Karel Veliky

Lidové noviny (Lidové noviny 7. 1. 2014, Kateřina Šafaříková: „Němci oslaví otce Evropy“) i jiná média přinesli zprávu o tom, že Němci budou tento rok slavit „otce“ Evropy. Přesněji Karl der Grosse, francký král a římský císař, mimo jiné bavorský vévoda. Článek uvádí, že právě tento člověk dosáhl toho, po čem touží nynější konstruktéři současné Evropy, rozumějme EU. Když jsem si přečetl pouze tyto věty, byl jsem mírně řečeno překvapen. Autorka dále uvádí, že byl válečníkem a k dobytým oblastem se choval prozíravě. Co ona „prozíravost“ ve skutečnosti znamenala dále neuvádí. Do čela každé provincie dosadil vždy zástupce francké šlechty, a jinak prý nechal autonomii daným etnikům. Opravdu velkorysé. Prý hodně cestoval. Vždy někam přijel, vyřešil konflikty a zase jel o dům dál. Kulantně podané. Od všech prý vyžadoval, aby se modlili k Bohu, jehož zástupcem na zemi byl římský papež. V podstatě šlo o dobráka od kosti, který vede lidi ke „zbožnosti“. Dodejme i v případě, když si někteří tu zbožnost představovali jinak. To šířil mečem a krví. Autorka uvádí, že Sasové by mohli vyprávět. No spíše dodejme, že ti, které popravoval po tisícovkách za den, asi těžko, ale to je jen detail. Autorka vyjadřuje doufání, že tyto oslavy přinesou nové paralely se současnou EU. Autorka dále vyčítá, že údajně čeští školáci se v dějepise nedozví, co se významného dělo na západ od slovanských hradišť. Francouzi prý ještě více glorifikují svého Napoleona Bonaparte, uvádí autorka. Evropě prý chybí „společné příběhy“, které by kolovaly v krvi obyvatel Evropy, vzdychá autorka. Autorka uvádí, že se hledá takový evropský Lincoln, a jako příklad autorka uvádí, že by se hodil právě Karel Veliký, jako příklad statečnosti a moudrosti! Opravdu toto stojí v článku v „českých“ Lidových novinách.

Byl to právě Karel Veliký, který zahájil historický boj proti Polabsko-baltským Slovanům, které se podařilo postupně vyvraždit, tedy jde o genocidního masového vraha. Kromě násilného vnucování římského kultu Slovanským kmenům, které se mu podařilo na území své říše zcela vyhladit, a Sasům, kterých nechal na tisícovky zavraždit, když nepřijali násilím vnucovaný kult, tak v letech 805–806 mimo jiné vpadl i do Čech, které zpustošil. Tolik onen nositel „křesťanské“ kultury, jak je také zván. V této osobě dnešní ideologové a jimi placení „presstituti“ hledají příklad hodný následování. Němci jej tento rok budou slavit jako „otce“ Evropy?! A od kdy je Evropa tvořená jenom Německem a historickými osobami, ke kterým se hlásí?!

Podobní lidé, jako tento Kárl der Grosse, či němečtí a rakouští císařové, kteří rozpoutali 1. světovou válku, a Hitler, byli pro Evropu jenom jedním velkým neštěstím a utrpením. Dnešní ideologové EU, což je zejména Německo společně s tichou podporou Říma a jeho římskokatolické církve, chtějí Evropě opět vnutit své staré známé sny. Chápejme dobře, ti, co vidí v tomto člověku nějaký idol hodný k napodobení, či dokonce následování a oslavování, nevidí zřejmě vůbec nic divného na tom druhé napadat, vnucovat jim své jediné oprávněné pravdy, vést útočnou a genocidní válku proti celým národům. To je opravdu obdivuhodné.

Pokud už se chceme inspirovat a oživovat ideje, proč se neobracíme například k politickému státnickému působení Jiřího z Poděbrad, posledního opravdu českého krále, proč nehledá Evropa inspiraci v Mistru Janu Husovi z pohledu svobody slova a práva na osobní přesvědčení a odmítání slepých mocenských autorit, či si nebereme příklad z Jana Ámose Komenského z pohledu pravé křesťanské humanity hodné následování? To by mohly být vzory pro všechny členy evropských národů a zdroje inspirací pro směřování myšlení představitelů nejen politických elit Evropy, ale i všech lidí.

Je smutné, že Lidové noviny a jejich presstituti vidí jako hodné inspirace v historických osobnostech, jako byl Kárl der Grosse nebo Napoleon Bonaparte, a nevidí, jaké velikány dal Evropě samotný vlastní národ. To, že EU a Němci hledají právě v těchto osobnostech paralely a inspiraci pro současný projekt „sjednocování“ Evropy by mělo být pro všechny evropské národy důrazným varováním! Jasně se tak ukazují skutečné tendence a snahy za tímto německým projektem s názvem EU.

