Od přátel se ke mně dostala kniha vydaná v roce 1945 od autorky Jarmily Svaté s názvem Milenci SS smrti, s podtitulem Podle vyprávění Václava Václavíka, přeživšího vězně číslo 28907 německého vyhlazovacího koncentračního tábora Mauthausen. Vydalo v roce 1945 nakladatelství Svoboda na základě svědecké výpovědi vězně, který přežil tento vyhlazovací tábor.
Nečetl jsem snad více naturalisticky zachycený obraz inferna této vyhlazovací nacistické mašinérie se svými sadistickými psychotickými projevy, kterým tato atmosféra umožnila se projevit. Mohu říci, že jsem dost nevěřil, že by to, co jsem četl, bylo možné, byť o válce jsem velmi dobře informován díky mému předchozímu zájmu o historii a vojenství právě této etapy lidských dějin. Popisy toho, jak byli vězni zbaveni jakékoliv lidské důstojnosti a jak byli doslova zbaveni jakýchkoliv pocitů, že jsou člověkem, jejich ponižováním, které má evidentně patologické projevy, jsou opravdu poučné v tom, co vše se nachází v člověku. Když si položíme otázku, co bylo první, zda člověk v koncentračním táboře, nebo koncentrační tábor v člověku, odpovědí je to druhé. Dodejme, že tyto technické vymoženosti – doslova laboratoře, jak z člověka udělat skutečného podčlověka (untermensche) s jediným cílem vyhladit jej otrockou praxí a jakýmikoliv jinými doplňkovými prostředky k smrti, a to tak, aby se navíc ještě pokud možno o smrt přihlásil sám, vznikly v době míru na civilních ministerstvech německé říšské vlády. Tyto tábory smrti byly navrženy a konstruovány v době míru německými inženýry, staviteli a technology. Za realizaci této státní politiky nese odpovědnost celý německý národ. Nejde o nějaký dnes módní výmysl nepřípustnosti „kolektivní viny“ – zde jde o zcela jasnou kolektivní zodpovědnost za tyto a jiné zločiny.
O tom, jak probíhalo ono vynášení kamenů z kamenolomu do tábora, nebo to, jak se za vyhrávání táborové kapely museli dopadení vězni, kteří se pokusili o útěk, sami oběsit, jsou jak obrazy z těch nejhorších pekel. Tato pekla vytvořili sami lidé ve svém světě. Autor popisuje německou sadistickou vychytralost, kdy nechali v táboře dělat kápy – Němce: zločince z povolání, vrahy, sadisty, sexuální devianty apod. I Němec zločinec byl nadřazenější ostatním vězňům. Měl výsadní právo v této sadistické laboratoři lidského utrpení. Mohl beztrestně vraždit, ponižovat, bít, a čím více a čím rafinovaněji si vymýšleli sadistická mučení, tím více byli oceňováni ze strany SS dozorců. Nejlépe o situaci a celkové náladě lidí v roce skončení války v roce 1945 vybírám přímo z knihy:
Vy dělníci, intelektuálové, politikové a vojáci, kteří jste přežili!
Nezapomeňte na běsovskou bestialitu
SS hyen, které nás po statisících zatýkali ve všech okupovaných zemích, poněvadž jsme odmítali fašismus;
SS hyen, které nás v statisících zvířecky mučili ve stech koncentračních táborech;
SS psychopatických necudných hyen, kterým náš smrtelný chrapot působil sadistickou rozkoš;
SS netvorných hyen, které se k našim zohaveným mrtvolám chovali s menší úctou, než ras k zdechlině vzteklého psa!
Nedopusťte, aby německý národ ještě jednou zachraňoval světovou kulturu a civilizaci!
Bděte, aby temné síly, velící neřestným základům soustavy jeho myšlení se znovu nepokusily nabídnout světu jakoukoliv ideu!
Pomněte, že je to vždycky tatáž prastará germánská imperialistická touha po surovém panství, nemravná uchvatitelka, jenom jinak lstivě přelakovaná a s nevinnou tváří, s pokřikem křivdy a pod tajným lesem bodáků nabízená na světovém tržišti!
Běda vám,
vy, kteří jste neviděli,
a proto nechcete věřit
nebo zapomínáte příliš rychle.
Kdybyste se dali znovu ošálit!
Potom běda, běda, běda vám!
Kronikáři Evropy!
Toto vše a ještě mnoho jiného viděli v letech 1938 – 1945 mathausenští vězňové. S nimi vězeň číslo 28907.
Jiří Krutina, 29. 4. 2013
{backbutton}
