(Ukázka z připravované e-knihy)

Dne 28. 6. 1914 byl spáchán Gavrilo Principem v Sarajevu atentát na habsburského následníka císařského trůnu Františka Ferdinanda ďEste, a přesně po měsíci 28. 7. 1914 císař Rakousko-uherské říše František Josef I. vyhlásil Srbsku válku. Vzápětí se 1. 8. 1914 přidává Německo, vyhlášením války Rusku, a 3. 8. 1914 Francii. Dne 6. 8. 1914 Rakousko-Uhersko vyhlašuje válku Rusku, a tím jsou do ní vtaženy státy „Dohody“ (Velká Británie, Francie a Rusko). Británie a Francie spolu 12. 8. 1914 vypovídají Rusku válku také, 23. 8. 1914 do války vstupuje Japonsko a 28. 10. 1914 Turecko. Itálie se zapojuje až 23. 5. 1915, a do té doby nejrozsáhlejší konflikt v dějinách světa s následným utrpením a masakrem vojsk i obyvatel měst a vesnic může začít.

Letos je tomu právě sto let, kdy první světová válka vypukla. Patrně z dost velkého množství vojáků z Doudleb nad Orlicí se jich domů nevrátilo třiatřicet a dalších devatenáct zemřelo následkem válečných útrap doma. Kromě válečných invalidů je to padesát dva mužů, a na počet obyvatel okolo dvou tisíc lidí, tedy slušné číslo. Mnoho vojáků v bojích pokračovalo ve francouzských, italských a ruských legiích. Domů se pak navraceli až v letech 1919–1920, a pokud počítáme dobře, doudlebských legionářů bylo také třicet tři, ze kterých se z cizích zemí dva již nevrátili.

Abychom lépe poznali zoufalství a beznaděj vojáků bojujících na frontách, začtěme se alespoň na chvíli do bezmála sto let starého a již neúplného torza válečného deníku krejčího Antonína Boháče, narozeného 18. 8. 1892 na Prorubě a víc než sedm let sloužícího u pěchotního vojska. Po ukončení války se v Doudlebách oženil a bydlel v domku čp. 93 až do své smrti v roce 1980.

Text je doplněn soudobou básní z téhož deníku a fotografiemi ze soukromého archivu Václava Kněžka narozeného 9. 3. 1895 v Doudlebách nad Orlicí a pozdějšího vlastníka statku čp. 30 (pozdější čp. 314) ve válce sloužícího u dělostřelecké baterie (artilerie) na italské frontě.

Válečný deník Antonína Boháče

Dne 15. října 1912 nastoupil jsem vojenskou službu v Hradci Králové na tři roky. Byl jsem přidělen k osmnáctému pěšímu pluku k druhému praporu, který ležel posádkou v Nevesiji v Hercegovině, kamž jsem byl po čtyřnedělním cvičení poslán. Tehdy začala balkánská válka,a to již měli jsme špatné vyhlídky do budoucna.

Dvanáctého listopadu nastoupili jsme cestu přes Brno, Vídeň, Štýrský Hradec a Terst. Byla to moje první větší cesta, proto jsem se velice zajímal o krajiny, kterými jsme jeli. Zvláště v Terstu se mi líbilo. Přijeli jsme tam brzy ráno a byli jsme hned naloděni na větší obchodní loď, asi tak jako když se nakládají slanečky. Mimo nás bylo tam ještě mnoho jiných pluků, takže nás bylo asi na čtyři tisíce. Odjezd byl ohlášen na druhý den ráno, proto jsem odpoledne prohlížel město, které je opravdu krásné, ale ze všeho se mně nejvíce líbilo moře a přístav s obrovskými loděmi, mezi kterými se proháněly malé lodičky. Navečer šel jsem zpět na loď, ale na spaní nebylo možné ani pomysliti pro různé druhy hmyzu. Proto jsem celou noc prochodil po palubě. Ještě přede dnem počali vytahovati kotvy a za mírného kolébání vzdalovali jsme se od břehu. Jeli jsme celý den a noc, až druhý den ráno přistáli jsme u pustého břehu, kde jsme také vystoupili a měli krátký odpočinek. Po odpočinku počali jsme stoupati do strmých skal po nesnadné cestě a asi ve tři hodiny přišli jsme k velkému močálu. Tato cesta zdála se nám bez konce. Po jedné straně pusté vápencové skály a po druhé nekonečné bahno. Tehdy jsem poprvé poznal, co je dlouhý pochod v plné výzbroji. Cílem našeho pochodu bylo přístavní město Metkoviče, kam naše loď pro hluboký ponor nemohla přistáti. Celkem ušli jsme pětatřicet kilometrů. To byla pro nás mladíky veliká túra a do města přišli jsme v deset hodin v noci. Po přestálém marši měli jsme všichni velikou žízeň a hlad, proto namísto odpočinku rozběhli jsme se po všech hospodách a narychlo zaháněli tento nepěkný pocit. Tento nerozum se však ihned na nás vymstil a za malou chvíli bylo slyšeti ze všech stran žalostné vzdechy. V půl noci vstoupili jsme do vlaku a po ozubené dráze jeli k Mostaru. Tam jsme přijeli brzy ráno. Ubytovali nás za městem do dřevěných baráků k tomu účelu již zřízených a v malé chvíli všichni jsme spali, až nás probudilo veliké horko. Odpoledne jsem šel prohlédnouti si město. Mostar je veliké město sevřené ze tří stran vápencovými kopci, na nichž jsou velké pevnosti, a leží pouze padesát metrů nad mořem. Chladnější vítr nemá pro hory přístupu a následkem toho panuje tam skoro celý rok veliké teplo. Sníh tam vůbec nepadá. Místo zimy asi čtyři neděle prší. Skrz protéká řeka Marenta, která je pověstná svoji krásnou modrozelenou vodou. Na několika místech ztrácí se ve vápencových slojích a teče pod zemí. Město samo má zvláštní ráz. Vedle moderních činžáků krčí se k zemi špinavé kůči turecké, kde prodávají umounění Turci různé zboží, nebo nezbytnou černou kávu. Obyvatelstvo je ze tří čtvrtin turecko-srbské, ostatní patří ke všem možným národům.

Časně zrána nastoupili jsme cestu k Nevesiji. Silnice vedla mostarskou rovinou, kde se daří vínu, fíkům a různému jižnímu ovoci. Asi po hodinovém pochodu silnice naše odbočila náhle do hor, kdežto druhá cesta vede ke Spolači, památnému to městu z okupace. Pomalu postupovali jsme pustým krajem. Všude samá vápencová skála a hluboké propasti. Málokde bylo viděti nějaký strom, neb keř. V poledne dorazili jsme k četnické stanici „Osmankán“ zvanou, kde jsme se mohli též napíti špinavé vody z cisterny, totiž dešťové vody nachytané do studně. Za malou chvíli přijely sem též kuchyně z Nevesije, a asi ve dvě hodiny dali jsme se zase na pochod. Cesta při stálém stoupání vedla nyní skrze bukový les. Konečně již večer, když už jsme únavou padali, přiblížili jsme se k městečku. Já jsem byl ubytován v malé bývalé turecké pevnůstce nad městem Folgrádě. Druhý den byl odpočinek a po něm nám nastaly dny samého jednotvárného cvičení.

Nevesije je malé horské městečko při černohorských hranicích a hlavní život udržovala tam vojenská posádka skládající se z jedné horské brigády. Po nějakém společenském životě nebylo tam ani ponětí. Obyvatelstvo bylo též srbsko-turecké, které se pevně drželo starých zvyků zděděných po předcích. Zvláště lenost byla jejich slabá stránka. Například. Uprostřed pole byl velký kámen, který tam velmi vadil při obdělávání. Tu jsme říkali: „Proč nevykopeš tem kámen?“ A tu on s klidnou tváří nám odpověděl: „Boga mi. Můj praděd zde byl živ, děd můj zde byl šťastný a mně také nevadí.“ Proti této filozofii nemohli jsme opravdu nic říci. Zato ženy jsou velmi pracovité, ač jsou považovány od mužů za něco nižšího. Těžší práce musejí všechny zastati samy. Odpočinek si nedopřejí. Ani když jdou kousek cesty pro vodu, nosí s sebou malý kužel s vlnou, kterou rychle prsty spřádají. Vůbec všechny látky, a z látek oděv, neb deky zhotovují samy. Jsou velice hezké, ale od třicíti roků následkem velké námahy jsou z nich stařeny. Jen krásné bílé zuby si zachovávají do pozdního stáří. Rodinný život je tam utvořen, jak byl asi před dávnými časy u nás. Totiž synové si přivedou ženy domů a pracují společně na jednom poli. Nad nimi vládne nejstarší kmet, kterého musejí všichni poslouchati. On také béře za vše peníze a potřeby z toho kupuje. Zábavy takového druhu jak u nás nemají, což ovšem není žádné neštěstí. Jenom o svátcích tančí před pravoslavným kostelem a ještě bez hudby. Hoch s děvčetem každý zvlášť poskakují v malém kruhu a při každém setkání ramenem do sebe narážejí. Druhý tanec je srbské kolo, které se tančí podobně jako u nás Beseda. Jiných zábav tam jsem neviděl.

Ten čas začalo napětí mezi naší říší a balkánskými státy. Proto, co mužstvo sloužící již čtvrtý rok odejíti mělo, domů nešlo a k nám přibyla ještě záloha. Čímž byl náš stav přiveden do stavu válečného. Při tom napětí zvolna plynul čas, záložníci stále toužebně čekali, kdy budou moci jíti domů a my zase čekali na tu chvíli, kdy se jich zbavíme, neboť nás nováčky považovali za něco nižšího, a kde jen mohli nás utiskovali. Jest to stejně zvláštní. Byli jsme stejně ubozí otroci chránící choutky kapitalistů a přeci, kde jen mohli, dávali nám najevo svoji vojenskou nadvládu. Tento jednotvárný život byl vyplněn jen samým nudným cvičením a unavujícími pochody. V červnu byly nejstarší ročníky vyměněny za jiné mladší a beznadějný život se vlekl zase dál až do podzimu, kdy byla polovina záložníků propuštěna a druhá část musela čekati, než přišli nováčci. V ten čas jsme se přestěhovali z Nevesije na „Bojiště“, totiž barákového ležení, kde v dlouhé kůlně byla ubytována celá setnina. Název toho místa pochází z okupace, kde byla svedena bitva. V měsíci říjnu přišli konečně toužebně očekávaní nováčci a zbývající záložníci byli propuštěni. Já jsem přišel do dílny a následkem toho nemusel jsem tak často na cvičiště.

Ten čas seznámil jsem se s přítelem Karlem Hnikem, který byl o rok mladší. S tímto přítelem hleděli jsme si vojnu co nejvíce zpříjemnit. Následkem toho zařídili jsme si společnou kuchyni, čímž jsme si všemožně přilepšovali. Tak nám utekla zima jak voda a já jsem oslavoval polovinu svého vojákování.. S nastávajícím jarem se naše zásobovací poměry značně zlepšily, neboť za dva haléře bylo možno koupiti jedno vejce. Též opatřili jsme si dlouhý provaz, jež jsme užívali k vybírání mladých divokých holubů, kteří se tam hromadně zdržují ve skalách, neb těžko přístupných propastech. Z každé takové výpravy přinesli jsme si čtyři až šest holubů, které jsme pak smažili.

Toho času rozmohla se u naší setniny silně dezerce, neboť již tehdy byla velmi stísněná nálada a na černohorské hranice bylo jen osm hodin pěšky. Když pak byla jedné neděle pokladna od setniny vyloupena a opět několik vojínů bylo pryč, dostala celá setnina vězení. V tu dobu začali jsme se chystati do osudných manévrů. Z Nevesije vyšli jsme dne … června směrem k bosenským hranicím. Procházeli jsme krajinou neobyčejně krásnou, ale divokou. Kopce vesměs jsou porostlé krásným jehličnatým lesem, v údolí teče vždy větší potok nebo říčka, která si s hukotem razí cestu mezi obrovskými balvany, aneb vrhá se do hlubokých propastí. Po údolí jsou roztroušeny neúhledné chatrče obyvatel. Půda v těchto místech je velice úrodná, kde již pěstují kukuřici a tabák. Též hojnost ovocných stromů bylo zde místy viděti. Zvláště vlašský ořech hojně v lesích roste. Třetí den našeho pochodu přišli jsme k malému jezírku, kde byl odpočinek. Hned rozběhli jsme se do blízkých kůčí sehnati něco na zub, avšak byli jsme nemile zklamáni, neboť tamější obyvatelé chtěli za vše nekřesťanské peníze. Velice jsem se divil, že můžou žíti v tak krásné krajině, tak hamižní lidé.

Druhý den časně zrána dali jsme se zase na pochod a asi v poledne došli jsme do města Kojnice. Město leží zase mezi holými kopci, skrze protéká řeka Narenta, a též dráha k Mostaru tudy probíhá. Město má na šest tisíc obyvatel a má ráz více západoevropský. Byli jsme umístěni na lukách za městem a hned také jsme zrobili si příbytky dle našeho způsobu. Do města jsme ale nesměli. Zde byl dva dny odpočinek a třetí den začínaly pravé manévry. Vyrazili jsme směrem k Sarajevu do srázných kopců. Počasí dosud krásné se náhle změnilo a spustil se studený déšť a než jsme dosáhli vrcholu neznámého jména kopce asi dva tisíce metrů nad mořem, byli jsme na nit promoklí. Nyní jsme poněkud sestoupili a vstoupili do hustého pralesa, kde páni důstojníci zabloudili a do večera nás vodili sem a tam. Konečně navečer našli jsme lesní dráhu, dle které jsme se řídili. Zatím se ale hodně již setmělo a v pochodu nebylo možno již pokračovati, proto jsme se na místě utábořili. Déšť poněkud ustal, i ohně mohli jsme rozdělati, abychom částečně uschli, ale za noc byli jsme několikrát zalarmováni pro stále nás znepokojující hlídky.

Hned druhý den ráno začalo cvičení, které trvalo až přes poledne. Při tom děly se takové nesmysly, že každý jen trochu myslící člověk musel se nad tím pozastaviti. K večeru sešli jsme poněkud z kopců do údolí, kde jsme v malé vesničce přenocovali. Druhý den došli jsme k večeru zpět do Kojnice, kde jsme dostali zvěst o sarajevském atentátu. Dojem, jaký na nás tato zpráva udělala byl různý, ale většinou jsme zůstali lhostejni.

Brzy zrána byl náš prapor zalarmován a hned byla přehlídka patron a činěny přípravy k pochodu. Jedna část vydala se s dělostřelectvem na pochod k Nevesiji, druhá naše část čekala na vlak k Mostaru, kam jsme přijeli večer. Zde byly pořádané proti-srbské demonstrace. Za noci dali jsme se na pochod a do Nevesije došli jsme ráno. Tímto vlastně začínala již pro nás válka o měsíc dříve. Hned po našem příchodu byly zesíleny stráže, v noci musela se držeti pohotovost a na všechny strany byly rozesílány hlídky. V tento čas byl jsem ještě jednou v Mostaru, a sice s transportem koní, a potom nadešel onen hrozně památný den prohlášení války (28. 7. 1914).

Hned zrána byli jsme probuzeni hudbou a bylo nám hlášeno, že je vypovězena válka. Ale nějaké nadšení u nás nebylo viděti. Místo nadšení, jako když nějaká příšera naplní ovzduší. Všude jen smutek a stísněná nálada, ani když bylo obětováno několik sudů vína, nezlepšily se poměry, vyjma pár lidí, ze kterých mluvila hloupost. Odpoledne dostali jsme novou výzbroj a ostatní věci se odváděly. Od toho dne očekávali jsme záložníky, aby rozmnožili naše řady, a nám připadl zatím úkol choditi na hlídky. Konečně dostali jsme posilu a hned druhý den v neděli … srpna opouštěli jsme s těžkým srdcem Nevesiji, ač dobrého jsme v ní jen málo zažili, přece každý tušil, že ještě větší svízele nám nastávají.

Pokračování v připravované e-knize...

Velká válka: 1914-1918

Počátkem léta roku 1914 ještě nikdo netušil, jaká tragédie se skrývá za dveřmi. Působivá výpověď prostého vojáka o válce, která měla být navždy tou poslední. Francouzský dokument