Článek byl původně publikován 17. 11. 2013.

Po mnichovském diktátu 29.-30. září 1938 jsme byli nuceni se podrobit diktátu čtyř evropských velmocí, včetně našich bývalých dvou spojenců. Podstoupili jsme nacistickému Německu naše pohraničí s německou menšinou, současně jsme ztratili 1/3 území a 40 % průmyslu, a na 250 000 Čechů ztratilo své domovy a bylo vyhnáno sudetoněmeckým terorem do vnitrozemí.

Prezident Edvard Beneš byl nucen odejít do exilu, místo něj byl zvolen Emil Hácha a s ním zcela jiný kurz zbytku „vykleštěné“ republiky, která se vzdala svých vlasteneckých tradic a prosazovala „blahodárnou“ podřízenost českých zemí německé říši. Tak vznikla tzv. „druhá“ republika – spíše torzo bývalého státu, který v podstatě plnil, co Berlín nadiktoval. Představitelé římskokatolické církve hned začali na našem území se svou dogmatikou, že český národ se provinil, a proto jej potkalo, co jej potkalo.

Přestože západní velmoci garantovali nové hranice, tak 15. března 1939 došlo k obsazení zbytku republiky Němci. O tomto chystaném obsazení informovala rozvědka plukovníka Moravce státní představitele s předstihem – ti nevěřili a neučinili žádné opatření – dodejme, že nebylo jaké. Tak šéf československých rozvědčíků, Moravec se svými lidmi, stačil se svým archívem včas odletět do Velké Británie, a tak pomáhat prezidentu Benešovi v druhém odboji. Pouze na frýdecko-místecku se okupantům postavil slezský pluk se zbraní v ruce – dodejme, že statečně – a splnil svou vlasteneckou povinnost. Hitler použil obvyklou strategii „rozděl a opanuj“, a tak ještě stačil slíbit Slovákům „samostatnost“ – jinými slovy koloniální postavení vůči Německu. Tak vznikl loutkový vazalský klerofašistický stát v čele s představitelem katolické církve, knězem Tisem. Toto zdání samostatnosti byl však jenom klam. Nad českými zeměmi byl zřízen okupační režim – tzv. protektorát Bӧhmen und Mähren s dosazenými protektory, nejdříve K. Neurath, po něm R. Heydrich. Tato německá nacistická Hitlerova politika byla propagandou odůvodňována nutností zabezpečit mír ve střední Evropě! Proto pozor na všechny dnešní podobné propagandy, jde stále o jedno – o prosazení všemožných cizích zájmů na úkor druhých.

Co byl protektorát? Rozhodně nikoliv období šťastného rozvoje českého národa, jak někteří dnešní neonacističtí intelektuálové hlásají s tím, že se točilo mnoho filmů – dodejme propagandistických a že u nás byla zaměstnanost – dodejme pro německý válečný průmysl a že jsme se neměli tak špatně jako třeba Poláci apod. Protektorát byla vystupňovaná snaha Němců jednou pro vždy náš národ zlikvidovat jako samostatný národ na svém historickém území. Děti se učili německy o Nové Evropě – pod vládou Německa, učili se zpaměti životopisy členů nacistické vlády, nesměli se učit český dějepis, jejich rodiče byli zaměstnaní v průmyslu pro potřeby válečné mašinérie Německa – později byli totálně nasazováni i do říše, a na svém původním území měli status druhořadých občanů oproti Němcům. Odboj a všichni neloajální byli likvidováni, a současně se připravovalo konečné řešení rozsáhlým rasovým studiem Čechů, tak aby po vyhrané válce mohlo vše proběhnout v klidu a rychle. Základní rámec a pravda o německé okupaci a „protektorátu“, kterou nesmíme zapomínat, byla ta, že šlo o konečnou likvidaci českého národa na tomto území – převážná část měla být po vyhrané válce vyvražděna, pogermanizována, a případně vystěhována. Současně již samotný motiv a příprava ke zločinu, byť mu bylo zabráněno vojenskou porážkou spojenců, je stejným karmickým aktem, jako kdyby se to Němcům skutečně povedlo.

S přiblížením 21. výročí vzniku ČSR se v protektorátu připravovala celonárodní demonstrace za národní osvobození. V čele se studenty z pražských kolejí se desetitisíce lidí, kteří se k nim přidali, shromáždilo v Praze a provolávalo slávu a hesla k Československé republice a jejím prezidentům. České úřady nezakročily, zakročily německé SS, a to ostrou střelbou do davu. Této střelbě nakonec podlehl medik Jan Opletal, student UK. Jeho pohřeb byl stanoven na 15. listopadu 1939. Ten se stal tichou demonstrací celého studentstva i celého českého národa. Přesto opět došlo ke srážce s gestapem a SS, bylo zatčeno na 20 studentů.

