J.

Vážené dámy, vážení pánové!

Osmadvacátý říjen roku 1918 se do našich dějin zapsal jako den, kdy se zrodilo samostatné Československo. Dovolím si tvrdit, že události a fakta s tímto datem spojená jsou dostatečně a všeobecně známá a zazněly již mnohokrát. Snad mi tedy prominete, pokud dnes svoji pozornost zaměřím poněkud netradičním směrem, a krátce se zamyslím nad úzce souvisejícím pojmem národa, neboť každá generace je nucena se vůči tomuto pojmu vymezit a jeho aktuálnost nepodléhá dějinné determinaci.

S historickým zatracením habsburské monarchie a vznikem Československa se mimo jiné zrodila tradice demokratického, prosperujícího státu, která byla po necelých třech desetiletích nahrazena tradicí pokroku a komunistického internacionalismu po boku Sovětského svazu. Zmrtvýchvstání této demokratické, a s tím související legionářské tradice, úzce spjaté s osobností prvního československého prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka a jeho spolupracovníků, opět umožnil až listopad roku 1989. Není pochyb o tom, že idea československého národa a státnosti prošla v průběhu nepokojného 20. století mnoha těžkými zkouškami, aby byla vzápětí nenávratně ztracena, ať již vinou hitlerovského Německa nebo polistopadových politiků.

Vznik České republiky v prvních vteřinách Nového roku 1993 postavil před český národ, tentokrát již bez bratrů Slováků, opět naléhavou otázku vlastní dějinné kontinuity, přičemž početná část laické i odborné veřejnosti úporně odmítala přijmout problémovou plnost naší historické podstaty a znovu se snažila vyloučit ta fakta, která nezapadala do jejího chápání a výkladu naší přítomnosti. Postupné, někdy snad až překotné sjednocování evropských demokracií do nebývale mohutných ekonomických, politických i vojenských seskupení, nastoluje i před nás stále palčivěji otázku vnímání naší vlastní národní identity, která, jak se domnívám, má své hluboké kořeny v tisícileté tradici slavného, a nikoli nevýznamného Českého království.

Nikdo bezpochyby nedokáže popřít, že v naší historii mají své neotřesitelné místo Přemyslovci, stejně jako Lucemburci, Karel IV., Jan Hus, Jan Žižka, Jiří z Poděbrad, císař Rudolf II., vojevůdce Albrecht z Valdštejna, Jan Ámos Komenský, dobrotivý císař sedláků Josef II., muži od Zborova, stejně jako celá plejáda vědců a umělců. Nicméně existuje řada jmen, které navzdory jejich nejednoznačnému pohybu ve složitých dobách budeme nuceni zařadit a patrně je i vzít částečně na milost. Vedle maršála Radeckého, který se vždy hrdě hlásil ke svému českému původu, šlechtických rodů Kinských, Kouniců, Schwarzenberků, Štenberků nebo svatých Jana Nepomuckého a Jana Sarkandera, si každý z nás vzpomene na množství dalších osob, jejichž působení zanechalo nastupujícím generacím odkaz, který se čas od času opráší a stává se předmětem vášnivých diskuzí, přijetí i odsouzení.

Neměli bychom zapomínat, že česká národní a vojenská sláva se neskládá pouze z krále železného a zlatého Přemysla Otakara II., z bojovných husitů, z chrabrého houfce Moravanů na bělohorské pláni, z legionářů první světové války, či bojovníků té druhé, lhostejno na jaké frontě. Měli bychom také znát Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, jezuitu a vlastence Bohuslava Balbína, dělostřelce Smolu, maršály a generály Kinské, Schwarzenberky, Vratislavy, podmaršálka Mírohorského, generála Podhajského a další, jejichž jména byla zapomenuta, nikoli pro jejich nevýznamnost. České národní dějiny nikdy neměly nazbyt nositelů své slávy, zejména té vojenské, a nutno říci, že k některým se, mnohdy z pouhé nevědomosti, nehlásíme. Dnešní demokraté chápou Masaryka a tehdejší Československo snad až příliš nekriticky jako vyvrcholení demokratického systému u nás, a povětšinou ani neznají jeho dlouhodobý myšlenkový a politický vývoj v rámci mnohonárodnostní, leč vlastní vinou k zániku odsouzené Habsburské monarchie. Přestože se na to poněkud zapomíná, zrod samostatného Československa bezpochyby nebyl samozřejmostí, a již vůbec ne neodvratným dějinným osudem. Z tohoto hlediska každému muži, který se svým životem a prací na tomto díle podílel, zcela po právu náleží naše velké díky.

Každé národní dějiny nesou bez výjimky tíhu a odkaz dané epochy a v ní žijících osob, ať již momentálně působily proti dějinným trendům, nebo se staly jejich podněcovatelem. I po odeznění těchto fenoménů zůstává – ať chceme nebo ne –historická skutečnost jako součást dějin.

Nahlížejme tedy na náš národ a jeho dějiny celistvě, pravdivě, bez iluzí a lží. Národem zůstaneme pouze tehdy, pokud se sami za národ budeme považovat, a to i navzdory všem případným dějinným turbulencím. Národ ve svém pravém významu není jakýmsi vyprázdněným filozofickým pojmem, národem jsme my, navazujíce na život a práci našich předků, hledíce na naše následovníky, a běda nám, pokud se přestaneme otázkou naší národní identity zabývat!

Děkuji Vám za pozornost!

PhDr. Pavel B. Elbl (autor knihy Holocaust, Spojenci a Osvětim)

Additional information

Činky a jednoručky pro posilování a cvičení