Bitva u Domažlic 14. srpna 1431

Bitva u Domažlic se odehrála 14. srpna 1431 na neznámém místě v lokalitě mezi městy Domažlice a Kdyně. Husitská vojska pod velením kněze Prokopa Holého zde téměř bez boje porazila účastníky čtvrté křížové výpravy vedené markrabětem Fridrichem Braniborským a kardinálem Juliánem Cesarinim. Debakl křižáckého vojska definitivně přesvědčil katolické církevní kruhy o zbytečné snaze pokořit Čechy silou, díky čemuž bylo s husity zahájeno vyjednávání, které vedlo k diskusi o platnosti čtyřech artikulů pražských u basilejského koncilu. (Zdroj: Wikipedia.cz)

Domažlice byly vždy významným pohraničním městem Českého království, jeho nejzápadnější baštou a hraniční pevností na exponované hranici s našimi německými sousedy v Bavorsku. Zaslouženou pozornost mu věnovali všichni čeští panovníci, včetně členů české královské dynastie Lucemburků. Janu Lucemburskému byly Domažlice častou zastávkou při jeho rytířských výpravách do Německa a Itálie. Blízký vztah k Domažlicím choval i císař Karel IV., který je Čechy nazýván otcem vlasti. Za jeho vlády došlo k největšímu mocenskému, kulturnímu i ekonomickému rozvoji Českého království. Karel IV. dokonce město Domažlice v r. 1353 zařadil v královském zákoníku mezi vybraná města, která nemají být českému království nikdy zcizena ani zastavována. Sám však tento zákaz o 12 let později porušil. Měšťanům se ale odvděčil četnými výsadami, které výrazně podpořily rozvoj města. Strategická poloha Domažlic předurčovala jeho bohatou historii. Toto strategické a současně exponované umístění Domažlic nepřinášelo vždy jenom klady v podobě rozvoje obchodu, ale mnohé válečné útrapy v přeshraničních válkách s Bavory. Například v roce 1373 vypálilo bavorské vojsko domažlická předměstí a vsi v okolí města. Různé přeshraniční vpády se s různou mírou intenzity pravidelně opakovaly po celou dobu středověku. Ještě méně klidné časy, byť současně nejslavnější období našich národních dějin, měly ale ještě přijít. Radikální změny poměrů v životě Domažlic, stejně jako v celé naší tehdejší zemi, přinesl počátek husitského reformního hnutí, které nemohlo nezasáhnout i Domažlice.

Městský znak umístěný na Dolejší bráně náměstí. Veršovaný nápis pod znakem („Domažlice – pevná vlasti hráz, co jste někdy byly, buďte zas.“) charakterizuje město jako důležitou hraniční pevnost českého království.

Nepokoje vyvolané obecnou nespokojeností se zlořády církve v Čechách pod vlivem zejména kázání Mistra Jana Husa a dalších kazatelů propukly v mohutné domažlické městské pevnosti již v roce 1416. Tedy přesně v roce upálení pražského Mistra Jeronýma Pražského v Kostnici a necelý rok po upálení Mistra Jana Husa. Královské město Domažlice ležící na významné obchodní řezenské stezce přetínající pohraniční hvozd mezi Čechami a Bavorskem se o pět let později stalo významnou součástí husitského táborského městského svazu pod sjednocujícím velením Jana Žižky z Trocnova (později z Kalicha, podle hradu Kalich, který si nechal zbudovat jako své sídlo). Domažlice byly vyzvány přímým dopisem Janem Žižkou k pevnosti a odhodlání bojovat proti zlostem, které se jim od Němců dějí, jak se praví v dopise. Dopis v původním znění je uveden v příloze.

Domažlice byly součástí a významnou oporou táborského městského svazu na západě českého pohraničí společně s dalšími husitskými městy: Klatovy, Sušice, Prachatice. Později k nim přibyly husity dobyté a obsazené městské pevnosti Tachov a Stříbro. Současně Domažlice vystupovaly po celé období husitských válek až do roku 1437 svým způsobem v podstatě jako samostatná městská republika. Do tohoto období, zhruba od roku 1418 do 1434, spadají časté pohraniční lokální války mezi domažlickými husity, jejich spojenci a obyvatelstvem ze sousedního Bavorska.

