennější je dědictví, které nám zde tito lidé zanechávají. Dědictví složené ze vzpomínek, vyprávění a přímých svědectví z let, kdy Evropu ovládl nacismus. (Doporučujeme: Jiří Vacek a Jiří Krutina: Němci, Odhalená tvář Němců, Vraždění po Německu). Chraňme ho nejen pro nás samé, ale hlavně pro příští generace, aby se jednou ve školních lavicích nedovídali o Adolfu Hitlerovi jako o charismatickém člověku, který chtěl, jednou provždy pro dobro všech, sjednotit Evropu.

------------------------

Historický vývoj popírání holocaustu

Historický revizionismus jako snaha o novou interpretaci historických událostí je ve své podstatě seriózním vědeckým přístupem k historickému bádání. Jeho cílem je přinést do historického výzkumu nová fakta a jejich výklady. Větev revizionismu, na kterou navazují revizionisté popírající holocaust, má své kořeny ve 20. letech 20. století a jejím hlavním tématem byla rehabilitace Německa po první světové válce, teze, že Němci, v rozporu se všeobecným míněním, do války vstoupit nechtěli, a ve věci určení viníka války sehrála roli propaganda a úloha USA v první světové válce. Po druhé světové válce se ideově zaměřil na obhajobu Německa a bagatelizace jeho viny na rozpoutání války, a to zejména z iniciativy různých nacistických důstojníků a jiných vysokých činitelů. O bagatelizaci a ospravedlnění zločinů nacistického Německa se pokoušeli i různí další stoupenci fašismu a pravicového autoritářství, jež zapustilo kořeny v meziválečné Evropě a přeneslo se do doby poválečné.

V 70. letech 20. století však tito revizionisté zaměřili svou pozornost na poprání holocaustu a vykládání jeho průběhu a důsledků podle svého antisemitského přesvědčení. Postavy nové vlny revizionismu nelze spojovat s konkrétním politickým proudem a jejich zjištění vznikala jako produkt jejich soukromého bádání. Zajímavá je například životní dráha Davida Irvinga, který skutečně začínal jako seriózní, i když nedostudovaný, historik a svou činností v některých ohledech přispěl k historickému bádání, objevil například celou řadu nových pramenů. Později se však zaměřil na obhajobu role Adolfa Hitlera v „konečném řešení židovské otázky“ a zpochybňování funkce osvětimských plynových komor.

Paul Rassinier byl sám za druhé světové války vězněn v koncentračním táboře Buchenwald a jeho bádání začalo jako snaha nalézt příčiny rozdílnosti jeho vlastního zážitku a svědectví mnohých ostatních.

V tomto období se objevila i snaha vytvořit zastřešující výzkumnou platformu pro popírání holocaustu. Výsledkem bylo založení Institute for Historical Review v roce 1978. Důraz kladl mimo jiné na fakt, že popírání holocaustu nelze ztotožnit pouze s neonacismem. Vydával proto například některé práce Paul Rassiniera nebo amerického historika Harry Elmera Barnese.

Do širšího povědomí se popírání holocaustu dostalo v 80. letech v souvislosti s procesem s Ernstem Zündelem, který byl souzen za popírání holocaustu v Německu. Kolem Zündela se v té době seskupili i další popírači, jmenovitě např. David Irving nebo Robert Faurisson. Proces s Zündelem zároveň znamenal důležitý zlom. Na jeho podporu totiž vznikla tzv. Leuchterova zpráva, která byla prvním z řady „odborných posudků“, jež spíše než historický kontext zkoumaly technické detaily holocaustu a jeho praktickou proveditelnost. Tento přístup výrazně změnil argumentační výbavu zastánců popírání holocaustu, neboť ta se do té doby zaobírala spíše zpochybňováním autenticity nacistické politiky.

Asi nejznámější proces se odehrál v polovině 90. letech, kdy David Irving žaloval americkou historičku Deborah Lipstadt, jenž ho předtím v jedné ze svých knih nazvala popíračem holocaustu. U soudu se musela bránit a své tvrzení prokázat. Nakonec byl Irving u soudu skutečně poražen a označení Irvinga jako „popírače“ bylo uznáno jako legitimní. Irving byl poté souzen ještě jednou v Rakousku v roce 2005, kde byl na několik měsíců odsouzen.

