Od 12. května funkcionáři Henleinovy strany pravidelně sledovali vysílání říšskoněmeckého rozhlasu. Jakmile by zaslechli heslo Amtsverwalter, vyhlásí bojovou pohotovost. Měl to být povel k zahájení sabotáží, destrukcí na železnicích, ničení komunikací a mostů, k útokům na pohraniční stanice a československé ozbrojené hlídky. 15. května bylo heslo skutečně zachyceno a 19. května došly první závažné zprávy o přesunech nacistické armády k československé hranici nejen od naší rozvědky, ale i od velitelů jednotek v pohraničí. Na základě těchto závažných informací se 20. května večer schází československá vláda. Krátce po desáté hodině večer obdržela velitelství divizí telegram s textem: Proveďte Zborov-25! Znamenalo to vyhlášení ostrahy hranic, povolání jednoho ročníku záložníků a aktivování Stráže obrany státu (SOS). Československá armáda obsadila během jediné noci pohraniční opevnění a v bezprostřední blízkosti hranice se zakopala družstva SOS – celkem 27 000 mužů. Tato rázná akce československé vlády a armády udivila nejen nacistické Německo, ale i celou Evropu.

Velitelem falknovského praporu SOS byl major Helvín. Do jeho obvodu spadalo 134 družstev SOS, která v případě obrany nebo krytu hranic obsazovala mnohakilometrový úsek hranic na území deseti politických okresů. Pod falknovský prapor Stráže obrany státu spadaly politické okresy: Aš, Cheb, Falknov nad Ohří (dnes Sokolov), Jáchymov, Kraslice, Mariánské Lázně, Loket, Nejdek, Teplá a Karlovy Vary. Družstvo SOS složené z chebských policistů patřilo k jednotkám v prvním sledu. V noci 20. května 1938 se služba na okresním četnickém velitelství dozvěděla o rozkazu k pohotovosti. Tamní velitel policejního družstva nařídil, že z města nesmí odjet žádné motorové vozidlo a při neuposlechnutí je možno použít jakýkoliv prostředek, včetně střelby. V noci z 20. na 21. května nastoupilo službu u jednotek falknovského praporu Stráže obrany státu 231 četníků, 167 policistů, 341 finančníků a 235 vojenských posil, aby uzavřeli jeden z nejdůležitějších hraničních úseků. Kolem půlnoci 20. května směřovala ke Zlatému vrchu v Chebu motorka se dvěma místními Němci. Postavení zde zaujala dvoučlenná hlídka, která byla složena z policistů, velitele praporčíka Aloise Kriegla a strážmistra Františka Korandy. Byla deštivá noc a oba policisté brzy zjistili, že motocykl směřuje k jejich stanovišti. Motocykl se vyřítil ze zatáčky a praporčík A. Kriegl na vzdálenost padesáti metrů od stanoviště zvedl ruku a povelem „Stůj, Stůj!“ křičel na jezdce. Výzvu k zastavení zopakoval praporčík i v němčině. Muži na motocyklu výzvy nedbali a plnou rychlostí se řítili na praporčíka, který v poslední chvíli stačil uskočit. Narušitelé směřovali směrem na Františkovy Lázně. Praporčík A. Kriegl se vzpamatoval a křikl na strážmistra F. Korandu „Pal!“ Padl výstřel, jezdci na motorce ztrácejí rovnováhu a hroutí se k zemi. Oba zranění sudetští Němci byli ošetřeni v blízkých kasárnách, kde jeden z nich ihned zemřel. Druhý byl dopraven do chebské nemocnice, kde po půl hodině zemřel. Mrtví Němci G. Hoffmann a M. Böhm, byli henleinovští kurýři, kteří vezli rozkazy vedení SdP pro venkovské organizace. Vyjeli z chebského hotelu Victorie, který byl baštou Henleinovců a žertem se mu říkalo ministerstvo SdP. Též se u nich našly tajné listiny, které dostal zpravodajský důstojník pátých hraničářů. Smrti dvou sudetských Němců využili nacisté ke své lživé propagandě proti Československu, a tak chebské henleinovské vedení ztratilo možnost vyvolat povstání, které mělo s největší pravděpodobností vypuknout v celém západním pohraničí. Veškerou pozornost proto upřelo k pohřbu dvou zastřelených místních Němců, který se měl stát prvořadou kampaní vedenou proti Československu. Nacistická propaganda z mrtvých kurýrů SdP udělala dva nevinné sedláky, kteří byli zastřeleni omylem. Bombastický pohřeb se konal na chebském náměstí před Špalíčkem. Hlavními řečníky byli Henlein s Frankem. Hitler zaslal veliký pohřební věnec plný hákových křížů. Pořádkovou službu převzali ordneři. Teprve pozdě večer, když po desáté hodině vše skončilo, mohli chebští policisté vyjít do ulic.