A co ideje Jiřího z Poděbrad pro současnou Evropu? Vědí vůbec čeští školáci to podstatné o tomto posledním opravdu českém králi Jiřím z Poděbrad?

Děd Jiřího z Poděbrad, Boček z Kunštátu, byl stoupencem Mistra Jana Husa. Otec Jiřího z Poděbrad byl členem velitelského štábu Jana Žižky z Trocnova a bojoval po jeho boku až do jeho smrti, byl členem sirotčí polní obce, zemřel v boji 1427. Tedy Jiřík byl husita tělem i duší. Byl boleslavským hejtmanem a později stál v čele východočeského zemského spolku v době bezvládí. V roce 1448 dobyl Prahu, kterou tehdy ovládali katoličtí pánové. Přivedl s sebou husitského arcibiskupa Jana Rokycanu. Usiloval o obnovu politické jednoty v zemi. V roce 1452 zvolil sněm Jiřího za zemského správce. S tehdy vládnoucím nezletilým králem Ladislavem Pohrobkem Jiří příliš nevycházel, a to zejména proto, že nepřijímal jeho rady ve prospěch země, ale řídil se pomluvami nepřátel. Funkci správce vykonával Jiří pět let a během této doby se mu podařilo urovnat poměry v zemi a upevnit mezinárodní postavení českého státu. Díky tomuto byl v březnu 1458 Jiří zvolen českým králem.

Jiří z Poděbrad byl první panovník, který pochopil, že to, co zamezuje těsnější spolupráci evropských národů a jejich panovníků mezi sebou, je papež a jeho moc uplatňovaná skrze římskou církev. Jiřík usiloval o Evropu bez válek, usiloval o domluvu mezi všemi křesťanskými panovníky, aby se spojili a spory mezi sebou neřešili válkami. Současně tak chtěl omezit papežskou moc. Jiřík až moc dobře věděl, jak se choval papež vůči husitským Čechům, když proti nim vyslal pět křižáckých výprav, a proti samotnému Jiříkovi opět papež a Řím vedl válku. Také si Jiřík byl vědom ohrožení Evropy Turky. V letech 1462–64 šířil svá poselství vládcům západní Evropy. Jeho cílem bylo vytvoření mírové unie evropských států, ve které by měli jeho členové stejná práva, a vzájemné spory by se řešily bez použití násilí. Současně šlo o plán společné obrany proti muslimské expanzi. Jiřík dokonce nabízel, že se postaví do čela spojené evropské armády proti Turkům. Toho se papež a římská kurie velmi obávali, neboť papež se ve skutečnosti tajně domluvil s Turky a nechal zničit Cařihrad a Byzantskou říši, třebaže otevřeně žádala Řím o vojenskou pomoc. To, že muslimové vraždili východní křesťany, Římu nevadilo, stejně jako k tomu dochází dnes v oblasti Sýrie a blízkého východu. Byli to pravoslavní. Jak nám to vzdáleně připomíná i současnou situaci. Jiřího dokument ohledně mírové unie, který šířil mezi evropskými panovníky, kritizoval „nejednotu křesťanských zemí“, která umožňovala islámu získávat další území a tlak na Evropu. O této nejednotě tvrdil, že byla úmyslně vytvářena Římem, který byl s muslimy dohodnut. Jiřího plán dokonce výslovně stanovil jako povinnost obranu proti pronikání islámu do Evropy. Řím proto dokonce najal vraha, který měl Jiřího za dva tisíce dukátů otrávit. Byl však dopaden a rozčtvrcen.

Jiřík přispěl k rozvoji českého království, a to jak hmotně, tak i kulturně. Obnovil hospodářství země, které narušily dlouholeté války. Tajemství úspěchu spočívalo v tom, že za husitských dob došlo k zabavení církví přivlastněného majetku, který se již církvi nevracel – došlo tedy k návratu asi třetiny země do ekonomiky. K něčemu podobnému v okolních zemích nedošlo, a tak se v nich podobný hospodářský zázrak nekonal a nemohly se s Čechami po ekonomické stránce srovnávat. Zasloužil se o obnovu dolování stříbra v Kutné Hoře, o ražbu českého groše. Podporoval obchodní cesty, které byly nutné pro rozvoj zahraničního obchodu. Pro podporu řemesla a obchodu uděloval cla a tržní předpisy. Chtěl stejně jako Karel IV. obnovit jednotu českého státu.

