Ještě před březnovým seminářem ve Zlenicích jsem navštívil v Broumově u Chodové Plané památník zastřeleného hraničáře ze září roku 1938.

Josef Minář byl 27. 9. 1938 ve věku 30 let při obraně úřadu finanční stráže v Broumově postřelen a následně ubit.

76 příslušníků finanční stráže, 84 celníků a 187 vojenských záložníků z praporu SOS Stříbro obsadilo v květnu 1938 úsek státních hranic od Broumova až po rozlehlý obvod oddělení FS Rozvadov. Dlouhé týdny vyčerpávající pohotovosti vyústily 12. září 1938 v henleinovský pokus o puč. Broumov však henleinovci přepadli až v ranních hodinách 27. 9. 1938. Hlášení státního policejního úřadu v Mariánských Lázních uvádí čas 5.15 hod. Cílem útoku početného oddílu Freikorpsu, který údajně vedl nadporučík čs. armády v záloze henleinovec Schneider, byly budovy celního úřadu, oddělení FS a polní stanoviště místní jednotky SOS. Na třech místech v obci se tak postupně rozpoutaly přestřelky. První úspěch zaznamenali útočníci při útoku na bojové stanoviště SOS, kde po ústupu jednotky SOS ukořistili asi 2000 nábojů, kulomet a 60 granátů. Ve stejnou dobu již další skupiny Freikorpsu útočily na západní okraj obce, na budovu celního úřadu, kterou bránili se dvěma vojáky respicient Josef Minář a dozorce Rudolf Říha. Na opačné straně obce proti oddělení FS útočila další skupina Freikorpsu. Posádku zde tvořili pouze dva finančníci: správce oddělení vrchní respicient Josef Kopfstein a dozorce Jan Brabec. Při útoku byl střepinami granátu zraněn vrchní respicient Kopfstein. Celnice se zatím bránila bez ztrát. Dozorci Říhovi se podařilo na počátku boje dovolat pro posilu do Chodové Plané. Ta asi po třiceti minutách dorazila i s obrněným autem, ale za tuto velice krátkou dobu se zatím odehrála před broumovskou celnicí jedna z dalších tragédií pohraničí oněch dní.

Místní henleinovci dokázali, že jejich čmárání hákových křížů na silnici a po stromech, časté schůze a tajné porady pod vedením lesníka Schneidera či hnojení pole tak, aby vzrůstající obilí rychleji rostlo ve tvaru hákového kříže, nebyly jen bezzubým provokováním a vzýváním vítězství nacismu. Chtěli se pro ně angažovat nesmlouvavým bojem proti hrstce broumovských hraničářů.

Boj u celnice sílil, její posádka netušila, že se již posila blíží. Finančník J. Minář vyskakuje z okna a pokouší se přeběhnout přes silnici. Zbytek posádky se o stejnou akci již nepokusí, protože se J. Minář dostal na mušku jednomu z ukrytých střelců, kteří dosud nezasáhli do boje. Padá zasažen na silnici s průstřelem plic. Umírajícího henleinovci záhy dobíjí pažbami, ačkoliv je přihlížející ženy z obce upozorňují na to, že raněný respicient je otcem čtyřleté dcery a ročního syna. Pro nacistické fanatiky, ještě před nedávnem obyčejné venkovany, to však nic neznamená.

Po příjezdu vojenské posily však jejich bojovnost rychle opadne a uprchnou za hranice. Kdysi chodská hranice má tak po staletích opět svého mrtvého obránce.

Tolik k jedné z mnoha podobných událostí, které se odehrávaly po celé československé státní hranici na podzim roku 1938.