První vpád husitů do Bavorska kroniky datují už v roce 1418. Cílem byl Neunburg, který byl rezidencí falckrabího Jana Neunburského, později nazývaného „kladivo na husity“ pro svoji zášť a boj proti husitům. Tento vpád byl odvetou za zatčení Mistra Jeronýma Pražského právě Janem Neunburským, který jej zatkl při útěku z Kostnice a v řetězech jej vydal Kostnickému koncilu, jenž jej odsoudil za kacířství stejně jako Mistra Jana Husa a upálil.

Lze bez nadsázky říci, že po celou dobu s přestávkami během uzavíraných příměří z nejrůznějších politických důvodů se jednalo o stálou pohraniční válku mezi husity západního městského svazu tvořeného husitskými opevněnými městy, s pány z Bavorska a horní Falce. Je však nutno říci, že vpády z české strany byly reakcí na vyhlazovací křižácké výpravy, které nastupovaly do husitských Čech mimo jiné právě z bavorské strany. I v tomto období dějin je zřejmé, lidově řečeno, kdo si začal.

Největší slávu husitskému městu Domažlice přinesl rok 1431, kdy byla v jeho blízkosti katastrofálně rozdrcena V. křížová výprava, kterou vedli markrabě Fridrich Braniborský a kardinál Julián Cesarini proti husitům bránícím se spojenými polními vojsky pod velením táborského duchovního správce a kněze Prokopa Holého. Debakl stotisícového křížového vojska u Domažlic definitivně přesvědčil katolické církevní kruhy nepodmaňovat Čechy silou a přikročit k vyjednávání, jehož vrcholem bylo rokování u basilejského koncilu v roce 1433, na kterém se husitům dostalo tolik žádaného slyšení a rovnoprávného rokování s nejvyššími představiteli římskokatolické církve. To, za co byl Mistr Jan Hus upálen a co se mu nedostalo od Kostnického koncilu, to husité, naši předci, vydobyli za 15 let bojů od Basilejského koncilu. Tehdy všemocná římskokatolická církev v čele se svými papeži byla poprvé v historii donucena sednout za jeden vyjednávací stůl s českými „kacíři“ a jednat s nimi o náboženských otázkách jako rovný s rovným. To bylo největší morální a světodějné vítězství husitů i celé české duchovní – náboženské – národní reformace.

Podívejme se stručně na tyto slavné dějiny husitských Domažlic a jejich kraje. Reformní učení českého kazatele a rektora pražské univerzity Mistra Jana Husa, kterého nechala římskokatolická církev upálit v Kostnici 6. 6. 1415 za jeho kritiku odklonu církve od svého původního účelu, rozdělilo obyvatelstvo Domažlic do dvou znepřátelených táborů, tak jako v mnohých jiných českých městech té doby. Nakonec ve městě zvítězilo radikální křídlo husitů a město opustila řada katolíků, především měšťané německé národnosti. Domažlice se staly městem s výraznou převahou českého obyvatelstva, jehož orientace mezi starými katolickými řády a novým husitským náboženstvím často kolísala. Ve městě proběhl zřejmě i jeden převrat, kdy na určitý čas opět získala převahu katolická strana a město se stalo na krátký čas součástí katolické strany západních Čech – tzv. plzeňského landfrýdu.