Vraťme se ke dvěma policistům, kteří v noci z 20. na 21. května zaujali postavení na Zlatém vrchu. Hlídce velel praporčík Alois Kriegl. Narodil se 21. 5. 1901 v Božkově, kraj Plzeň. Vyučil se na sklonku světové války v plzeňské Škodovce kotlářem, ale po ukončení prezenční služby u šestých hraničářů se k řemeslu nevrátil. Jako desátník dostal místo u policie. Začínal v Mariánských Lázních. V roce 1927 byl v Liberci povýšen na nadstrážníka a v roce 1931 na obvodního inspektora II. třídy. Koncem roku 1937 přichází jako praporčík do Chebu. V roce 1938 v době politického napětí byl zařazen k SOS. Strážmistr František Koranda se narodil 22. 11. 1909 v Boru na Třeboňsku. Veselý, přátelský, oblíbený, ve službě spolehlivý. Nedlouho před květnem 1938 se oženil. Byl též výtečným střelcem. Manželka Anna vzpomínala na osudný den 21. květen. „Můj muž měl tento den volno, ale v noci přišla pohotovost. Okamžitě přijď do služby! Vyřizoval mu kolega. Něco se děje na hranicích. Šel s praporčíkem Krieglem. Již jsem neusnula. Manžel se pak vrátil k ránu, rozrušen, unaven a řekl mi, že postřelil dva ordnery.“ Strážmistra Korandu ministerstvo vnitra přemístilo do Budějovic, praporčíka Kriegla do Plzně. Sešli se v létě u divizního soudu v Plzni, který jejich případ projednával. Při hlavním přelíčení 27. 7. 1938 se soud usnesl líčení odročit. Všichni věděli, že jsou nevinní – vždyť konali jen svou povinnost, plnili rozkaz.

Na začátku října 1938 vpochodovaly jednotky wehrmachtu do Chebu a na náměstí promluvil k nadšeným sudeťákům Hitler. V prosinci vojenský soud chebský případ uzavřel, vztahovala se na něj amnestie. Vše se změnilo okupací Československa 15. 3. 1939. 19. března obklíčilo gestapo dům, kde F. Koranda žil se svou ženou a pětiměsíční dcerou. Odvezli ho do věznice krajského soudu v Plzni, kam téhož dne přivezli i praporčíka A. Kriegla. Později je odvezli do Karlových Varů a nakonec do Chebu. Chebští nacisté jim připravili krutou odplatu, po které tak fanaticky prahli. Byli podrobováni výslechům nejvyššího stupně na gestapu. Následovaly tři měsíce samovazby a opět chebské gestapo. Mučili je hladem, o půlnoci probouzeli, ztlučené do bezvědomí je polévali vodou, aby po procitnutí slyšeli opakované: Jsme nevinní! Na Štědrý den 1939 vyvedli F. Korandu z cely. Musel si v zemi ztuhlé mrazem vykopat hrob. „Přiznej se, mluv!“ křičeli gestapáci s namířenou pistolí na F. Korandu. Ten jim odpověděl, „plnil jsem jen svou povinnost!“ Veškeré žádosti o propuštění nebo alespoň ulehčení osudu obou policistů se hroutily na neústupnosti chebského vedení NSDAP, které nechtělo o žádné milosti slyšet. Zlatý vrch musí být pomstěn. I zoufalá prosba Anny Korandové z 5. května 1939 – vraťte mi manžela a dcerušce otce, který plnil jen svou povinnost, zůstala nevyslyšena.

Praporčík Kriegel zemřel 6. července 1942 v 11.55 hodin v nemocnici koncentračního tábora Sachsenhausen.

Strážmistr Koranda ještě odolával. Vzpomínku na něho si uchoval železničář pan Václav Čermák, který se s F. Korandou setkal v koncentračním táboře v Dachau. „Pracovali jsme spolu na venkovním komandu v lese. Velmi dobře jsem ho znal, vždyť jsem byl před válkou také v Chebu. Vezl jsem počátkem října 1938 odtamtud poslední vlak do Plzně. Měl jsem Korandu rád. Pomohl mi kdysi v Chebu – Češi a socialisti slavili společně První máj, snad to bylo právě v osmatřicátém. Dostal jsem se při zásahu policie do pořádné tlačenice. Koranda mě z toho vytáhl.“ Strážmistr Koranda 3. září opustil chebskou celu. Odvezli ho do Sachsenhausenu, kde spolu s dalšími 3000 otroků dvacátého století dřel od rána do večera v cihelně. Do Dachau přišel již jako invalida. Pomalu se zotavoval z těžké operace plic v roce 1942. Přežil nejhorší – německá vítězství na frontě. I přes ostnaté dráty pronikal k němu ohlas Stalingradu a dalších porážek nacistů. V květnu 1943 se vrátil z nemocničního do českého bloku. V roce 1944 přichází zhoršení jeho zdravotního stavu. Trpí zkřivenou páteří, zápalem plic a později skvrnitým tyfem. Obětaví lékaři z řad vězňů plánují na 27. duben 1945 jeho operaci. Několik hodin předtím však esesáci odvážejí lékařské nástroje. Táboru hrozí likvidace, ale 29. dubna v 17.28 hodin osvobozuje koncentrační tábor zvláštní skupina americké armády. F. Koranda se dožívá osvobození, ale na následky prožitých útrap dne 2. května 1945 v 11.43 hodin, kdy Praha povstala k boji proti fašistickým okupantům, umírá. Jeho spoluvězeň Jan Waldauf vzpomíná na jeho poslední slova: „Lituji, že nemohu s Tebou domů, já vím, že zemřu, nesměj se tomu, Jendo, ale myslím to vážně. Sděl mojí milované Andulce, co vše jsem zkusil a ať mně odpustí vše, ublížil-li jsem jí…“ Na jeho přání bylo jeho srdce převezeno do vlasti.

