Navštěvuji malou příhraniční obec Bublavu, která se nachází v Krušných horách, několik kilometrů od menšího města Kraslic. V září roku 1938 zde propukly masivní henleinovské útoky, které byly namířeny proti československé státní správě. Ve středu obce je instalován menší pomník připomínající ony tragické události horkého podzimu roku 1938. Na pomníku jsou uvedeny jména padlých hraničářů, kteří zde 13. září 1938 položili své životy při obraně Československé republiky. Zde uvádím popis oněch tragických událostí.

Odpoledne 13. září hlásí kraslická státní policie pražskému zemskému úřadu, že se přes bublavský přechod vracejí zde žijící čeští Němci zpátky z Německa do Bublavy. V sousedním Německu byla zastavena práce. Kraslická policie nevylučovala ani to, že se s vracejícími českými Němci dostali na naše území i říšskoněmečtí příslušníci, ale ani slovem se ještě nezmiňovala o ozbrojené akci proti celnici. Ve skutečnosti již v jednu hodinu odpoledne byl celní úřad v Bublavě obsazen ordnery, kteří si donesli ze sousedního Německa zbraně, včetně granátů a několika kulometů. Ani situace v Kraslicích nebyla růžová a okresní četnický velitel poručík Pergler měl plné ruce práce, aby celou vyvstalou situaci zvládl. Rozhodl se, že bublavskou posádku, která se skládala z praporčíka Hrádka a strážmistrů Moravce, Jandíka, Jankovského a Kmenta, posílí. Odpoledne vysílá do obce kombinovaný oddíl 13 četníků a 12 vojáků pod vedením vrchního strážmistra z kraslické stanice Václava Fröhlicha. Při příjezdu autokaru před četnickou stanici v Bublavě přichází k V. Fröhlichovi jeden z českých financů a ptá se ho na odvoz žen a dětí zde působících hraničářů. Strážmistr V. Fröhlich sděluje tomuto financovi, že se postará o odvoz žen a dětí a vysílá tři příslušníky SOS s autokarem k celnici. Jedná se o řidiče strážmistra Josefa Falbera, dozorce finanční stráže Josefa Nového a strážmistra Kazdu. Při jízdě k celnici potká autokar smutný osud. Ordneři, kteří byli předem varováni spojkou z Kraslic, že se k Bublavě blíží autokar s českými posilami, se na příjezdové cestě k celnici opevnili a prudkou palbou autokar napadli. Řidič J. Falber zemřel na místě. Zraněného dozorce finanční stráže J. Nového henleinovci odvlekli do hostince a tam ho nechali trpět bez ošetření. Jen strážmistr Kazda jim unikl, i když utrpěl zásah pod oko. Celý zakrvácený doběhl zpět na stanici ke svému oddílu. Vyprávěl, jak za betonovými překážkami u celnice spatřil hlaveň vedle hlavně, a od této skupiny dostali smrtící palbu.

Kolem čtvrté hodiny odpolední přijíždí další autokar. Němci povolují, aby do něj finančníci uložili zraněného kolegu a aby do autokaru přisedli ženy a děti hraničářů. Ženy a děti pokračují do Kraslic a muži se připojují k posádce stanice. Vrchní respicient Baudyš žádá telefonicky velitele sokolovského praporu SOS majora Helvína o urychlené vyslání tanků, ale jeho žádost je zamítnuta. Po chvíli je spojení přerušeno místními henleinovci. Obránci stanice se zde zabarikádují a připravují se na útok ordnerů. Na tuto nelichotivou situaci vzpomíná závodčí Čech:

„Zabarikádovali jsme dveře, připravili jsme si okna jako střílny. Za chvíli jsme spatřili rojnice ordnerů, jak obkličují stanici. Kolem dokola z kamenných zídek, ze kterých povstalci vytrhali kameny, na nás mířily hlavně nepřátelských zbraní. Nakonec jsme dostali rozkaz k výpadu dveřmi ze sklepa. Měli jsme naději, že se probijeme, přesto, že jsme měli každý jen patnáct nábojů na pušku. Na každou stranu východu ze sklepa jsme měli hodit granáty a vyrazit po louce k lesu. Na stanici jsme nebyli sami, s námi ji bránili finančníci, vojáci, stáhli se sem i zaměstnanci pošty a nějací další Češi. Část namítala, že nás při výpadu Němci na louce postřílejí jako zajíce, a tak z výpadu sešlo".