Domažlice se společně s Klatovskými a Plzní jako první města v západních Čechách po vnitřních převratech přihlásila k husitskému táborskému reformnímu hnutí. Plzeň a Klatovy – pevnost Jitřenka – navíc patřily k pěti vyvoleným městům, kde měli všichni Kristovi věrní nalézt spásu, jak ve svých vizích hlásali husitští kněží na počátku revoluce. Dalšími byla města Slaný – pevnost Hvězda a Louny – pevnost Luna. Plzeň měla být původně oním vyvoleným městem Slunce, kterým se ale nakonec stal Žatec. Krátce po odchodu Jana Žižky z Plzně se Plzeň již natrvalo zařadila do katolické strany podporující císaře Zikmunda. Plzeň hned na začátku husitské revoluce přijala Jana Žižku se svou skupinou, který odešel z Prahy v zimě 1419. Z Plzně učinil Jan Žižka svou základnu a výcvikové středisko, odkud působil. Nicméně po vypuknutí povstání katolické strany v Plzni, když Žižka usoudil, že město není možné udržet, jej pod příslibem svobodného odchodu opouští a doráží se svou skupinou na Tábor. Po cestě ještě stačí porazit 25. 3. 1420 panskou jízdu ve známé bitvě u Sudoměře. Od tohoto okamžiku byla již Plzeň až do konce husitských válek pevně v rukou katolické strany v Čechách nakloněné Zikmundovi. Ačkoliv se o její dobití opakovaně pokoušeli jak Jan Žižka, tak Prokop Holý, dobyta nikdy nebyla. Nakonec to bylo právě neúspěšné obléhání Plzně Prokopem Holým v letech 1433–1434, které mimo jiné přivedlo radikální polní obce k tragickému zániku v bitvě u Lipan. Zpět ale k Domažlicím a našemu kraji.

V roce 1419 Racek Rýzmberský, pán na Rýzmburgu v žoldnéřských službách Zikmunda, vedl s bavorskou podporou válku proti husitským Klatovům. Zajal husitského kněze Jana Nákvasu a prodal ho Bavorům. Přes mučení se nechtěl vzdát své víry ani přijímání podobojí, a byl nakonec upálen. To byla první mučednická pochodeň náboženské nesnášenlivosti na česko-bavorském pomezí. Odplata přišla záhy. Rok po upálení kněze Nákvasy Racek Rýzmberský nalezl smrt pod husitskými cepy v bitvě pod Vyšehradem 1. 11. 1420, kde bojoval v řadách Zikmundovy armády proti husitům. Tak skončilo mnoho českých pánů za věrné služby Zikmundovi.

Součástí domažlického městského opevnění byl i klášter augustiniánů eremitů s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, který byl založen r. 1287 králem Václavem II. Roku 1421 domažličtí husité klášter zničili, kostel však zůstal uchován. Po celé 15. a 16. století zůstal klášter v rozvalinách. Augustiniáni byli do města uvedeni znovu teprve v r. 1620 po bitvě na Bílé hoře, po obsazení Domažlic císařskou armádou. Potom se domažličtí augustiniáni výrazně podíleli na rekatolizaci místních Chodů.

Názorová rozdílnost mezi obyvateli Domažlic mezi nimi vyvolala současně národnostní rozdělení. Po vítězství husitů opustil německý katolický patriciát město. Přesto stále vládlo jisté napětí mezi místními českými katolíky i husity. Po celou dobu husitských válek ale domažličtí husité stáli po boku Jana Žižky a byli začleněni do jeho táborského městského svazu. A to i poté, co se sám Jan Žižka rozešel s Táborem díky neshodám s jeho kněžími. Domažličtí husité, jejich ozbrojená hotovost, se společně například s klatovskými podíleli na mnoha vojenských kampaních Jana Žižky. Samostatně pak prováděli mnohé výpady směrem do Bavorska.

Během ledna až března 1421 při Žižkově tažení proti plzeňskému landfrýdu současně domažličtí husité dobili mimo jiné pohraniční hrad Starý Herštejn a pod ním položený pivoňský klášter. Z měst v Bavorsku byly nejčastějším cílem domažlických husitů města Furth, Eschlkam, Neukirchen, Winckel a Cham. Při svém druhém tažení proti plzeňskému landfrýdu v dubnu až květnu 1422 se Jan Žižka dostal až na Domažlicko. Zde se pokoušel dobít Horšovský Týn, který hájila posádka vedená purkrabím Zdeňkem Dršťkou. To se nepodařilo. Odměnou za věrnost Zikmund zastavil Domažlice Zdeňkovi z Dršťky, což však zůstalo navždy pouze formálně na papíře a mezi oběma městy trvala po celou dobu husitských válek převážně zášť. O tom, zda se Žižka objevil i v Domažlicích, nemáme zprávy, byť je to pravděpodobné. Po odejití Žižky z Domažlicka pokračovala denní válka mezi Domažlicemi a Horšovským Týnem. Je známá i jedna písemná výměna mezi husitským hejtmanem na Domažlicích, Janem Řitkou z Bezdědic, a Zdenkem Dršťkou, která nám nejlépe charakterizuje tehdejší zášť mezi husitskými Domažlicemi a katolickým Horšovským Týnem.

