Tento rok si připomínáme 45 let od událostí z 21. 8. 1968, kdy došlo k mezinárodní intervenci armád pěti států bývalé Varšavské smlouvy (NDR, Polska, Bulharska, Maďarska) v čele s tehdejším SSSR do Československa.

Občané tehdejšího ČSSR se po nástupu komunistů po „vítězném únoru 1948“ během tzv. Pražského jara rozpomněli na své původní demokratické tradice, což vedlo k občanské emancipaci napříč celou tehdejší společností, nejen mezi lidem, ale i v samotné vládnoucí straně KSČ. Společnost i KSČ odsoudila předchozí stalinistické praktiky tehdejších komunistů v čele s Gottwaldem, rehabilitovala odsouzené v politických procesech v 50. letech a někteří političtí a státní představitelé v čele zejména s A. Dubčekem usilovali ve shodě se změnami v celé společnosti o rozhodné změny směřující k demokratické formě socialistického zřízení a společnosti. Reformní hnutí, které zahrnovalo všechny složky tehdejší společnosti, nejen některé členy tehdejší KSČ – tzv. reformisty, usilovalo o postupný přechod k demokratickému socialismu. Předpokládalo se odstranění vládnoucí úlohy KSČ, i přechod k jisté formě smíšeného hospodářství. V této době se dokonce obnovily masarykovské tradice, lidé si svobodně začali připomínat i západní odboj, došlo k možnosti vzniku občanských spolků a došlo i k výraznému uvolnění v oblasti kultury a umění. Například bylo možné i to, aby K. Minařík publikoval o józe a mystice v novinách, apod. Tento trend v tehdejší československé společnosti ale nelibě sledovalo tehdejší stalinistické vedení „východního bloku“ v čele s Brežněvem. Po několik skrytých i zcela otevřených hrozbách došlo doslova k vojenskému potlačení této nastartované společenské změny u nás.

V noci z 20. na 21. 8. došlo k vojenskému přepadu země takřka ze všech stran. Během této vojenské invaze s operačním názvem Dunaj, kulkami okupantů a pod pásy jejich tanků zahynulo 148 občanů ČSSR. Invaze zcela vážně počítala i s případným ozbrojeným odporem armády ČSSR, k čemuž naštěstí nedošlo, byť na mnoha místech při násilném odzbrojování československých jednotek došlo k mnoha incidentům. Rozkazy, které měly invazní jednotky, zněl jasně: v případě, že se armáda ČSSR postaví na odpor, má být odpor rozdrcen rozhodnou silou.

Jedná se poměrně o nedávnou událost našich novodobých dějin, a přesto o ní není ve společnosti obecné povědomí, jak o jejím významu, tak o vnitropolitických i mezinárodních souvislostech. Některými dnešními přepisovateli historie se bagatelizuje a zjednodušeně popisuje jako pouhý boj frakcí uvnitř KSČ. Opak je pravdou. To, že bylo tehdy „našlápnuto“ k rozhodným změnám dokazuje i způsob vojenského potlačení: okupace země, zatýkání reformistů a následné upevnění normalizačního trendu.

Právě tuto mezeru v historickém povědomí o celé vojenské intervenci a souvisejících událostech, doplňuje záslužná práce vojenského historika Antonína Benčíka, kterou právě v těchto dnech umožňujeme vydat. Je také i připomenutím si toho, že i v naší nedávné historii byly národní snahy o svobodný vývoj našeho národa potlačeny hrubou vojenskou mocí a přesilou našich tehdejších „spojenců“, a že národní svoboda a svobodný vývoj národa a státu není zdaleka samozřejmostí ani dnes, kdy je evropské klima zcela jiné. Je tak pro nás i varováním, že podobné události jako je vojenská okupace a silové vměšování do vnitrostátní politiky není jenom nějakou dávnou minulostí. Roky 1938, 1948 a 1968 budiž nám vždy připomínkou, že žijeme ve světě, kde svoboda není samozřejmostí.

Mimo jiné, je jistě „zajímavostí“, že dosud se nám neomluvilo pouze Německo za tento válečný akt bez vyhlášení války. Všechny ostatní země se již omluvily a odsoudily svůj tehdejší vpád do naší země a následnou okupaci. Německo nikoliv. Přesto to bylo právě tehdejší NDR, které usilovalo o zapojení se do invaze ze všech států nejvíce. Proti dokonce byli i sovětští maršálové, kteří vesměs všichni bojovali proti Němcům ve druhé světové válce a nedoporučovali účast NDR na invazi do ČSSR. Byli si vědomi neblahých zkušeností z let 1938-39. Byli to právě invazní jednotky NDR, které jako první překročili hranice ČSSR už 20. 8. 1968, a to i přes zákaz sovětského velení. I to o mnohém vypovídá, proto nezapomínejme.

Z rodinného vyprávění mi maminka říkala, že když jim táta volal z práce, že si mají pustit rádio a odtud slyšeli, jak všude do země proudí vojska a tanky, babička, která prožila obě světové války, kdy v první přišla o děti, jenom sepjala ruce a řekla: „Pane Bože, válka!“ a zhroutila se. Maminka, tehdy 17letá dívka, pak byla na Václaváku a zde společně s dalšími diskutovali s vojáky na tancích, co u nás dělají. Prý zde byli pro potlačení imperialistické kontrarevoluce. Tak byli indoktrinováni. Jinak to prý byla osmnáctiletá ucha, jak říkala maminka. Byla svědkem mrtvých a čs. vlajek od krve.

Kniha PhDr. Antonína Benčíka, CSc.: Vražda Pražského Jara – Internacionální „pomoc“ Operace Dunaj, má 375 stran a je zatím vydána jako e-kniha ve všech formátech. Cena 200,- Kč.

Samotnému tématu Pražského jara a roli A. Dubčeka se pak věnuje jiná kniha PhDr. Antonína Benčíka, CSc: Téma: Alexandr Dubček.

{backbutton}