Komentář Jiří Krutina:

Výše uvedený příběh není ojedinělý, ale ukazuje, co se v zářijových dnech roku 1938 dělo v československém pohraničí. Šlo v podstatě o otevřenou pravidelnou válku s nacistickými teroristy – organizovanými, vyzbrojovanými a cvičenými na území cizího státu, nacistického Německa. Šlo o klasický terorismus se vším všudy. Proti němu se obtížně bojuje pravidelnou armádou, neboť podstatou terorismu je náhlé přepadávání malých center protivníka mnohonásobnou přesilou a vyhýbání se přímým střetům a útokům na pravidelnou armádu. Obtížnost boje s teroristy sudetského Freikorpsu spočívala zejména v tom, že samozřejmě tehdejší pravidelná československá armáda nemohla pokrýt všechna místa v pohraničí, mohla jen dorazit při zavolání o pomoc, jak i čteme v daném příběhu. Sudetští teroristé si tak vybírali za cíle různé četnické stanice, stanice finanční stráže či osamocené státní úředníky, pošťáky, výpravčí apod., zkrátka všechny uniformované muže jako představitele pro ně tolik nenáviděného československého státu. Šlo vesměs o zákeřné přepady ze zálohy v přesile. Před zásahy armády se většinou dali okamžitě na útěk za hranice, kde věděli, že budou v bezpečí. Naši vojáci tehdy měli dost rozporuplné rozkazy pro použití zbraně. Nemohli je použít střelbou za hranice, aby tehdy ČSR nebyla obviněná s vyprovokování války, neboť celá tzv. „sedmá“ velmoc – sdělovací prostředky a německá propaganda v celé Evropě i ve světě, šířila svůj mýt o utlačování chudáků sudetských Němců od zhýralých žido-bolševicko-husitských hord českých.

Všichni členové SOS, finanční stráže, četníci i záložáci, tito muži, naši dědové, stáli v první linii vůči tomuto zákeřnému terorismu řízeného z Německa. Operovali přímo v pohraničních oblastech před prvními sledy pohraničního opevnění. Měli na starost záseky na hranicích a ostrahu objektů československé státní moci. Věděli, že v případě skutečné války zůstanou vesměs uzavřeni mezi útočícím německým wehrmachtem a našimi pevnostmi, tedy v podstatě v křížové palbě prvního náporu. Přesto svou těžkou službu v krizových měsících roku 1938 splnili, jak nejlépe uměli, jako vlasteneckou povinnost. Mnoho jich padlo, často velmi násilnou surovou smrtí německých kulturtrageru.

Když dnes slyšíme, že ve vládě sedí přímo představitel kruhu sdružujícího protistátní zájmy tzv. „vyhnaných“ sudetských Němců, a pravidelně se některé politické strany jako KDU-ČSL, TOP 09, či dnes i ČSSD za zády voličů a skrytě před veřejností setkávají s těmito zástupci sudetských Němců, kteří byli příčinou rozbití ČSR a násilné smrti mnoha českých vlastenců, tak bychom neměli mlčet, neboť pak se takřka vysmíváme těmto padlým vlastenců.

Je nutno připomínat a opakovat: sudety neexistují – jde o vylhaný německý nacionalistický pojem. Existuje československé pohraničí, které vždy tradičně patřilo zemím Koruny české, tedy je českým státním svrchovaným územím od prvních státních útvarů. Nikdy nebylo německé a nikdy německá menšina, která byla kolonizujícím obyvatelstvem na pozvání českých králů, plně neměla právo na jakékoliv sebeurčení, neboť přísahala věrnost českým králům, a za této podmínky byli pozváni do země.

Je s podivem, když slyšíme dnes české demagogické politiky tvrdící, že současné nenásilné připojení Krymu k Rusku, kam mimo jiné tradičně patří a většinové obyvatelstvo dnes chtě nechtě je ruskojazyčné, přirovnávají k boji o čs. pohraničí (sudety) a jejich zabrání Hitlerem. Ti, co to tvrdí, jsou buď prolhaní lháři, demagogové, nebo oboje. O pohraničí probíhala otevřená válka, kdy jsme čelili polovojenským jednotkám z území cizího státu, docházelo k bojům a mrtvým. Na Krymu vše proběhlo bez mrtvých a bez střílení. Po obsazení pohraničí bylo vyhnáno nebo bylo nuceno uprchnout do vnitrozemí na 200 000 našich spoluobčanů. O ničem takovém na Krymu neslyšíme. A mohli bychom pokračovat.

Historii máme studovat, znát, ale nikoliv demagogicky používat v politice. Pak se zastírají skutečná historická fakta a nahrazují se účelově propagandou.

{backbutton}

Additional information

„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich