Pro skutečné křesťany a věřící, kteří nekonzumují názory církví, stejně jako pro vlastence a všechny skutečné Čechy, je význam Mistra Jana Husa mnohem hlubší a jasnější. Mistr Jan Hus obracel pozornost k PRAVDĚ jako cestě k Bohu. Tu hledal především u Ježíše a v evangeliích. Dospěl k ideálu Pravdy, který pak stavěl nade vše. Ideálem poznané pravdy, která spojuje člověka s Bohem a která stojí vysoko nad církví i nad Biblí, předběhl Mistr Jan Hus ostatní náboženské myslitele Evropy o několik století a současně zůstal nepochopen všemi jeho kritiky i do dnešních dnů.

Římskokatolická církev se sídlem v Římě, dnes Vatikánu, nerada slyší o českém kazateli Husovi, o prodávání odpustků, trojpapežství, natož pak o povstání Českého národa, který odmítl poslušnost církvi a statečně se postavil křižáckým armádám celé západní Evropy. Církev evangelická, druhá největší část křesťanstva, dnes uznává, že církevnímu sněmu v Kostnici nezbylo než Husa upálit, protože se odmítl podrobit jednotnému názoru celé křesťanské církve; tedy přijímá slepou dogmatiku. Jako kdyby vraždit za jiný názor by bylo jakkoliv obhajitelné?! A tak vzniká tichá dohoda mezi hlavními oficiálními církevními směry v zájmu budoucí „jednotné evropské křesťanské kultury“. Proto by nejraději na tohoto českého vlastence zapomněli.

To je to skutečně podstatné z odkazu a základního rámce chápání významu Mistra Jana Husa. Skutečný Husův význam často zapadá v podružnostech řešení jeho sporu s církví anebo jeho omezeného chápání jako reformátora církve, a vlastně tedy „katolíka“. Navíc se často říká, že následná společenská bouře vyvolaná jeho zavražděním římskokatolickou církví (tedy tzv. „husitské války“) byla něčím, s čím by Hus nesouhlasil. Dnes se dívá na husitství zejména z pohledu jeho pozdějších projevů a vyzdvihují se negativní projevy, které spíše než negativními projevy samotného husitství byly negativními projevy samotného středověku a jeho feudalismu, tedy klimatu vědomí dané doby. Negativní projevy v husitském táboře, jako vlastní rozkoly mezi husitskými směry, opakované omílání, kde všude husité zničili „gotické památky“, a zapomínání na nesrovnatelné řádění druhé strany a neuvažování samotného klimatu dané doby, pomalu zastírá pravý duchovní a humanistický význam Husův. To podstatné v oblasti pravého humanismu je právě připomínka ideálu principu Pravdy jako základního bodu života člověka a apelace na návrat k původnímu křesťanství, tedy ke skutečnému následování Ježíše, jeho učení, což je jediná skutečně účinná obroda křesťanství, jednotlivce, a tak i celé společnosti jako celku. To je přínos a základní myšlenka spojená s Mistrem Janem Husem.

Hus také zůstává živým důkazem nutnosti bránit nezpochybnitelné právo náboženského přesvědčení a svobody vyznávání víry jako základního lidského práva člověka, vycházejícího z hledání prvotní Pravdy. V Husově apelaci slyším echo věčné spirituality, která byla formulována už ve starých védách a upanišadách Indie: „Není vyššího náboženství než Pravdy!“ Nikoliv nějaký bůh jako bytost nebo svaté písmo jako bible, ale živá Pravda, Kristus v nás, světlo vědomí je projevem ideálu Pravdy jako Božského principu. V tomto spočívá význam člověka Husa: byl „majákem“ této myšlenky, který k nám toto vysílá i dnes. Je jen ukázkou pokleslosti našeho světa a jeho odpadnutí od Boha, když takové myšlenky vyvolaly následnou bouři akcí a reakcí a společenské změny, které zasáhly velkou část Evropy a natrvalo ovlivnily myšlení i národní zkušenost českého národa i Evropy jako celku. Je cenná, proto ji nenechme zavát nánosem „moderních kritických pohledů“ často s jediným cílem: špinit vše české, které nám ukazují husity pouze jako žháře nebo komunisty 15. století apod.

Nezapomeňme na jednu věc. Husité vadili ještě A. Hitlerovi, který o nich v souvislosti s tehdejším Československem hojně mluvil. O Češích se Hitler mimo jiné vyjadřoval jako o bolševicko-husitské lůze apod. Někdo opravdu moudrý řekl, že pokud chceme opravdu poznat, s kým máme tu čest, máme se zeptat na jeho názor na husitství. Je zrcadlem toho, co znamená být bytostným Čechem, nikoliv rasou fyzickou nebo z etnického pohledu, ale z pohledu rodiny duchovní.

Mimo duchovní a náboženskou oblast nám Mistr Jan Hus připomíná, že není nutné souhlasit s každou autoritou jenom proto, že se staví nebo je obecně společností přijímaná jako autorita. To je základní myšlenka demokratismu. Svoboda názorového přesvědčení a nutnosti ověřování pravdy vlastní subjektivní zkušeností je základem moderního demokratického myšlení soudobého člověka. Z tohoto důvodu je Hus kritizován a nenáviděn všemi stoupenci totalitního způsobu myšlení.

Mistr Jan Hus nás vybízel k hledání pravdy, trvání na pravdě, a pokud je třeba, i bránění pravdy a to i „železem“. Proto i obrana Husova, jeho skutečných myšlenek a sdělení přes všechny možné nánosy nejrůznějších výkladů jeho osobnosti, doby a působení, by měla být zákonem pro všechny Husovy následovníky, tedy pro všechny, jak husité mezi sebou říkali, staré věrné Čechy. Husovo vlastenectví není vlastenectvím etnickým spojeným s tělem a jeho krví, jako například v případě německého pojetí nacionalismu, ale vlastenectvím duchovním, postaveným na sdílení duchovních a lidských hodnot, které Mistr Jan Hus ztělesňoval, hlásal, a svou smrtí způsobenou jeho nepřáteli nám tak do dnešních dnů stále připomíná. A pokud my sami jej budeme dále svým životem ve svém srdci nosit, bude promlouvat i ke generacím následujícím, a tak jim pomáhat v temnotě zevního světa nalézt nesmazatelnou stopu ke světlu, která je schována právě v Mistru Janovi a jeho duchovním a společenském významu nejen pro náš národ, ale celé lidské společenství.