22. 6. 1941 přepadlo nacistické Německo se svými satelity a dobrovolnými sbory SS z mnoha států Evropy tehdejší SSSR. Pro národy a obyčejné lidi SSSR nastala, jak oni sami zvou, Velká vlastenecká válka. A pamatujme, že lidské dějiny nejsou jenom o státnících, velitelích a uměle vytvořených ideologiích, ale o běžných lidech. Dnes se vše zabaluje do propagandy, že šlo o soupeření dvou ideologií: fašismu a komunismu – což je jednou z moderních demagogií, aby se zastřely tendence, které trvají i dnes. Šlo od základu o válku zejména rasovou – vyhlazovací, vedenou proti Slovanům s cílem získat jejich rozsáhlá území, dosud nezprivatizovaná. Nešlo o „ideologie", ale rasovou nenávist (untermensch) a snahu o získání území (lebensraum). Kdo zná Hitlerovy projevy a jeho vyjadřování, tak v nich je to slyšet až příliš jasně, buď „my", nebo oni – Slované.

Pro obyčejné lidi tehdejšího SSSR šlo o válku o bytí nebo nebytí, a to doslova. To poznal i tehdejší vůdce komunistů Stalin – a proto apeloval na vlastenectví a nechal vojenské operace na svých generálech, kterým věřil (byť, dodejme pro úplnost, svou první garnituru nechal paranoidně popravit na základě dezinformací Heydrichovi rozvědky). Sám se obklopil obrazy z ruských dějin, generáli Suvorovem a Kutuzovem, kteří porazili Napoleona. Stalin, i když mu oznámili, že SSSR bylo napadeno, tomu odmítal věřit (opravdu naivně věřil smlouvě o neútočení s Hitlerem) a první týden nevydal žádný rozkaz Rudé armádě, a ta procházela jednou porážkou za druhou. Asi po 10 dnech se teprve objevil na veřejnosti.

Když německá vojska překročila hranice SSSR, začala pro Němce totální válka, za prvosledovými vojsky šly vyhlazovací komanda; o tom, že jde o vyhlazovací válku, se Němci netajili. Abychom byli objektivní – ano, jistě to bylo některým klasickým německým vojákům „proti srsti" – těm obyčejným lidem – dodejme, že šlo o jednotlivce. Když RA (Rudá armáda) dobyla Berlín, nezačala vyvražďovat německé obyvatelstvo od základů, nezačala stavět koncentrační tábory a zplynovávat Němce. To, že se dnes opět vytahují a mediálně zveličují atrocity jednotlivců, že někde nějaký voják RA znásilnil Němku v Berlíně, je opět jenom snaha anulovat a dát vše na stejnou rovinu: „oni byli stejní". RA měla přísné nařízení tyto násilnosti tvrdě trestat smrtí, a také tak činila. Toto je zásadní rozdíl mezi oběma stranami daného konfliktu – pokud to dnes nechceme vidět, vysvětlení je jediné: bylo nám posunuto vnímání pod vlivem vytrvalé mediální propagandy postavené na demagogice, která zužuje WWII na válku dvou ideologií, fašismu—komunismu, kam pak přišel hrdinný „západ", aby zachránil Evropu od fašismu i komunismu. Uvědomme si, že to je až dnešní a pozdější interpretace, neodpovídající skutečnosti reálných dějů a vnímání lidí v dané době. Lidí tehdejšího SSSR, ať už to byli Rusové, Bělorusové, Ukrajinci a jiní, padlo asi 27 miliónů.

Do bitev na východní frontě vrhly obě strany naprosto obrovské válečné prostředky, které neměly obdoby v dějinách – bitvy u Moskvy, Stalingradu, Kurska, Prochorovky, nemají v dějinách obdoby. Zde bojovaly stovky divizí v jediné, několik stovek kilometrů dlouhé frontové linii – nikoliv jako na západní frontě v ojedinělých bitvách. To je zcela zásadní rozdíl z vojenského pohledu ve vedení války na východě a na západě, a ten je pro každého, kdo alespoň trochu rozumí válečnictví, jasně srozumitelný. Šlo o rasovou válku s cílem prostě ukrást rozsáhlá území na východě. Ideologicky se to v tehdejší době uvádělo jako boj „evropských národů" (co to vlastně je, že?) proti komunismu a obecně nebezpečí z východu. Ano, porazit komunismus fašismem bylo možné – otázka, k čemu to je dobré, když by nám zůstal fašismus s rasovou teorií a koncentráky?

Ale proti vlastenecky probuzenému národu tehdejšího SSSR tu válku prostě nebylo možné vyhrát – ti skutečně bránili svou zem – vlast, své rodiny, svou budoucí holou existenci –, proto nemohli nakonec nezvítězit – ale jak víme, dalo to fušku. Nedivme se dnešním Rusům, že si to připomínají – u nich neexistuje rodina, která by neměla válečné oběti. A to, že tam měli Stalina se svým totalitním komunistickým aparátem, byla tragédie zejména pro ně samé. Ale nenechme si namluvit dnešními „moderními" (historie platí, jaká byla v dané době!) interpretacemi, že šlo „jenom" o střet dvou ideologií, stejně zločinných. Je zde jasný agresor vyhlazovací války s jasně definovanými cíli, kterými se netajil, a je zde napadený, který se přes obrovské ztráty ubránil, nesl hlavní břímě celé WWII, a nakonec pomohl i jiným národům se osvobodit od nebezpečí budoucí likvidace – či v lepším případě germanizace.

V této válce nešlo o „politikaření", ale o hrubou sílu boje na život a na smrt, o bytí či nebytí Slovanských národů a jejich území – to spočívalo jako nejhlubší tonalita celého konfliktu. Dnešní pnutí v geopolitickém systému vyplývá z boje o suroviny a z faktu, že na východě jsou nezprivatizovaná obrovská území, která jsou dosud v rukách států, a nikoliv nadnárodních bank a jejich skupin. Dokud to nepochopíme, budeme se stále divit, proč se berou stále ty války: náboženské, rasové, případně ideologické příčiny jsou vždy až sekundární a tvoří pouze rozbušku, ale úderník spočívá v obecně nesprávných životních přesvědčeních, že lze získávat své vlastní „dobro" na úkor druhých v jakékoliv podobě. Stačí znát: nepokradeš a druhým přej jejich „pravdu", dokud neomezuji tu tvojí. Myslet si, že námi přijatý způsob života je ten jediný správný, se snahou jej vnutit druhým i přes jejich vůli, a nebo se cítit natolik vyvoleni, že jedině my máme patent na to, co je správné a dobré s přesvědčením, že jsme oprávněni to vnucovat i druhým, je projev ega a jeho nenasytné chamtivosti, která právě vede k válkám. Každý, kdo spočívá v egu a hájí jeho sobecké sklony na úkor druhých a nehledá poznání, tomu jenom napomáhá větším či menším způsobem.