Předchozí papež Ratzinger, který musel pro „slabost“ odstoupit, byl znám svým odsuzováním ateismu. Aktuální papež František I. během jedné mše prohlásil, cituji:
"Ateisté nejsou lidé druhého řádu a je třeba k nim přistupovat jako k dobrým lidem. Také ateisté, pokud konají dobro, mohou být spaseni stejně jako věřící křesťané.“
Toto „neopatrné“ papežovo „přeřeknutí“ následně Vatikán upravil na „pravou míru“ ve jménu své dogmatiky. Kdo nevstoupí nebo nesetrvá v řadách římskokatolické církve, nemůže dosáhnout spásy. To je oficiální stanovisko nebezpečné náboženské sekty římského kultu, která se kryje křesťanstvím. Tedy ona známá vyvolenost před „bohem“ – rozumějme římskokatolickým „bohem“. To je pravá a skutečně jediná pravá tvář římskokatolické církve, mocenské organizace v čele s papežským stolcem a svým centrem ve Vatikánu (dříve v Římě). Touto dogmatikou se řkc řadí mezi podobně totalitně elitářsky smýšlející ideologie jako fašismus, nacismus nebo stalinismus.
Celá zpráva zde:
» Ateisti skončí v pekle, opravuje papežova slova Vatikán
Římskokatolická sekta zneužívá u svých oveček náboženský cit, který je vlastní každému člověku, ať již se u něj projevuje v různé intenzitě a zastření. Svým ovečkám představitelé řkc zatajují jednu zásadní věc ze zákonitosti duchovního života, a to tu, že duchovní spása není záležitostí příslušnosti k nějaké sektě nebo církvi. Duchovní spása je záležitostí ryze individuálního vnitřního duchovního života – celoživotní duchovní praxe každého jedince, nikoliv otázkou pouhé příslušnosti k určitému náboženství, ať již katolicismu, islámu, buddhismu apod. Právě díky tomuto se katolicismus, neboli věrouka římskokatolické církve, zúžila na dogmatickou iracionální pověru. Zde ani horlivá víra v tuto katolickou pověru nikomu, ani tomu nejupřímnějšímu katolíkovi, spásu nepřinese. Proto tedy to, zda je někdo „věřící“ v katolickém pojetí, nebo „nevěřící“ – ateista v tom smyslu, že nevěří v existenci katolického pojetí „boha“, vůbec nesouvisí se spásou.
Duchovní učení Ježíše Krista a jiných duchovních mistrů, které je ryze vnitřní mystickou cestou, vede k duchovní spáse, ale nikoliv pouhá víra v to, že Ježíš umřel za všechny katolíky, a tak jim zajistil spásu, anebo prováděním hypnotizujících rituálů v kostelích, jak ve své propagandě hlásá řkc. Řkc si přivlastnila kult osobnosti Ježíše Krista, povýšila jej na „boha“. Řkc tak vytvořila nebezpečný a zhoubný kult osobnosti. Tento „produkt“ pak prodává svým ovečkám, kterým svou věroukou doslova a do písmene, použijeme-li moderní termín materialistické psychiatrie, „vygumovala mozky“. Katechismus a nauka řkc je naukou elitářského ega, které se vyžívá v utrpení a vzývání kultu smrti člověka. Ježíšova slova o lásce k Bohu, nám samým a bližním jsou pro ni pouze marketingovým prázdným sloganem, jehož vnitřního ducha – logos nechápou. Své pravé poslání a působení ve světě nám sděluje i svým znakem – symbolem, který má řkc ve znaku: trpící člověk při popravě ukřižováním. Tak popravovali v Římě vzbouřené otroky. Co nám tímto symbolem nebezpečná sekta na sebe prozrazuje, je zřejmé. Za působení politiky řkc leží doslova milióny mrtvých, umučených jinověrců, kacířů. Nenechme se mýlit tím, že v zevním lidském nebožském světě se vše jeví přesně obráceně, než tomu je.
Podmínkou duchovní spásy je dosažení jejich podmínek vytrvalou duchovní praxí a celkovým životem v souladu se znalostí vnitřní duchovní zákonitosti, která vede k přímému nadrozumovému poznání Boha v našem vlastním nitru – duchovním srdci, a trvalý život v opření o toto „živé“ božství, které je duchovním základem nás samých, světa i skutečného Boha. Boha jako prvotního základu všeho, nikoliv „boha“ v katolickém pojetí, jako jakousi „božskou“ „bytost“ od člověka oddělenou a vzdálenou.
Řkc nemá s pravým křesťanstvím cokoliv společného. Křesťany se nazývali duchovní praktici Ježíšova vnitřního učení, které vede ke spáse. Jeho součástí je i křest – duchovní pomoc mistra, která vede k duchovnímu otevření našeho nitra – srdce a k poznání pravého Boha v našem nitru. Křesťan je pak člověk, který prošel křtem díky své duchovní vnitřní praxi a vedení duchovním mistrem, ať již Ježíšem, či jiným. Ranými křesťany byli zejména přímí Ježíšovi učedníci a jejich následovatelé. V širším pojetí jsou křesťané ti, kdo praktikují učení Ježíšovo – to jediné dělá křesťana křesťanem. Takový křesťan nemusí být, a zejména hlavně ani není členem žádné organizované etablované církve, ale může být členem neorganizovaných neformálních společenství duchovních praktiků kolem duchovních mistrů. Pravý křesťan, který prošel křtem, uvědomil si Krista ve svém nitru – srdci, se pak přirozeně bez jakéhokoliv přijímání do jakékoliv organizace stává členem neviditelné církve svatých – svou vlastní praxí a celkovým životem se předurčujících k duchovní spáse, již zde na zemi i po smrti těla. Členství v řkc z nikoho nedělá skutečného křesťana v pravém slova smyslu, ani nezajišťuje spásu. To je jedna z největších LŽÍ Vatikánu a jeho sekty.
Současně můžeme být křesťany a nemusíme být členy žádné „křesťanské“ církve.
Nutné je rozumět pojmům jako je „křesťan“ a „ateista“ v podání rétoriky představitelů Vatikánu a jeho sekty. Skutečný obsah těchto slov je zcela jiný a dnes pro většinu laické společnosti neznámý. Toho právě využívá Vatikán, a tak dále svým ovečkám „gumuje mozky“ a ostatní lidi mate a udržuje v hypnotickém přesvědčení, že katolická církev má něco společného s hledáním Boha, lidskou spiritualitou, nebo dokonce s křesťanstvím. Zcela neoprávněně a v souladu se svou elitářskou ideologií katolíci považují všechny ostatní – nekatolíky buď za ateisty, anebo pokud věří či praktikují své náboženství jinak, přímo za kacíře. Rozdělení na nevěřící – ateisty a věřící – teisty vůbec nemá nic společného s tím, zda existuje Bůh, či nikoliv. Bůh existuje, ať v něj věříme, či nevěříme. Současně se Boha nedotýká žádná lidská představa o „bohu“. Tedy to, zda věříme v „boha“ v podání katolicismu, z nás nedělá ani věřící, ani nevěřící. Pokud nevěříme v podání „boha“ katolíky, nedělá to z nás nevěřící, a pokud věříme v „boha“ v marketingovém balíčku katolíků, tak to z nás nedělá skutečně věřící v Boha.
Kdo není členem církve, půjde do pekla, je pak obvyklé strašení. Je běžným nástrojem na ovládání poslušných oveček představiteli církve. Jejich psychologický postup, jak získat oddané stoupence, je přes staletí svého působení již známý. Jde o podvědomé vyvolávání strachu a úzkosti ve spojení s programovým potlačováním sexuality k vytvoření sugestivní poddajné matrice pro dosažení ovládání takto psychologicky připravených oveček. To je postup katolické církve od nepaměti. Vedlejším efektem této potlačované sexuality je pak z velké části homosexuální klérus, který zneužívá mladistvé ve velkém po celém světě. Dopouští se těch největších těžkých zločinů na bezbranných duších. Již jenom za toto by měla být tato nebezpečná sekta postavena mimo zákon a zbavena světské moci a vlivu na lidské společenství.
Nezapomínejme, že to byli právě praví křesťané, kteří byli v Římě zabíjeni a předhazováni lvům pro zábavu. Jedna římská sekta pak převzala „křesťanskou“ symboliku, ukradla Ježíšův kult a skutečné popisy duchovních zkušeností obrátila zevně do podoby hypnotizujících rituálů. Tak vznikl římský kult – ona řkc, který se z Říma šířil jako mocenská organizace do západní a východní Evropy, a nakonec do celého světa se svými globálními mocenskými ambicemi.
Z duchovního pohledu je tomu přesně obráceně. Ti, kdo se ztotožnili s římským kultem a jeho politikou, jsou na cestě do „pekla“. To nikoliv obrazně, ale skutečně. Takové lidi díky své nevědomosti a nevědomé službě zlu čekají posmrtné prožitky duševního charakteru, které mají právě povahu „pekla“. Budou mučit dané subjekty právě tím, co v nevědomosti způsobovali druhým, třebaže díky své vlastní nevědomosti. Karmická spravedlnost nic nedá na lidské soudy, a to ani na soudy vyvolených katolíků před jejich představou „boha“.
{backbutton}