Den po pohřbu se v Berlíně konala za účasti Hitlera porada o těchto událostech. Hitler nařídil: Uzavřít české vysoké školy na tři roky, a pokud bude ještě jedna demonstrace, pohrozil Prahu srovnat se zemí. Výstup studentů se stal tou správnou záminkou pro německou okupační správu k útoku na český národ, na jeho potenciální budoucí složku inteligence – české vysokoškoláky. 17. listopadu po půlnoci gestapo obsadilo budovy Vysokého učení technického, Masarykovu kolej, kde začalo gestapo dokonce přímo střílet do otevřených oken, následovaly další koleje, Hlávkova, Letná, Švehlova. Členové jednotek SS a gestapa stříleli do oken, rozbíjeli dveře a zařízení, studenty vyvlekli za vlasy násilím z budov, během toho je mlátili pažbami, fackovali, ponižovali. Dodejme, takto se chovali ozbrojení Němci vůči bezbranným studentům, tedy mladistvým. Opravdu hrdinství vysokého druhu. Celkem nacisté odvlekli 1850 studentů do Ruzyňských kasáren, kde je nechali nastoupit, museli sborově poděkovat, mladší 21 let a příslušníky cizích států za nadávek a bití propustili. Na 1200 zbylých studentů bylo odvlečeno do koncentračních táborů Oranienburg a Sachsenhausen. Současně došlo k brutální popravě 9 studentských funkcionářů za jejich „spojení s židem Benešem“, a to bez prokázání jakékoliv viny a soudu – prostě byli pro výstrahu zavražděni. Tolik německý zcela bezprecedentní zákrok proti studentům, který neměl ve světě a v dějinách obdoby.

Tento německý nacistický akt vyvolal ve světě patřičnou mezinárodní odezvu. V Londýně vznikla mezinárodní rada studentstva, která vyhlásila tento den jako Mezinárodní den studentstva. Jedná se o mezinárodní svátek, který vznikl v Londýně na připomínku toho, že to byli právě českoslovenští studenti, kteří jako první zvedli hlas proti nacistickým německým utlačovatelům. Je památkou na umučené a popravené čs. studenty za jejich odpor v roce 1939. S nástupem R. Heydricha bylo rozhodnuto již nikdy vysoké školy neotvírat, jejich majetek byl rozebrán pro potřeby německých škol. Vše bylo Němci rozkradeno, včetně zakládajících listin, mnohé památky nenávratně zničeny. Současně během německého okupačního režimu bylo umučeno nebo popraveno na 62 univerzitních profesorů. I tento německý nacistický akt silně ovlivnil názor na možnost budoucího společného soužití s Němci v jednom státu.

Dnes je svátek 17. listopadu více spojován s událostmi v roce 1989, ale je nutno tyto dva dny a jejich odkazy rozlišovat, aby nedošlo k překrytí tohoto jednoho z mála mezinárodních svátků, které vznikly na základě událostí u nás.

I dnešní studenti by neměli zapomínat na odkaz tohoto „jejich“ svátku. Je připomínkou faktu, že je to právě mládež – studentstvo – budoucí potenciální opora národa, která je nositelem budoucnosti národa i státu, jeho hodnot, jeho věcí veřejných. Srážka svobody s totalitou v jakékoliv podobě nemusí být jenom takto vyhrocená, jako za německé nacistické okupace, ale totalita a nesvoboda může mít mnohou podobu, často jemnější, plíživou, ale o to více demoralizující, a proto by měli být studenti velmi bdělí a kritičtí k tomu, co se jim předkládá k věření na školách, zejména co se týká naší starší i novodobé historie. Snahy o přepisování historie ve vleku aktuálního klimatu a mocenských zájmů jsou patrné.

17. listopadu si nepřipomínáme jenom jakousi „sametovou“ revoluci, jež byla ve skutečnosti zákulisním předáním moci v kontextu uzbrojení SSSR a vzájemné domluvy mezi Gorbačovem a USA, ale zejména bezprecedentní brutální zákrok nacistických Němců proti studentům okupovaného Československa, a zejména útok na akademické svobody našeho národa cizí státní mocí. Právě tento akt vedl k ustanovení tohoto mezinárodního svátku.

S využitím faktických informací z článku S. Kučerové z NO.

Jan Opletal		Pohřeb Jana Opletala na Albertově 15. 11. 1939

{backbutton}