Šlo o politika a státníka evropského rozsahu a byl ve skutečnosti prvním, kdo usiloval o „demokratický“ projekt sjednocení Evropy, nikoliv pod jedním centrálním vůdcem, ale jako společenství evropských států, a současně si uvědomoval skutečnou povahu Říma a jeho moci, která nemá s křesťanskými duchovními základy Evropy zcela nic společného.

Právě tento vzor či model by mohl být hodný k následování, nejen pro současnou sjednocující se Evropu.

A pokud chtějí Němci ožívat starého ducha masového vraha, svého Kárla der Grosse, který má na rukou krev z genocidního vraždění Slovanů, tak nezapomínejme, že i v naší historii máme jednoho „Velikého“ – je jím významný český státník, kněz a duchovní správce Prokop Veliký. A právě tento rok si připomínáme výročí přesně 580 let od jeho skonu na lipanském bojišti. Jsem zvědav, zda se o tom například z Lidových novin dozvíme.

Prokop Veliký stanul v čele husitského státu v letech 1426–1434. Byl neoficiální hlavou tehdejšího státu, vyjednával s představiteli jiných států, se Zikmundem i zástupci basilejského koncilu. Za jeho vlády husité prováděli své rejsy do okolních zemí, na Slovensko, do Rakouska, do Polska, do Německa, kde se jim poddávalo jedno říšské město za druhým. Tak alespoň zčásti se tehdejším Čechům podařilo přesunout válečné břímě mimo český stát, jehož země trpěla neustálými zahraničními intervencemi, a tak zamezit vytváření nástupních prostorů pro opakované zahraniční vpády do Čech. Ze slov Prokopových si připomeňme:

Prokop VelikyCo se týče válek, zná vševědoucí Nejvyšší, že vaše strana, násilně pozdvihnuvší proti nám krvavý kříž, bez jakékoli naší viny jala se pořádati válečné vpády, ukrutně pustošíc mečem a ohněm toto České království. Jejich věru nespravedlivému útlaku jsme kladli až dodnes odpor, opírajíce se o moc Páně. A z těch třebas krutých válečných podniků přece vypučely některé duchovní prospěchy, a jak pravděpodobně napřed tuším, vzejdou ještě větší: jednak co nejvíce tvrdošíjných posměvačů a protivníků spásných čtyř artikulů bylo přinuceno vyznávati ty pravdy slovem i skutkem, a konečně se dobrovolně ukázali jejich ochránci a zachovávateli, chvalně v nich setrvávajíce až do smrti. O tom však buď Vaše Důstojnost ujištěna, že my zatracujeme neřády, jakýmkoli způsobem ve válečných podnicích se vynořující, z hloubi srdce jich litujeme a nepřestáváme kárati ty, kdož se pro svůj prospěch takto proviňují. Ale rozhodně snášíme válečná břemena proto, abychom, až připravíme oněm svatým pravdám byt v církvi boží, mohli dosáhnouti šťastného míru a dobrých dnů, z čehož vyroste s pomocí boží církve jednota, bratrská láska, náprava mravů a všechny ostatní žádoucí věci.

Když už si připomínat nějaké výročí, tak se jistě nabízí nám Čechům bližší historická osobnost v Prokopovi Velikém, než třeba Karlu Velikém. Každý národ by měl svou historii znát, a zejména se z ní poučit. Pokud Němci chtějí oslavovat svého Kárla, je to je jejich věc a plně v pořádku. Současně jiné národy by si měli zase připomínat své tradice a své historické osobnosti, na tom není vůbec nic nesprávné, ale naopak kulturní bohatost Evropy. Snaha „uměle“ sjednocovat Evropu pod nějakými umělými mýty a příběhy, které by měly mít všichni Evropané „v krvi“, jak píše přímo autorka článku v Lidových novinách, je snahou spíše totalitní. Vnucovat pak vlastní historické osobnosti celé Evropě jako vzor pro současné sjednocovací snahy je již přepisování dějin jiných národů. O jedné společné krvi jsme už v Evropě slyšeli, přišli s tím němečtí nacisté. Proto si važme vlastní historie a vlastních historických osobností, mají nám i celé Evropě co říci i dnes, a nemusí pocházet jenom z početně velkých národů, jako jsou Němci. Přejme Němcům oslavovat si svého Kárla Velikého, současně ale nepřijímejme zkreslené představy o nějakém mírotvůrci a kulturním šiřiteli, jehož mýtus by měla přijmout celá Evropa. Naopak, snažme si zachovat povědomí národních dějin a jejich osobností, jenom to je cesta ke svobodné Evropě svobodných národů.

{backbutton}

Additional information

Aminokyseliny pro svaly, sílu a regeneraci