300px-Josef Mathauser - Bitva u Lipan roku 1434

Bitva u Lipan se odehrála v neděli 30. května 1434 v lokalitě mezi vsí Hřiby a kótou 367 Lipská hora stojící přibližně jeden kilometr jižně od středočeské vesnice Lipany. Vojáci utrakvisticko-katolické aliance v čele s Divišem Bořkem z Miletínka zde drtivě porazili polní vojska sirotčího a táborského svazu, tvořící páteř vojenských složek radikálního křídla husitského hnutí. Prohra polního vojska, v jejichž řadách zahynul i Prokop Holý – nejvlivnější husitský politik, na jehož vůli před rokem 1434 do značné míry závisel osud revolučních Čech, sesadila polní obce z postavení rozhodujícího politického činitele v zemi a umožnil opozici konečnou dohodu s císařem Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu. V dlouhodobém horizontu bitva přinesla ukončení válečného stavu v zemích Koruny české.

(Zdroj: Wikipedia.cz)


Tyto dny si připomínáme 580. výročí smutného konce jedné mimořádné epochy českých dějin. Shodou okolností jsem před pár dny zavítal to Maroldova panoramatu, i po tolika letech je to působivé. Vstupné zůstalo „husitské" dokonce i dnes - 25 Kč/osoba. Zajděte tam s dětmi a řekněte jim, jak to v téhle zemi chodí. Připomeňte jim, že je třeba učit se z chyb, a ne je tupě opakovat, že jsme kališníci, a ne papeženci, naše zem jsou Čechy, a ne EU, a že jsme revolucionáři, ne zaprodaní lokajové cynických oligarchů.

Skupina bratrských vojevůdců

Luděk Marold: Skupina táborských a sirotčích vojevůdců

U praporu s hlavou Krista je zobrazen kněz Prokop Veliký (vůdce táborské polní obce), a vedle něj je kněz Prokůpek (vůdce sirotčí polní obce). Těsně před nimi napravo je český šlechtic Jan z Bergova, Jan Roháč z Dubé a táborský kněz Zdeněk Markolt. Všichni tam padli, kromě Jana Roháče z Dubé a Jana z Bergova - ti byli zajati svými přáteli" šlechtici z panské jednoty...

(Jiří Krutina, převzato z facebooku)


Prokop Holy v bitve u Lipan

Tragédií Lipan je právě to, že se tam vojensky konfrontovala tehdejší elita českého národa, jak mocensko-politická, tak válečnická. Tedy to nejlepší v českém národě té doby se navzájem v bratrovražedném boji bilo u Lipan.

Uprostřed Čech v prostoru mezi obcemi Hřiby a Lipany stály proti sobě dvě česká vojska, obě hlásící se k husitství. Ve vojsku Prokopa Velikého byli bojovníci polních obcí táborské a sirotčí, kterou vedl duchovní správce kněz Prokůpek. Spojená vojska pod velením Prokopovým mohla dosahovat 14 000 bojovníků. Vojsko panské jednoty mělo početnější převahu. V husitských bitvách většinou početní převaha tolik nerozhodovala, ale zde byla situace, kdy proti sobě stáli na obou stranách zkušení válečníci, kteří se navíc velmi dobře znali navzájem a dříve spolu stáli v jednom šiku proti křižáckým vpádům. Velitelé obou stran byli seznámeni s husitskou taktikou a také se vzájemně znali. Na straně panské jednoty velel Diviš Bořek z Miletínka, který dříve bojoval po boku Jana Žižky a několikrát i proti němu, pak opět s tábory, a nyní opět proti spojeným polním obcím. Dnes bychom řekli profesionální politik“: kam vítr a kde zisk, tam plášť. Obě vojska proti sobě stála od 28. 5. 1434 a několikrát mezi sebou vyjednávala a pokoušela se o smírné řešení, ale nedomluvila se.

Ve čtyři hodiny odpoledne 30. 5. 1434 začala bitva, když Prokop dal rozkaz k zahájení dělostřelby. Velitelé panské jednoty připravili plán, který stál na vylákání táborů ze své vozové hradby. Předstírali tedy částí vojsk přímý útok na vozovou hradbu Prokopovu. Pak předstírali ústup. Aniž by zřejmě Prokop dal přímý rozkaz, vyrazili táboři z vozové hradby se svým obvyklým „běžžííí, hrrr na ně“ a vrhli se na pronásledování předstíraného ústupu. Když se dostatečně vzdálili táboři od své vozové hradby, ustupující část panské jednoty zastavila a současně ze zálohy z nedaleké rokle proti pěším táborům vyrazila jízda, kterou tvořili šlechtici z řad někdejších táborských spojenců, mezi nimiž byli například Jan Malovec z Pacova, Mikuláš z Landštejna nebo Arnošt z Leskova, a vpadla jim do boku. Nastal zmatek, ve kterém se táboři, kteří opustili svou mateřskou vozovou hradbu, snažili vrátit ke svým vozům. Přitom se však žoldákům panské jednoty podařilo proniknout do Prokopovy vozové hradby a několik vozů převrátit. Bitva se tak proměnila v zoufalý boj muže proti muži uvnitř vozové hradby Prokopových vojsk, ale bylo jisté, že díky proniknutí do vozové hradby se z ní pro tábory a sirotky stala past. Prokop ještě vydal rozkaz, aby pěším pomohla jízda Jana Čapka ze Sán. Ten se však místo přispěchání na pomoc obrátil směrem ke Kolínu. O jeho počínání dodnes nemáme jasno, zda šlo skutečně o zradu, nebo zda usoudil pragmaticky, že bitva je ztracená, a tak chtěl zachránit alespoň část svých mužů. To ví zřejmě jen on sám. Tak početně slabší a navíc vylákána mimo své vozy a vydána na pospas jízdě panské jednoty byla polní vojska odsouzena k porážce. Své životy nedali zadarmo, boj byl urputný a trval až hluboko do noci. Zbytek zajatých táborů a sirotků byl upálen ve stodolách hned po bitvě. Oba duchovní správci, Prokop i Prokůpek, zemřeli se zbraní v ruce. Do posledního dechu jim stál po boku i kazatel Markolt ze Zbraslavic a nejspíše též vrchní hejtman táborské polní obce Zikmund z Vranova. Ze spojených vojsk táborsko-sirotčích se zachránilo minimum mužů. Někteří hejtmané, jako Jan Roháč z Dubé, Jan z Bergova a Sezema z Kunštátu, se vzdali svým známým na straně panské jednoty, s kterými kdysi bojovali v jednom šiku proti křižákům.

To, co se nepodařilo pěti zahraničním křižáckým výpravám, se povedlo samotným Čechům, panské jednotě. Tím bylo zničeno radikální křídlo husitské revoluce.

Mimo jiné je faktem, že za vítězstvím panské jednoty u Lipan a zejména prohloubení krize v husitském státě, která vedla k otevřené konfrontaci mezi umírněnými kališníky, které představovala zejména vysoká šlechta, a radikály polních obcí, stála intenzivní politika zahraniční reakce té doby, zejména mocenská klika římskokatolické církve a Vatikánu ve spojení s panovnickými nároky bratra českého krále Václava IV. Zikmunda. Ta si velmi brzy uvědomila, že nelze husitský stát porazit v otevřené vojenské konfrontaci, pokud všechny husitské strany od řekněme radikálních polních obcí, přes nižší šlechtu a zemanstvo až po vysokou českou šlechtu budu stát jako jedna „národní fronta“. Proto Vatikán, tedy papež a mocenská klika církve začala s politikou, kterou nejlépe formuloval sám jeden z jejích přímých protagonistů, že českému hřebci je nutno pomalu nepozorovaně vložit ohlávku na krk. Až bude chycen, bude pozdě. Myslel tím právě vedení zákulisních jednání pouze s částí vysoké české šlechty – panské jednoty za zády tehdejšího de facto vůdce v zemi Prokopa Velikého. Panské jednotě byly církevní klikou slíbeny ústupky v podobě zachování přijímání podobojí a garance zachování získaných majetků po jejich zabrání církvi. Tím tajně obešli probíhající oficiální jednání mezi představiteli husitského státu a církví v Basileji, které vedl Prokop Veliký. Slovy dnešními a moderními lze zcela otevřeně říci, že panská jednota zkrátka kolaborovala s původním společným nepřítelem - církví, která v době předchozí neváhala vyslat do zemí Koruny české pět vyhlazovacích křižáckých výprav. Kde by tenkrát byla tato „panská jednota“ bez polních vojsk?

Tenkrát polní vojska nebyla oním „zemským škůdcem“, ale oporou českého stavovského státu. Jelikož se skutečné cíle husitské šlechty a obyčejných členů polních vojsk – v podstatě profesionálních bojovníků vzešlých z nemajetné chudiny, sedláků a řemeslníků vedené zemanstvem a nižší šlechtou, zákonitě lišila, tak se snadno panská jednota spojila s církví a zahraniční částí feudálů v čele se Zikmundem proti části svého národa – polním vojskům, která přitom nesla celou dobu hlavní tíži obrany státu i vydobytí náboženských svobod, a v neposlední řadě zajistila obohacení české husitské šlechty z majetku zabraného církvi. Zahraniční vatikánská klika současně mimo jiné štědře finančně podporovala panskou jednotu a financovala i vojska panské jednoty proti polním obcím a celé vojsko panské jednoty u Lipan bylo finančně zajištěné právě církví. Tuto ekonomickou podporu polní obce neměly, ty byly naopak stále více vyčerpávány neustálým bojem. Motiv panské jednoty rychle ukončit další husitské války a s okolními státy uzavřít mír byl zcela pochopitelný. Chtěli si zejména ponechat nabyté statky zabrané církvi a konečně majetky zhodnotit. Současně bylo nutno dát zemi opět sjednaný řád a lid, aby se rozešel do své práce. Otázkou však zůstávalo, jak k tomu český národ přistoupí. To bylo ve hře.

V českém státě po bitvě u Domažlic (1431), kdy byla doslova rozdrcena dosud největší křižácká výprava do Čech, kdy současně husité získali to, o co tak dlouho bojovali: veřejné slyšení a možnost obhajoby svého programu přímo na církevním koncilu v Basileji (1433) jako rovný s rovným, byla husitská revoluce i český stát na vrcholu své moci. Ze zahraničí již nehrozilo žádné vojenské nebezpečí. Samotný papež a jeho kardinálové se další vojenské konfrontace zřekli a doslova děsili, neboť vážnost a věrohodnost církve i papeže byla velmi poškozena. Jen těžko šlo vysvětlit křesťanské Evropě, proč od Boha vyvolená církev a zástupce Boha na zemi – papež nejsou schopni zvítězit ani v pěti vojenských kampaních, kterých se účastnilo „křesťanstvo“ celé Evropy, a bylo opakovaně poráženo „českými kacíři“. To je nutno si uvědomit. V tomto okamžiku šlo o vabank kdo z koho. Hrozilo reálné nebezpečí, že husité přenesou svou revoluci do okolních zemí. Zejména v Německu se obávali rozšíření husitství mezi německý lid. Jenom z tohoto důvodu, tedy díky vojenské porážce, Vatikán a jeho církev přistoupili k přizvání husitů na Basilejský koncil k jednání o husitském programu. Chtěli získat čas a současně se pokusit porazit husity lstí a využít nejednotnost a rozdílné zájmy v husitském českém státě mezi jednotlivými politickými proudy. Představitelům církve se zkrátka podařilo domluvit s vysokou šlechtou – panskou jednotou a obejít tak velení polních vojsk – Prokopa Velikého, který vedl jednání v Basileji za českou stranu. Současně na zemském sněmu byl proveden útok přímo proti Prokopu Velikému, který se jej také jako člen zúčastnil. Byl zvolen loutkový představitel zemského sněmu, který byl z panské jednoty, a současně obnoveno zemské zřízení a přijato usnesení o tom, že kdokoliv, kdo povede války na českém území, bude prohlášen za zemského škůdce. Tak se okamžitě polní obce staly „zemským škůdcem“, neboť byly de facto v permanentním boji proti odpůrcům husitů v zemi a za hranicemi.

Zkrátka došlo k tomu, čemu došlo. Dnes nemá cenu zkoumat možná „kdyby to či ono“ anebo jak by to vypadalo, kdyby polní vojska u Lipan vyhrála. Navíc se nám nepodaří stejně vidět všechny síly a vlivy, které tvořily předivo tehdejšího děje. I tak by to byla porážka českého národa, neboť by na bitevním poli opět padli ti nejlepší synové českého národa. Zkrátka ať vyhrál u Lipan, kdo vyhrál, jedno je jisté: tenkrát Češi jako národ prohráli.

(Z článku Jiřího Krutiny: Kalouskovo vítězství u Lipan)

280px-Battle of Lipany memorial 486

Mohyla Prokopa Holého (Velikého), která byla z iniciativy českých vlastenců na Lipské hoře slavnostně odhalena v roce 1881

Additional information

„Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít.“ Jan Werich