Při poradě husitů v jedné domažlické krčmě, když se nalévali ukořistěným katolickým mešním vínem, bylo řečeno (cituji z dobových záznamů):„Japato nýčko uďááme?!". I napsal, respektive nadiktoval gramotnému krčmáři Jan Řitka list Zdeňkovi z Dršťky: "Pocem, já tě tutotady vysvětlim pěstí. Nyčko dostaneš do držky!" Po obdržení listu pan Zdeněk nelenil a napsal odpověď hodnou slušného pravověrného katolíka: "Nyčko di do Řitky. Nebo rači do řiti!" Tolik slovní výměna mezi znepřátelenými tábory.

Domažlice byly strategickou výspou husitství v západních Čechách. Přestože Zikmund několikrát dal Domažlice formálně do zástavy nejrůznějším svým věrným, aby je motivoval k dobití Domažlic, žádný z těchto zápisníků nedokázal Domažlice dobít, a tak skutečně získat. Domažlice čelily katolické straně věrné Zikmundovi v podstatě v dokonalém obklíčení. Z vnitrozemí ze strany Horšovského Týnu, Rýzmbergu a Nového Herštejnu, a současně od bavorsko-falcké hranice. Přesto uhájili svou pozici jako nejzápadnější výspu husitství po celou dobu husitských válek.

V roce 1423 dochází k táborskému schizmatu, kdy se Jan Žižka rozchází s Táborem a se svou obcí věrných zakládá tzv. „Malý Tábor“. To se dotklo i husitských měst na jihozápadním pomezí. Zatímco Písek a Prachatice zůstávají v městském svazu Tábora, tak západočeská triáda Domažlice, Klatovy a Sušice se připojují k nové Žižkově koalici. Rok 1423 byl z pohledu války na česko-bavorské hranici poměrně klidný díky uzavřeným příměřím.

Vzájemné pohraniční boje se opět rozpoutaly až během třetího Žižkova tažení proti plzeňskému landfrýdu v květnu 1424. V této době se již plně projevovaly hospodářské dopady války. Nejen díky důsledkům „totální války“, kterou spolu obě strany v západních Čechách vedly, což vedlo k vypalování a ničení mnoha zemědělských a městských aglomerací, ale také kvůli cílené obchodní blokádě Čech, kterou vyhlásili sienský koncil a císař Zikmund na celé Čechy. Bylo zakázáno obchodování s Čechy, a tím se brzy země dostala do ekonomických a hospodářských problémů. V zemi například chyběly takové komodity, jako sůl, obilí, chléb, víno a koření. Tento akutní stav potravinové nouze vyvolaný obchodní blokádou a „totální válkou“ mezi Žižkou a katolickým plzeňským landfrýdem vedl i k opakovaným kořistnickým tažením za hranice do Bavorska. Těchto výprav se účastnili jak husté, tak čeští katolíci. Spojení českých katolických pánů s husity k vpádům do německého sousedství bylo důsledkem a reakcí na plenění a vraždění vesnického obyvatelstva v českém pohraničí během křižáckých vpádů z bavorské a hornofalcké strany hranic. Ti si nedělali starost s rozlišováním obyvatelstva na husity a katolíky. Vraždili „české kacíře“ bez rozlišování.

Po smrti Jana Žižky se v roce 1425 domažlický vojenský sbor účastnil dobývání Švihova, kam jej povolali hejtmané táborsko-sirotčího polního vojska, Jan Hvězda, Bohuslav ze Švamberka a Jan Roháč z Dubé.

Domažlická městská republika se neúčastnila a nezapojovala do domácí občanské války mezi husitskou Prahou (pražany) a táborsko-sirotčím svazem, ke které došlo po smrti Jana Žižky, ale obrátila svou válečnou aktivitu hlavně do bavorsko-falckého pohraničí. 25. 11. 1425 byl opět obléhán Waldmünchen a další místa. To, že se Domažličtí husité nezapojovali do vnitřní občanské války mezi husitskými směry v Čechách, a naopak apelovali na všechny husitské strany mírem, je ukázkou smírného a státotvorného úsilí domažlických husitů.

18. ledna 1426 došlo k významné mobilizaci husitského příhraničního městského svazu v Sušici, kam povolal jeden ze správců obcí táborských a sirotčích Aleš ze Žeberka i ozbrojený sbor domažlických. Akce byla namířena s největší pravděpodobností proti husitskému kolaborantovi Janovi Pajreckému z Janovic, který se paktoval s katolickými nepřáteli za hranicemi a převáděl bavorské a švábské útočníky přes hraniční les.

Po této mobilizaci následoval 6. února 1426 významný husitský sjezd v Písku, kde se sešli všichni zástupci husitských měst představující řetěz hlavních pevností na přístupových cestách z Dolního Bavorska a Horní Falce – vedle domácího Písku byli zastoupeni husité z Domažlic, Klatov, Sušice a Prachatic a rovněž zástupci husitské šlechty jako držitelé strategických pošumavských pohraničních hradů – Jan Smil z Kremže na Husi, Přibík Klenovský na Klenové a Petr Zmrzlík ze Svojšína na Kašperce s bratrem Janem.

V programovém prohlášení tohoto husitského sněmu zaznělo nejen klasické formální přihlášení se k hájení základních čtyř pražských artikulů – bodů husitského reformního hnutí, ale i jistý odklon od Tábora, který v té době sváděl bratrovražednou válku s Prahou a který se orientoval zejména na výpady proti rakouské hranici. Účastníci sněmu se také jasně vyslovili proti šíření husitské víry násilím „…čtením Kristovým a zákonem jeho svatým i doktoróv svatých… beze všech bojóv tělesných, násilé, ukrutenstvie, obtiženie neřádných i útiskov všelijakých…“ Dále účastníci apelují na smysl evangelií a slibují vystříhat se „…bojov neřádných a nekřesťanských a v písmě zákona nového nezaložených a užívat boje řádného a křesťanského… ne z své vůle, ale z núze!“ Ve svém manifestu zaslaném knížeti Zikmundovi Korybutovi, radám a obcím třech pražských měst, univerzitním mistrům, zaznívá silný despekt proti vzájemným občanským válkám mezi husitskými svazy a obcemi místo akcentace obrany proti zahraniční intervenci. Signatáři manifestu dodávají, že „…země české řádně pomocni chtie býti od cizozemcuov…“ a že jsou ochotni společně s dalšími českými kraji a městy podřídit se obecně přijatému zemskému řádu. Tyto dobové záznamy ukazují nejen domažlické husity ve zcela jiném světle, než se husity někdy snaží líčit někteří dnešní přepisovatelé naší historie, jako teroristy, lupiče, paliče apod.

Domažlice jsou spjaté s osobou Prokopa Holého, který se ve své době těšil moci v českém husitském státě takřka královské, zejména díky slavnému vítězství husitských vojsk, kterým velel, u Domažlic nad největší křižáckou výpravou vypravenou papežem Martinem V. do Čech.

S Domažlicemi je Prokop Holý spojen ještě jinak. 14. 12. 1429 – 24. 2. 1430 proběhla největší spanilá jízda husitů do Saska, Horní falce a Bavorska pod velením Prokopa Holého jako odveta za křižácké vpády do Čech. Této spanilé výpravy do Německa se účastnily všechny tři největší husitské svazy: táborský, sirotčí a pražský. Prokop Holý dobyl mnoho měst a husité zničili mnoho sídelních aglomerací. Celé Německo se tehdy třáslo strachy z postupujících husitů. Ti však zejména šířili svou víru a nabízeli říšským městům, aby se k nim přidala a sami vyhnali své biskupy a preláty. Pokud nechtěly, požadovali výkupné. Husitská vojska se dostala až na 20 km od Norimberku. Jednotliví říšští kurfiřti, města a biskupové raději platili velké výkupné. Část výkupného platilo například říšské město Norimberk, Fridrich Hohenzollernský – norimberský purkrabí, biskup bamberský nebo vévoda Jan Bavorský. Prokop Holý slíbil a zaručil všem, že nezplení jejich území a dopřeje všem mír. Tato výprava měla však zejména silný politický výsledek, neboť se Prokopovi Holému podařilo dojednat se zástupcem Zikmunda v německé říci – Fridrichem možnost veřejného slyšení husitů a obhajobu jejich víry v Norimberku v tzv. beheimštejnské smlouvě. K tomu nakonec nedošlo zejména kvůli nesmiřitelnému odporu papeže a jeho sboru, přičemž říšští, knížata i samotný Zikmund byli veřejnému slyšení husitů nakloněni. Část výkupného si husité odvezli hned a pro část výkupného si jezdil Prokop Holý do Domažlic, kam bylo smluveno jeho dopravení.

Nakonec byly Domažlice svědkem i projíždějícího českého poselstva v čele s Prokopem Holým pozvaného na církevní koncil do Basileje v roce 1434. To bylo završení husitské náboženské revoluce a vítězstvím nad do té doby všemocnou římskokatolickou církví. V tomto poselstvu, které jelo rokovat s církevními doktory a kardinály basilejského koncilu, byla tehdy duchovní a státnická elita českých husitů. Domažlice spatřily duchovní výkvět husitů: Jana Rokycanu, Mikuláše z Pelhřimova, Oldřicha Znojemského a Petra Payneho, kteří na církevním koncilu v Basileji obhajovali čtyři články husitské víry – tzv. čtyři artikuly pražské, a nejvyšší představitele husitské šlechty, měšťanů v čele s Prokopem Holým – tehdejším nekorunovaným vůdcem českého husitského státu.

Domažlickým husitským hejtmanem po větší část husitských válek byl blízký přítel a věrný druh Jana Žižky, Jan Řitka z Bezdězu. Ten vstoupil do dění husitské revoluce také v jejím počátku, a to 25. října 1419, kdy tehdy jako královský purkrabí předal hrad Vyšehrad i s posádkou do rukou Jana Žižky a Mikuláše z Husi. Později se stal husitským hejtmanem na Domažlicích. Jan Řitka z Bezdědic se zapsal do dějin husitských válek také jako účastník porážky husitů v Bavorsku u vesnice Hiltersried, kam byli 21. září 1433 společně s hejtmanem Janem Pardousem posláni Prokopem Holým na spížní výpravu pro vyhladovělé husitské vojsko obléhající Plzeň. Při cestě zpátky byl celý husitský houf přepaden ze zálohy Bavory. Nestačil se uzavřít do vozové hradby a byl poražen. Husité přišli o celý náklad a mnoho nejstarších a nejzkušenějších táborských bojovníků zahynulo. Po návratu do tábora před Plzní došlo ve velitelském štábu Prokopa Holého k hádce a následné rvačce právě kvůli prohrané bitvě u Hiltesriedu. Prokop Holý byl zraněn a společně s oběma hejtmany odpovědnými za porážku v Bavorsku byl uvězněn. To byl počátek rozkladu disciplíny v táborské polní obci a zlověstný počátek pádu polních vojsk.

Nakonec vůdce radikálů, domažlický exhejtman Jan Řitka z Bezdědic, odešel z Domažlic se svými věrnými v roce 1436 na původní Žižkův hrad Kalich a zde se s nasazením sobě vlastním ujal ochrany majetkových práv Žižkovy sestry Anežky. Zde napravil svou pošramocenou válečnou reputaci úspěšnou obranou Žižkova hradu Kalich. Kalich a nedaleký hrad Panna byly v březnu 1936 označeny Zikmundem za lupičskou peleš. Oba hrady koupil, aby je mohl dát zbořit, ale husitské posádky se zde ještě dlouho bránily. Kalich se vzdal na svobodný odchod až po císařově smrti. Byl posledním hradem s posádkou radikálních husitů v Čechách.

Roku 1436 se za nejasných okolností stává pánem na domažlickém hradě Hanuš z Kolovrat na Krašově, přeběhlík z katolického tábora k Prokopovi Holému, s nímž se účastnil od roku 1430 všech důležitých husitských tažení, včetně bitvy u Domažlic. Než císař Zikmund opustil Prahu těsně před svou smrtí, ustanovil jako své místodržící šest hejtmanů. Mezi nimi, kromě například Oldřicha Rožmberka, Menharta z Hradce, figuruje právě Hanuš z Kolovrat. Hanuš z Kolovrat byl jeden z nejmocnějších a nejbohatších mužů vzešlých z konce husitských válek, který kromě funkce zemského hejtmana získal od Zikmunda ještě úřad nejvyššího lovčího. Současně byl domažlický hejtman Hanuš i přísedícím hrdelního soudu v plzeňském kraji. Hanuš Kolovrat byl však především žoldnéřský kondotiér, který sloužil jak ve vojenských službách plzeňského landfrýdu, tak nakonec i v polním vojsku Prokopa Holého. Během válek se mu podařilo zachovat jak rodový majetek, tak získat ještě mnohý další jako zástavu od panovníka a na úkor katolické církve. Nástupem Hanuše z Kolovrat po odchodu hejtmana Jana Řitky a jeho posádky z Domažlic na Kalich nastalo smiřování husitů a katolíků v Domažlicích i mezi domažlickými Chody, kterým se stal Hanuš novým pánem.

20. července 1436 se Zikmund v Jihlavě zavazuje uznat všechny staré výsady, dodržovat bazilejská kompaktáta a také nenutit městské rady a obce, aby přijímaly uprchlé obyvatele církevního a městského stavu zpět do svých řad, tedy jde o uznání majetkových úchvatů a záborů především na úkor katolické církve a uprchlých měšťanů. Na tomto sněmu mu mimo jiná města podali ruku na důkaz věrnosti i zástupci Domažlic. V polovině června 1437 potvrzuje císař Zikmund výsady města Domažlice udělené Janem Lucemburským, Karlem IV. a Václavem IV. Dále byly Domažlice vyňaty z pravomoci krajských úřadů a byly jim darovány augustiniánské Petrovice. Augustiniánský klášter, který byl husity zničen už v roce 1420, se po roce 1434 opět stal příbytkem části řeholníků. Svou plnou činnost obnovil tento řád až po bitvě na Bílé hoře roku 1620, kdy se podílel na násilné rekatolizaci domažlického kraje.

Uznání Zikmunda za českého krále nakonec přineslo i Domažlicím, které jinak byly součástí radikálního křídla táborského městského svazu Jana Žižky, potvrzení všech starých práv i uznání sekularizace církevních statků a konfiskace majetku uprchlých katolických měšťanů. Domažlice, jak směle můžeme říci, byly v centru tehdejšího doslova světodějného okamžiku českých národních dějin, kterým česká husitská reformace a její nadčasové sdělení zcela jistě je.

Domažlice se zapojily do husitského reformního hnutí hned od jeho počátku. Důsledně stály za radikálním křídlem Jana Žižky. Po jeho smrti se však nevměšovaly do vnitřní občanské války mezi husitskými stranami v zemi, a naopak je vybízely ke všeobecnému smíru a ke společné obraně proti cizincům. Nakonec to byl právě domažlický hejtman, kdo se stáhl na původní Žižkův hrad Kalich, kde zůstala zřejmě poslední husitská posádka v Čechách. Současně se po ukončení husitských válek stal držitelem Domažlic oportunista Hanuš z Kolovrat, který jako úspěšný kondotiér vydělal na husitských válkách a po jejich skončení získal velkou moc v českém království za věrnost Zikmundovi. Takový oportunisté, jako Hanuš z Kolovrat, zkrátka byli produkty této slavné husitské doby, kdy se vedle čistoty duchovních idejí „božích bojovníků“ v rámci třídění charakterů objevili právě tito zbohatlíci, kteří se dokázali flexibilně přizpůsobit změnám politického klimatu. I to je poučené nejen pro dnešní dobu.

Ať už byla atmosféra středověku jakkoliv krutá a nám dnes vzdálená, v pozadí, když se utišíme a nasloucháme hlasu našich dějin, nelze necítit heroickou dobu našich statečných předků, kteří původně nikoliv pro hmotné statky, ale pro nejvyšší lidské svobody a ideje, zbraň svou pozvedli a dlouhý boj podivuhodně vítězně završili. I přes mnohá zakolísání lidského ducha, které tato mnohdy nemilosrdná doba přinesla, kdy se v individuálních případech mnozí svému čistému ideálu vzdálili, má nám tato slavná husitská historie co říci i dnes, a to nám všem jak na české, tak bavorské straně.

Historie je nám připomínkou i zrcadlem. Je cestou poznání nás samých, národního vědomí i kraje, v kterém žijeme. Nechť společné sdílení a zejména poučení historie bez příkras, zato s moudrým poučením, pomáhá v dobrých sousedských vztazích Čechů a Bavorů v našem kraji ve svobodné Evropě.

Příloha

Žižka povolává Domažlické do pole

Na Orlíku, 11. září 1422

Bože dejž, byšte se navrátili ku první lásce, abyšte hodné skutky první činili. Bratří v boze milí! Prosím vás pro pána boha, abyšte v bázni boží jakožto synové nejmilejší trvali a nestýskali sobě, když od něho trestáni býváte; ale rozpomínajíce se na rozmnožitele víry naší, pana Jesu Krista, proti takovým zlostem, které se od těch Němců dějí, statečně se postavili, vezmúc staré Čechy, ježto zatknúce klanici za škorni, netoliko o boží při, ale i o svú bili sú se. A my pak, milí bratří! Hledíce k zákonu božímu a k obecnému dobrému, větší snažnosť máme naložiti, aby kdož můž kej v ruku vzíti a kamenem lúčiti, vzhůru byl.

A protož, milí bratří, věděti vám dávám, že lid sbíráme ze všech stran proti takovým nepřátelům a zhúbcím České země; protož i vy kažte kněžím, ať na kázání lid vzbuzují k boji proti takovému antikristu, a sami trhem volejte, ať všichni, kteří mohú pro starosť a mladosť, vzhůru jsú na každú hodinu.

A myť k vám bůhdá brzy přijedeme; jedno mějte chleb, pivo, obrok koňům připravený, a všichni braň vojenskú; neb již jest čas netoliko proti domácím, ale i proti cizozemcům. Pomněte na váš první boj, ješto jste malí proti velikým, nemnozí proti mnohým, neodění proto oděným statečně bojovali; však ještě ruka boží není ukrácena! Protož doufajíce v boha, buďtež hotovi. Pán bůh rač vás posilniti. Datum Orlík f. VI. post nativitatis Mariae anno 1422.

Jan Žižka z Kalichu,
Správce lidu Táborského v naději boží.

Statečným hejtmanům a obci města Domažlického, bratřím milým.

Využité informační zdroje:

Jiří Jánský, Kronika česko-bavorské hranice, díl I. (1400–1426), Od války Václava IV. s Ruprechtem Falckým k počátkům husitské ofenzívy; nakladatelství Českého lesa 1999.

Jiří Jánský, kronika česko-bavorské hranice, díl II. (1427–1437), Od bouří velkých bitev a spanilých jízd k bazilejským kompaktátům, nakladatelství Českého lesa, 2003.