Popírání holocaustu

„O židovském holocaustu za druhé světové války se nemluvilo, dokud nebyl úplně vymyšlen Židy koncem 50. let.“ (Edgar J. Steele)

Výrok amerického právníka a zastánce rasových teorií ukazuje jednu ze základních tezí antisemitismu poválečného období - holocaust se nestal nebo se stal za jiných podmínek, než jak je obecně přijímáno. Metodami nabourání a vyvrácení obecně přijatých a vědecky podložených faktů o holocaustu, tzn. genocidě Židů a některých dalších etnik realizované nacistickým Německem a jeho spojenci během 2. světové války - o rozsahu, v němž se odehrál, procesu, kterým byl proveden, i důsledků, ke kterým vedl, usilují popírači holocaustu o zpochybnění věrohodnosti holocaustu jako celku, a tím o usvědčení Židů (opět pojímáno v jejich perspektivě jako celku) ze záměrného lhaní, vydírání a zneužívání důvěry ostatních k ovlivňování veřejného mínění. Tím opět dochází k odhalení světového židovského spiknutí.

Výraz „mýtus holocaustu“ používají zastánci revizionismu pro označení nástroje, kterým Spojenci ospravedlnili svůj „teror“ vůči Německu na konci války společně se Židy, kteří jej vytvořili a využili v zájmu svých snah o vznik státu Izrael a vydírání Německa za účelem odškodnění obětí.

Motivy, prostředky a cíle popíračů holocaustu

Popírání holocaustu je součástí tzv. historického revizionismu, který ve svých původních souvislostech zahrnuje legitimní snahu o nová zkoumání a interpretace historických událostí. Revizionismus snažící se o zpochybnění holocaustu však nemá se seriózním bádáním nic společného. Vyrůstá z tradičních antisemitských stereotypů a je pevnou součástí extrémně pravicové ideologie hlásící se k ideálům nacistického Německa. „Revizionisté“ usilují prostřednictvím pseudovědeckých zkoumání a vydávání účelově stylizovaných odborných prací o zdiskreditování holocaustu jako uznávaného historického faktu.

Oproti postupu seriozního historického výzkumu, který má za cíl objevit nová fakta a nově interpretovat jejich kontext, revizionističtí „badatelé“ vyhledávají jen ta fakta a dokumenty, které zapadají do vzorců jejich popíračských teorií, vytrhávají je z celkového kontextu a vykládají je v rámci vlastních teorií. Nebezpečnost popíračských textů spočívá i ve „vědecké“ formě jejich článků a knih.

Mezi jednotlivá fakta, která se popírači holocaustu snaží vyvrátit, patří tzv. konečné řešení židovské otázky. V jejich interpretaci nic takového jako plán na vyhlazení Židů neexistovalo. Popírači tvrdí, že protižidovská politika nacistického režimu nedospěla ve svých konečných cílech dále, než k plánu na „pouhé“ přesídlení Židů do odlehlých evropských oblastí.

Využívají také skutečnosti, že se nepodařilo najít přímý důkaz o Hitlerově rozkazu vyhladit Židy. To, co ve standardních historických pracích bývá považováno za první kroky holocaustu, např. působení jednotek Einsatzgruppen na okupovaném sovětském území a vyvražďování civilního obyvatelstva, nazývají krutou válkou, která musela kromě armády zasáhnout i zbytek společnosti.

Dále se popírači zaměřují na prostředek vyhlazení Židů, soustavu koncentračních táborů a plynových komor. Dominantní roli přitom hrají stylizované „expertní“ zprávy (Leuchterova zpráva, Rudolfova zpráva), jež se pokouší z technického hlediska vyvrátit možnost proveditelnosti holocaustu. Různými argumenty docházejí k názoru, že plynové komory sloužily jinému účelu než masovému vraždění.

Populární metodou ke zpochybnění pravdivosti výzkumů o důsledcích holocaustu je „hra s čísly“, ze které naopak popírači holocaustu obviňují Židy nebo židovské organizace. Nepopírají, že nacistický režim byl spojen s represí Židů a jiných skupin obyvatel. Pomocí manipulativních výpočtů obětí jednotlivých koncentračních táborů však vyvozují, že celkový počet obětí je mnohem nižší a rozhodně nedosahuje šesti milionů. Na druhou stranu se také snaží o diskreditaci a zesměšnění jednotlivých obětí holocaustu.

Na úrovni společenské a kulturní se popírači snaží přesvědčit veřejnost, že holocaust se, ať již jako čirý výmysl nebo zveličený historický fakt, stal nástrojem Židů k vydírání ostatních zemí a k jejich ovládnutí. Příznivci popírání holocaustu usilují o popularizaci svých tezí a proniknutí svých představitelů do masových médií. Jestliže je jim účast například v televizních diskusích odpírána, argumentují tím, že jde o součást židovské manipulace – o holocaustu se nesmí mluvit, protože by to podle nich vedlo k jeho odhalení jako lži. A každý kdo o něm promluví a předloží „vědecké důkazy“ je automaticky umlčen. Ve svých kritikách se popírači dovolávají svobody slova a svobody bádání.