Slovo závěrem: Po okupaci Československa 15. 3. 1939 nacistickým Německem se mnoho příslušníků Stráže obrany státu zapojilo do protifašistického odboje. Byla založena odbojová organizace Obrana národa (ON), proti které tvrdě vystupovaly represivní složky nacistického aparátu, především gestapo. Při zatýkání členů ON na přelomu roku 1939 a 1940 zaplatilo svým životem za svoji odbojovou činnost sedm bývalých velitelů SOS. Byli to:

Pplk. Ludvík Cibulka, velitel praporu 24 Moravská Ostrava. Byl umučen v roce 1941 v Buchenwaldu.

Za stanného práva v roce 1942 byli popraveni pplk. Adolf Matějů, velitel praporu 20 Znojmo a pplk. Josef Krejčí, velitel praporu 34 Spišská Nová Ves.

V roce 1943 byli ve věznici Berlín-Plötzensee popraveni pplk. Jaromír Libanský, velitel praporu 32 Košice a mjr. František Helvín, velitel praporu 7 Falknov nad Ohří (dnešní Sokolov).

Roku 1943 zemřel ve vězeňské nemocnici ve Vratislavi pplk. Jaroslav Herkloc, velitel praporu 9 Domažlice.

V roce 1945 zemřel na pochodu smrti mjr. Josef Poděbradský, velitel praporu 5 Most.

Též byli zatýkáni řádoví příslušníci Stráže obrany státu, kteří se v podzimních měsících roku 1938 účastnili bojových obranných a ústupových akcí proti záškodnickým tlupám sudetoněmeckého freikorpsu, mnohdy podporovanému i říšskými oddíly SA a SS. Toto jejich hrdinné nasazení při obraně republiky nemohlo uniknout nacistickým pohlavárům a zfanatizovaným sudeťákům, a proto byli příslušníci SOS pronásledováni, zatýkáni, brutálně mučeni a posíláni do koncentračních táborů a německých věznic. Mnoho z nich se konce války a osvobození od nacistické tyranie nedožilo.

Udává se, že ztráty na životech členů SOS v letech 1939 až 1945 byly mnohonásobně vyšší, než ztráty z bojů vedených od září 1938 do března 1939.

Čerpáno z knihy od Oty Holuba – Rovnice řešená zradou. Statě byly utříbeny a doplněny o nové informace.

Poznámka Jiří Krutina:

Všichni členové jednotek SOS (Stráž obrany státu) prokázali v kritických měsících, dnech a hodinách v roce 1938 při ohrožení republiky vnitřním nepřítelem z řad sudetských Němců podporovaných přímo z Berlína obrovskou statečnost a splnili svou vlasteneckou povinnost. Tito muži, naši dědové, tak stáli v první linii při obraně našich státních hranic a pohraničí, v kterém řádili zfanatizovaní nacističtí sudetští Němci. Jejich úloha byla o to obtížnější, že stáli proti nepříteli, který se uchyloval k terorismu a střílení ze zálohy. V případě náhlého přepadu měli být prvním nárazníkem s cílem zadržet nápor nepřítele, dokud nedojde k plné mobilizaci armády a obsazení pohraničních pevností. Současně si uvědomme skutečnost, že jejich situace v případě válečného střetu s Německem se rovnala jisté smrti, neboť zůstávali v prostoru mezi linií pohraničního opevnění a hranicemi, tedy by zůstali v palebném pásu pevností za sebou a s nepřítelem před sebou. Všichni si to moc dobře uvědomovali, a přesto svou vlasteneckou povinnost splnili až do konce. Nevzdali se ani po vynuceném Mnichovu, bojovali většinou dále jako členové odboje. Jejich ztráty byly vysoké. Nacisté a zejména sudetští nacističtí Němci jim jejich vlasteneckou povinnost neodpustili, jak ukazuje nejen příběh výše. Nezapomínejme na tyto události a nenechme si vnutit sudetský pohled na tyto události, který se nám snaží namluvit dnešní přepisovatelé historie.

A važme si svých hrdinů a nenechme jejich památku špinit. Jenom tak jim můžeme vyjádřit naši úctu.

{backbutton}

Additional information

Domácí cvičení - posilovací lavice