Před 580 lety padl u Lipan táborský kněz, duchovní správce (direktor) obce polem pracujících a čelní představitel, politik a státník tehdejšího českého státu, Prokop Holý, zvaný „Veliký". Do čela obou polních obcí (táborské a sirotčí) se dostal v roce 1426 po smrti Jana Žižky a dalších táborských hejtmanů, kteří padli. Za jeho neformální, ale o to více mocensky zajištěné vlády v Čechách, kdy byl mnohdy vítán skutečně jako panovník země se všemi poctami a vedl jednání s korunovanými hlavami okolních států, včetně Zikmunda Lucemburského a představiteli církve a basilejského koncilu, stál 8 let v čele husitského hnutí a tehdejšího českého státu. Vedl také českou delegaci při vyjednávání s římskokatolickou církví v Bratislavě, Chebu, a nakonec v Basileji.
Od Jana Žižky se odlišoval, přesto „podědil" geniální vojevůdcovství po svém předku. Jeho prvním úspěchem bylo svěření mu vrchního velení českého vojska, v jehož řadách bojovali i mnozí čeští páni pod jednou (katolíci) proti 3. křížové výpravě u Ústí nad Labem (1426). Zde mu bylo svěřeno vrchní velitelství nad spojenými armádami všech husitských svazů a českých pánů. Dále pak odrazil a na hlavu porazil další křižácké vpády do českých zemí u Tachova (1428) a Domažlic (1431). Rozdíl v taktice oproti Janu Žižkovi byl zejména v tom, že Žižka vždy usiloval o vítězství s co nejmenšími vlastními ztrátami a mnohdy otevřený boj v poli nepřijmul, aby získal lepší podmínky a jisté vítězství. Prokop během bitev využíval mnohdy riskantní manévry a spoléhal na radikální jádro – řady táboritů, ve všech bitvách. Nakonec i jeho vlastní lidé z něj měli respekt a sami říkávali, že je spolčen s ďáblem, který mu radí. Zvali jej „pan Prokop", zatímco Žižka byl prostě bratr Žižka. Na rozdíl od Žižky také Prokop velel daleko větším vojskům. Za Žižkovy doby šlo o vojska 4000—12 000, za Prokopa jeho voje dosahovaly na 40 000 bojovníků po celozemské mobilizaci.
Sám Prokop pocházel z bohaté patricijské rodiny původem z Německa, patřil k ekonomické elitě žijící na Starém městě. Hovořil několika jazyky a ještě před husitskou revolucí navštívil mnohá místa v Evropě, a byl dokonce v Jeruzalémě u svatého hrobu, nebo vykonal poutní cestu do Santiaga de Compostela. To je známkou, že ve své době patřil k výjimečným lidem. Byl silně duchovně orientován a v jeho rodině se udržoval kontakt s duchovní sektou bratří svobodného ducha.
Přestože pocházel z bohatých poměrů, přimknul k „radikální" (vzhledem ke středověku) straně táborské a vedl je až do konce. Přitom mohl jako mnoho jiných z jeho společenského postavení těžit, ale on si vybral setrvat se svými až do konce. Tak snaha o demokratičtější vládu věcí veřejných společně s ním zhasla u Lipan. Na celých dlouhých let vládl v Čechách a za jeho působení se mu podařilo války přenést za hranice českého království. Husitská vojska za jeho vlády opakovaně vtrhla do Německa, Uher, Polska až k Baltu, na Slovensko, a například mnohá říšská města včetně Norimberku platila Prokopovi „výpalné", že je nedobil a nezbořil. Pro „výpalné" z říšských měst si jezdil do Domažlic. Tak alespoň částečně odlehčil sužované zemi trvalou zahraniční i domácí válkou. V této době zkrátka Češi byli na vrcholu svého „mocenského" „tripu" v dějinách. Velká vítězství, kterých tehdy husité dosáhli, však nebyli schopni proměnit v trvalé politické výsledky.
Mám rozepsaný takový jeho „životopis", tak jej plánuji vydat na výročí 600 let od jeho smrti. Připravil jsem netradiční závěr, který v historických záznamech nenajdeme. Nepadl u Lipan, ale byl zajat a odvlečen do Říma.:-):-)