Faktem ale je, že pokud si nějaké tvrzení popíračů zaslouží pozornost, je to právě toto. Jednou z podmínek a základních hodnot demokracie je svoboda vyjadřování a její omezování, byť dlážděné dobrými úmysly, je vždy velice kontroverzní a obtížně obhajitelné. V tomto smyslu představuje společenská reflexe popírání holocaustu a jeho soudního stíhání klíčový moment v životě každé demokratické společnosti.

Zpochybňování „konečného řešení“

„Neexistovala vůbec žádná taktika cílené likvidace evropských Židů. Žádné nařízení, žádný plán, žádný rozpočet, žádné instrukce a žádné zbraně. Takzvané „konečné řešení“ bylo teritoriálním řešením. (R. Faurisson)“

Jednou ze základních argumentačních linií popírání holocaustu je zpochybňování „konečného řešení židovské otázky“, nacistického plánu na vyhlazení židovského etnika.

Otázky po průběhu a důsledcích „konečného řešení“ jsou stále velkým tématem seriózního historického bádání a na jejich základě dochází k novým poznatkům i jejich interpretacím. To však nijak nezpochybňuje holocaust/šoa jako historický fakt.

Historický vývoj:

Historicky je zpochybňování „konečného řešení“ nejstarším druhem argumentace popíračů holocaustu. Objevovalo se v textech prvních popíračů v 60. letech a v centru jeho zájmu stála plánovitost a záměry nacistické politiky. Tento druh argumentace byl později nahrazován „expertními zprávami“ typu Rudolfovi a Leuchterovi zprávy, jež se zabývají především technickou proveditelností holocaustu (viz Zpochybňování existence plynových komor).

Používání termínu v současnosti:

Můžeme rozlišit několik argumentů, které se snaží vyvrátit pravdivost tvrzení o existenci „konečného řešení“ jako plánu na vyhlazení židovského etnika v Evropě:

1. Nikdy nebyl vydán rozkaz k vyvraždění Židů

Asi nejsilnějším důkazem, který umožňuje popíračům zpochybňovat „konečné řešení“ je neexistence jakéhokoliv dokumentu nařizujícího rozpoutání vyvražďování Židů. „Zločinné zámery, ktoré sú pripisované Hitlerovi neboli nikdy dokázané. Pokiaľ ide o zbraň v tomto zločine, nikto ju v skutočnosti nevidel. Ide tu o konfrontáciu mimoriadne úspešnou kampaňou vojnovej a nenávistnej propagandy.“ (z článku Problém plynových komor zveřejněného na dnes již neexistujícím antisemitském webu Vzdělávacího institutu). Popírači argumentují tím, že masové zabíjení takového rozsahu se nemohlo obejít bez Hitlerova osobního rozkazu, případně bez rozkazu některého z dalších vysokých funkcionářů Třetí říše.

Na to lze namítnout, že existuje celá řada nepřímých náznaků, například z různých výpovědí nebo zmínek v denících Josepha Goebbelse a Heinricha Himmlera. V novější historiografii se objevuje také vysvětlení, jež říká, že Hitler nevládl skrze přímé příkazy, ale měl v systému Třetí říše úlohu „charismatického Vůdce“, jehož „přání“ se jeho stoupenci snažili vyplnit.

2. Konečné řešení nebylo plánem vyhlazení, ale přesídlení

Popírači holocaustu často upozorňují na skutečnost, že v některých dokumentech se dochovaly zmínky o přesídlení a integraci židovského obyvatelstva. Konečné řešení tak v jejich interpretaci neznamenalo vyhlazení Židů, ale jejich přesídlení na periferii dobitých území, případně zcela mimo Evropu. V tomto smyslu interpretují popírači například konferenci ve Wannsee.

Původní plán údajně počítal se získáním ostrova Madagaskaru a jeho proměnou na židovskou „kolonii“, ale po vítězství německých armád na Východní frontě došlo ke změně tohoto plánu a Židé měli být po ukončení války přesunuti do rozlehlých oblastí východní Evropy a Sovětského svazu.

3. Einsatzgruppen na Východní frontě nevyhlazovaly Židy

Zvláštní německé jednotky, tzv. Einsatzgruppen operující na Východní frontě jsou v dostupné literatuře považovány za jeden z nástrojů „konečného řešení“. Podle různých výpočtů zabily během svého působení na milion lidí, převážně židovského původu. Jejich činnost bývá považována za první krok plánovitého vyvražďování obyvatelstva.

Tento argument popírači holocaustu odmítají a upozorňují, že válka na Východní frontě byla natolik radikální, že se přenesla i na civilní obyvatelstvo. Činnost Einsatzgruppen neměla žádný zvláštní charakter a neodlišovala se od působení ostatních vojenských jednotek. Zároveň poukazují na skutečnost, že válka se Sovětským svazem byla výrazně ideologizovaná a lidé byli vnímáni především jako bolševici. Odtud plyne vysoký počet obětí mezi civilním obyvatelstvem.

Zpochybňování funkce plynových komor

„Nyní, když jsem prošel Osvětimský základní tábor, Osvětim-Březinku, Majdanek, Mauthausen a Dachau, se najednou jako revizionista cítím jistější, protože neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že Židé či kdokoliv jiný byli masově vyvražďováni v plynových komorách. (David Cole)“

Hlavním cílem popíračů holocaustu je vyvrácení existence holocaustu jako celku, k čemuž využívají zpochybňování a vyvracení jednotlivých fakt o jeho průběhu nebo důsledcích. Jednou z oblíbených oblastí je zpochybňování fungování a existence plynových komor jakožto hlavního mechanismu, pomocí kterého mohlo dojít k vyvraždění židovské populace a dalších etnik. Argumentace se v tomto ohledu často zakládá na „expertních zprávách“ a technických posudcích, spíše než na obšírných analýzách nacistické politiky nebo perzekuce židovského obyvatelstva.

Záměr takového postupu je jasný: laboratorními metodami a výzkumy vyvrátit existenci a samotnou možnost proveditelnosti holocaustu a „vědeckými“ postupy delegitimizovat všechny důkazy svědčící o opaku - svědectví očitých svědků, archivní prameny nebo pozůstatky koncentračních táborů. Technické posudky mají ze čtenářského hlediska navíc tu vlastnost, že laika zahrnou množstvím špatně srozumitelných údajů a ten pak nedokáže přiměřeně oponovat.

Výsadní postavení mezi podobnými dokumenty zaujímají Leuchterova zpráva (1988) a Rudolfova zpráva (1993), jež bývají hojně citovány a lze se s nimi často setkat, například v internetových diskuzích. Obě svou pozornost soustředí především na chemickou analýzu vzorků odebraných z pozůstatků plynových komor. Jako taková je jejich činnost úzce spjatá s termínem historický revizionismus.

Fred Leuchter a Germar Rudolf

Leuchterova zpráva je kratší z obou jmenovaných dokumentů (cca 30 stran). Byla napsána Američanem Fredem Leuchterem v roce 1988 a jejím cílem bylo podepřít tvrzení Ernsta Zündela, proti kterému byl v té době veden soudní proces právě kvůli popírání holocaustu. Leuchter pracoval v USA jako expert na popravčí zařízení a podle vlastního tvrzení měl inženýrský titul. Jeho vědecká kvalifikace však byla později zpochybněna. Nejen to je důvod, proč se o Leuchterově zprávě zpravidla mluví jako o „pseudovědecké“.

Rudolfova zpráva vznikla o pět let později (1993) a pochází z pera Němce Germara Rudolfa, v té době pracujícího na prestižním Max Planck Institutu v Německu. Je podstatně rozsáhlejší než Leuchterova zpráva, ale v zásadě rozvíjí stejný argument. Za popírání holocaustu byl Rudolf v Německu odsouzen ke čtrnácti měsícům vězení, ale trest nenastoupil a utekl. Nakonec byl do Německa deportován z USA. Z vězení byl propuštěn v roce 2009.

Klíčové argumenty Rudolfovy a Leuchterovy zprávy

Ačkoliv se obě zprávy liší rozsahem i erudicí autorů (Rudolf studoval chemii), argumenty do jisté míry sdílejí. Cílem zpráv je zpochybnit samotnou možnost proveditelnosti holocaustu a dokázat, že účelem plynových komor nebylo vyhlazování Židů. Oba texty se soustředí na následující argumenty, přičemž Rudolfova se zaobírá především chemickou analýzou a některými stavebně technickými úvahami.

Za prvé poukázali oba autoři na rozdíl mezi vzorky odebranými z odvšivovacích a plynových komor v koncentračních táborech Osvětim, Osvětim-Březinka a Majdanek. Analýzou zbytků chemické látky tzv. pruské modři na stěnách budov se snažili dokázat, že plynové komory nemohly sloužit jako nástroje vyhlazování. V takovém případě by podle nich musela být koncentrace pruské modři, vznikající působením Cyklonu B, řádově vyšší v plynových komorách ve srovnání s odvšivovacími komorami. Jejich výsledky však ukázaly skutečnost přesně opačnou, tzn. vyšší koncentraci pruské modři v komorách odvšivovacích.