Němci začali stanici obkládat dřevem a slámou, chtěli obránce vykouřit. F. Baudyš na to vzpomíná:

„Budova byla obklíčena ozbrojenými ordnery, jejich zbraně byly namířeny na všechny okna. K budově byla nošena sláma a jiné hořlavé předměty. Naše situace byla zoufalá. Dole pod okny byli přítomni alkoholem posilnění Němci a již začaly padat první výstřely".

Navečer se přiblížil okamžik rozhodného náporu Němců. Tlupa začala bušit na dveře. Bublavští četníci poznali v jednom z henleinovců místního velitele ordnerů a vpustili ho do chodby. Místní ordner žádá obránce stanice, aby složili zbraně a vzdali se. Hraničáři navrhují, že si ponechají prázdné pušky bez závěrů, které předají ordnerům. Předák souhlasí a jde se poradit ven před stanici se svými kumpány. Po chvíli četníci tohoto předáka znovu pouští do stanice, ale s ním do chodby stanice vnikají další ordneři a s namířenými zbraněmi odzbrojují hraničáře.

„Ve dvacet hodin jsme se stali zajatci opilých ordnerů, kteří nás dopravili na celní úřad", konstatuje vrchní respicient F. Baudyš. Zajatí příslušníci SOS jsou v doprovodu šestnáctiletých henleinovských výrostků s nabitými puškami dopraveni na celnici, kde jsou uvězněni ve sklepním prostoru.

Na pomoc bublavské posádce se vydává i družstvo SOS z nedaleké Stříbrné. Má zmapovat situaci a popřípadě bublavské i osvobodit, ale ke stanici se jim podařilo proniknout až po setmění. Na celou akci vzpomíná příslušník družstva SOS ze Stříbrné strážmistr Josef Hejduk:

„Při obsazování bublavské stanice, za účelem osvobození příslušníků této stanice, byli v nočních hodinách při boji s ordnery zabiti ručním granátem vrchní strážmistr František Novák a strážmistr Vojtěch Brčák. Oba dva patřili k členům družstva SOS ze Stříbrné. Později byly sváděny stálé boje až k celnímu úřadu."

Při bojích s henleinovci byli též zraněni čtyři členové družstva SOS Stříbrná a to: František Moucha, Jan Cheníček, Josef Říšský a Bohuslav Kovanda.

Noc z 13. na 14. září zajatí příslušníci SOS probděli na celnici, a to v neustálém napětí z toho, že je mohou henleinovští ordneři kdykoliv zabít. Pak následovalo zajetí.

„Ráno jsme dostali rozkaz seřadit se před budovou. Po hodině přijela jednotka wehrmachtu se dvěma nákladními automobily, do nichž jsme nasedli. Projeli jsme Saskou Kamenicí a jeli jsme stále dále na jakousi vojenskou střelnici. Ubytováni jsme byli v dřevěných budovách a střežili nás starší muži ve vojenských uniformách. Zde jsme byli tři dny a znovu jsme se stěhovali, tentokrát do kasáren ve Freiburgu. Zde jsem byl podrobován dlouhým výslechům. Byl jsem překvapen, že mně předložili přesnou mapu území Bublavy a zakreslená tři stanoviště družstev SOS a řekli mi i úkol, který jsme měli," vzpomínal vrchní respicient finanční stráže F. Baudyš.

Po Freiburgu následovaly zajatecké tábory v Zeitheimu a Elsterhorstu a teprve v polovině října společně s dalšími zajatci ze západních a severních Čech projeli Děčínem a Litoměřicemi, aby je nacisté 15. 10. 1938 předali na novém hraničním přechodu v Terezíně československým orgánům. Nikomu se z bublavského družstva SOS nepodařilo onoho osudného večera 13. září uniknout. Bylo zajato všech 43 jeho příslušníků: 19 četníků, 12 finančníků a 12 vojáků. A tak bublavská posádka patřila stejně jako posádky v Habartově a Krajkové k prvním obráncům československého pohraničí. Udává se, že proti československým obráncům stálo v Bublavě na straně německých pučistů až 2000 osob.

Obrazová příloha:

Zastřelený strážmistr a řidič autokaru J. Falber.	Pomník padlých obránců bublavské celnice a četnické stanice.

Útok ordnerů na bublavskou celnici. V pozadí stojí autokar, který měl dopravit rodiny hraničářů do bezpečí.

Detailní snímek prostříleného autokaru na místě řidiče a usmívající se henleinovci.

Dnešní stav pomníku padlých obránců. Na pomníku je chybně uvedeno jméno strážmistra Falbra. Je tam uvedeno Farber, ale správně má být Falber.

{backbutton}