Římskokatolická církev slibuje svým ovečkám odpuštění i na dálku prostřednictvím sociální sítě. Cituji z celého článku, který je uveden zde:
„Apoštolská penitenciárie , která má v církvi na starosti otázky týkající se odpuštění hříchů rozhodla, že věřící se musí nejdříve vyznat ze svých hříchů, nabídnout Bohu své modlitby a navštívit mši. A pokud bude mít v srdci potřebnou dávku zbožnosti, může během papežovy očekávané mše v brazilském Riu získat odpustek. Novinkou je, že se jí nemusí fyzicky zúčastnit. Bohoslužby stačí sledovat v televizi, na internetu nebo si přečíst papežovy vzkazy na Twitteru. Dřívější hříchy pak budou zmírněny a doba vyměřená hříšníkovi v očistci bude zkrácena.“
Vše už jenom na první pohled zní až komicky, kdyby to ale nebyla nevědomost, ve které jsou udržováni i tisíce a tisíce jiných – přijímatelů této katolické dogmatiky. Už jenom fakt, že určitá podorganizace v církvi má na starosti „otázky týkající se odpuštění hříchů“ zní opravdu úsměvně. Inovace spočívá v tom, že nyní se rozhodlo, že věřící nemusí být přítomni fyzicky u papežovy bohoslužby, ale stačí zprostředkovaně. Tak se prý jde s dobou.
Nyní ke katolické dogmatice, kterou ohlupují své ovečky. Představa, že nějaké odpuštění někým, nebo přítomnost někoho, jako třeba papeže, dokáže odstranit nevědomost, která je příčinou všech hříchů, je opravdu šílený výmysl – vede k naprostému nihilismu, ať již otevřenému, nebo skrytému, u skutečně pravověrných katolíků. Pak si zřejmě myslí, že když jsou třeba arcibiskupem a spolupracují s fašistickou vládou jako v Chorvatsku a nechají povraždit 800 000 pravoslavných Srbů – v řeči katolíků samozřejmě jinověrců a kacířů, tak pak je jim odpouštěno a jak se říká „karavana jede dál“.
Nevědomosti a tedy konání v hříchu se nezbavíme žádným pokáním a snahou o to, aby nám někdo odpustil – ale výhradně zbavením se nevědomosti spočívající v oddělenosti od Boha a myšlení, cítění a jednání z této omezené perspektivy. K tomu nestačí ani vyznání se z hříchů, ani žádná zpověď, ani nabídnutí našich modliteb Bohu – jako kdyby je snad Bůh potřeboval?! Ani návštěva mše nic duchovního nepřinese – maximálně nastydnutí. Osobně mi atmosféry většiny kostelů přijdou dost strašlivé. Když do nich vejdu, doslova „slyším“ ty všemožné modlitby zaměřované nesprávným směrem. Ani nestačí jenom zbožnost a přítomnost papeže, aby nám bylo odpuštěno.
Naopak my sami musíme „od – pustit“ Boha do našeho srdce a to tím, že se zbavíme nevědomosti, která jej zastírá v našem srdci. To za nás neudělá žádný papež, žádná katolická církev, natož nějaký zpoplatněný přenos v TV nebo na twitteru. Reálné je zbavení nevědomosti, a tedy mnohých „hříchů“, v případě společného satsangu s realizovaným mistrem, ale ani to samo od sebe nestačí, pokud není na straně adepta správný vnitřní postoj.
Hlavním hříchem v celé této komedii maskované za zcela obyčejné kupčení, jak by řekl Mistr Jan Hus – prodej odpustků, je sama tato aktivita. Proč? Protože dále udržuje milióny věřících oveček v této nevědomosti, a žádná nevědomost není dobrá, ale zlá, a to jak pro nás samé, tak pro druhé a nakonec i pro svět.
V článku se autor zmiňuje o tom, že se prý proti prodávání odpustků vzbouřil Martin Luther v 16. století a odstartoval tak reformaci. Typické pro Lidové noviny. Vůbec první, kdo se nejen vzbouřil, ale jasně pojmenoval, co je tato praktika – kupčení, byl český Mistr Jan Hus, a to na začátku 15. století, tedy 100 let před Lutherem. Sám Martin Luther se hlásil k Janovi Husovi a husitství a prohlásil, že i kdyby se Husa vzdali Češi, tak on nikoliv. Ano, to je příklad, kde se mají Němci jako národ co od nás učit. Došlo jim to o 100 let později, jakou s nimi nekalou hru hraje katolická církev. Mimo jiné je známo, že z prodeje odpustků papežové financovali zejména své vlastní soukromé války, a nebo křižácké války třeba proti kacířským Čechům v 15. století. Do těchto vyvražďovacích vojenských kampaní se nechali papežem zatáhnout zejména němečtí a uherští katoličtí šlechtici.
Mimo jiné nová tvář v čele katolické sekty musí být dostatečně marketingově prodána, a tak si zařídila článek ve Vanity Fair, který vyhlásil papeže Mužem roku. Ten zase na oplátku přihrál malou domů svému předchozímu soudruhovi Janu Pavlovi II., o němž rozhodl, že bude svatořečen. Tomu se mimo jiné povedl skutečný zázrak, když blahořečil biskupa Štěpaniče, který za druhé světové války spolupracoval s chorvatskými fašisty – ustašovci, kteří povraždili na 800 000 pravoslavných Srbů. Z přihlížitele – tedy podílníka na masové vraždě, udělat blahořečeného, je opravdu zázrak – zázrak po katolicku. Dále také vyhlásil, že zpřísní tresty pro ty, co v církvi zneužívají děti. Jak na první pohled šlechetné – ale je to jen gesto. Spíše bychom čekali, že dá jasně prošetřit všechny případy a zajistí, aby tito lidé byli potrestáni světskými úřady a aby se to neopakovalo. Nic takové neslyšíme – pouze že v rámci katolické církve se zpřísní tresty – tedy dotyčný zneuživatel dětí bude zřejmě přesunut do jiné diecéze, kde není ještě tolik známý, jak je obvyklé.
{backbutton}