Za druhé argumentují tím, že technické řešení plynových komor neumožňovalo masové zabíjení, protože neexistovala možnost rychlé výměny vzduchu v místnostech. Omezená možnost ventilace byla přitom nutná pro odstranění lidských těl strážemi a přípravu komor pro likvidaci další skupiny lidí.

Za třetí se snažili dokázat, že likvidace obrovského počtu lidských těl nebyla logisticky zvládnutelná a krematoria neměla pro jejich spálení dostatečnou kapacitu.

Kritická odpověď na Leuchterovu a Rudolfovu zprávu

Jak Leuchterova, tak Rudolfova zpráva se přirozeně dočkala kritické odpovědi. Předložené analýzy oponují tvrzením obou autorů a obviňují je jak z metodologické nepoctivosti, tak domýšlení některých skutečností. Zejména v případě Freda Leuchtera byla vyzdvihnuta jeho mizerná a velmi omezená práce s prameny.

Proti ústřednímu zjištění obou zpráv namítli odborníci několik zásadních skutečností. V první řadě upozornili na to, že samotná indikace určitého množství pruské modři sama o sobě nic neznamená, a musí být teprve zasazena do kontextu celé procedury s Cyklonem B. Ani Rudolf, ani Leuchter toto podle nich ve svých zprávách nedělají. Větší množství pruské modři na stěnách odvšivovacích komor není podle kritiků neobvyklé, přihlédneme-li k tomu, že k hubení vší je třeba několikanásobně silnější dávky Cyklonu B oproti smrtelné dávce pro člověka. Podobně je nezbytné i daleko delší působení plynu.

Na druhý a třetí argument zmíněný v předchozím oddíle odpovídají kritici Leuchtera a Rudolfa poměrně jednohlasným konstatováním nedostatečného studia pramenů a podle nich předkládají nepravdivá a překroucená tvrzení o ventilačním systému jednotlivých budov. Ventilační systémy někdy úplně přehlédli (Leuchter) nebo neberou v úvahu způsob jejich používání, např. několik větracích cyklů během několika minut (Rudolf).

Podobně lze předložit dokumenty a svědectví, Leuchterem opominuté, dokazující kapacitu krematorií a schopnost celého tábora vyhladit cca 120 tisíc lidí měsíčně. Vedle toho existovaly i spalovací díry, které byly situované mimo komplex plynových komor a krematorií.

------------------------

Závěrem

Revizionismus může mít mnoha podob. Od rádoby vědeckých pojednání, přes více méně bezduché texty skrývající svoji bezduchost za vzletná slova plná „vyšších cílů a ideálů“, až přes nejčastější případy, kdy jsou určité činy či skutky vytrženy z kontextu a následně zmiňovány bez příslušného zasazení do doby vzniku či historické posloupnosti. Na webu Radikální obrození je uveřejněn článek: „10 věcí, co nacisté udělali dobře...“ Po dočtení nelze než konstatovat, že je to trochu drahé desatero za 70 milionů mrtvých a nevyčíslitelné materiální škody.

Doporučuji taky nahlédnout na těchto neskrývavě pronacistických stránkách do sekce týkající se osoby Sávitrí Déví. Této „éterické bytosti“, která ve svých článcích oslavuje Adolfa Hitlera jako novodobého Avatara - spasitele lidstva. Naprosto fanatický obdiv k nacismu, nacistickému Německu a k osobě A. Hitlera je zaobalen do pseudoduchovní pseudofilozofie, mající za cíl vytvořit autentický a vzletný světonázor, který svými vyššími cíly je jaksi oproštěn od starostí všedního života podřadné masy.

Tyto texty by se daly stejně dobře vyjádřit jako alegorie, v jejímž centru by stál Adolf Hitler a dlouhým nožem, s bohatě zdobenou střenkou, by zaživa kuchal svini. Kolem tančící, spoře oděné děvy by na něj z proutěných košíčků házely okvětní plátky růží. Celý mocný to výjev, navzdory prýštící krvi a řičení kuchané svině, by podbarvovala Wagnerova hudba. Nicméně závěrem nutno dodat, že Wágner, stejně tak jako mnoho dalších umělců a filozofů, byl v této frašce zcela nevinně...

{backbutton}

Additional information

„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain