„Já si nejdřív musím s pacientem popovídat, pak teprve vím, jak ho mám léčit. Ale když nevím, jak mu je doma, v duši, tak žádnej prášek nepomůže.“

~ Phdr. Mudr. Paul Petričević 

Úvod

Následuje stručné osobní vyprávění, lidský příběh jedné rodiny, jak prožívala období německé okupace po roce 1938, osvobození US armádou, poválečné období i „vítězný únor 1948“, které přišlo od čtenářů mailem. Jak německá okupace, tak uchvácení země komunisty, citelně zasáhla do životů jedné z rodin žijících v Československu, v Horšovském Týně na Domažlicku.

Jde současně o zmínku o životě filozofa a lékaře, který si ve své době jasně uvědomoval omezení klasického pohledu lékařství na nemoci jako pouze funkční problémy fyzického těla způsobené „jeho“ vadami – nemocemi, které lze léčit léky, ale chápal nemoci těla primárně jako nemoci duše a širšího života každého člověka, jeho vztahů a prostředí, v kterém žije.

Článek vznikl na základě vzpomínek uložených do databáze Pametnaroda.

Rodina pana doktora

Agáta Kolínková se narodila 10. září 1927 v Horšovském Týně (Bischofteinitz) jako nejmladší ze tří sester. Jejími rodiči byli Phdr. Mudr. Paul Petričević a Margareta Petričevićová roz.Maierová. Tatínek pocházel z rakouského Klosterneuburgu, kam přišla jeho rodina z chorvatského města Vinkovci. Vystudoval medicínu a filosofii na univerzitách ve Vídni a v Praze. Do Horšovského Týna se dostal jako lékařská posila zdejšího lazaretu, zřízeného v době první světové války v roce 1915. Zde se seznámil s Margaretou Maierovou, se kterou se v roce 1917 oženil. Margareta pocházela z rodiny doktora ze Štýrského Hradce a absolvovala pensionát pro dívky z bohatých rodin v chotěšovském klášteře. Po válce novomanželé v Horšovském Týně zůstali, Mudr. Petričević si zřídil ordinaci pod zámkem a staral se o pacienty z celého okresu. Bydleli ve vile s velkou zahradou a sadem s 800 stromy.  

Po Mnichovu 1938

Po Mnichovské dohodě v roce 1938 se Horšovský Týn ocitl v Sudetech. Doktor Petričević s německou politikou nesouhlasil a brzy přišlo udání.

„To bylo okresní město a jednou za týden ve středu se sešli v tamní hospodě učitel, farář, doktor, někdo od soudu, tihle papaláši, ti vyšší v tom okresním městě. A tam se politizovalo. A protože to bylo už v době Henleinovců, Hitlerovců a byl tam špicl, který to slyšel a tak to udal. Tatínka odvezli do Domažlic. Za tři neděle zase přišel, protože proti němu nic neměli."

Po návratu byl doktor Petričević nasazen do Chlumu svaté Máří u Sokolova, kde se nemohl příliš profesně realizovat.

"Pro něj to bylo zlý. On byl medik, doktor filosofie, specialista na porody, uměl operovat a pak tam v takový vesnici seděl. To bylo takový potupný. On vždycky jezdil do Plzně operovat, do nemocnice k doktoru Mulačovi. To byl ve svém živlu. Přišel domů a vždycky o tom vykládal."

Přidělena k nacistickému sedlákovi

Po dokončení základní školy byla 14letá Agáta přidělena na práci k sedlákovi do nedaleké vesnice Meclov. Pracovala zde se sedlákovou dcerou, mladým ukrajinským zajatcem a jednou Polkou.

„Ten sedlák byl starosta vesnice. A byl to velkej nacista. A proto dostal ty pracovní síly takhle lehce. Měla jsem na starosti 13 krav, dojit, kydat, žrádlo přivézt, ráno pro jetel. Za 10 minut 4 jsme vstávali, v 6 hodin jsme šli na pole. Večer jsme přišli domů, pak se musel udělat dobytek, slepice, prasata, krávy, všecko. V půl desáté se šlo spát. Každý den, tři roky. Akorát jednou za týden jsem se mohla jet domů vykoupat. Ale já byla tenkrát mladá, zdravá, práce mně nevadila."

Osvobození Horšovského Týna

Navečer 5.5.1945 dorazila do Horšovského Týna americká armáda.

„Já jsem šla pro mlíko a proti mně utíkal německej voják a křičel: "Američani jdou. Američani jdou." A já hodila bandu domů: "Mami, Američani jdou!" Oni nic nedělali, jenom šli, otevřeli dveře do každý místnosti, koukali a zase zavřeli. Tak jsme jim dali víno napít, no a naše maminka uměla anglicky, tak s nima hned povídala a potom chodili k nám."

„Američani měli polní kuchyň, tam jak je sídliště. No a tam vyvařovali a celý město tam každej den chodilo s kastrolama. Kakao, čokoláda, šťávy z UNRRY, nic takovýho jsme neznali. Dávali furt, ve dne v noci. Když jeli po městě v autech, házeli z nich čokolády, cigarety… "

Poválečné rabování

Tatínek dostal povolení ke vstupu do americké zóny a přijel za rodinou. Brzy po osvobození ale přišlo vystřízlivění, když ho opět sebrali a odvezli do Domažlic, tentokrát místní komunisté, kteří dočasného chaosu v pohraničí využívali k vlastnímu obohacení.

„V květnu bylo všechno dobrý a v říjnu přišli komunisti a zase ho sebrali. Zase na tři neděle do Domažlic, zase nás vykrádali - obrazy, příbory, co potřebovali. Já si pamatuju, jak vytáhli takhle koberec ke dveřím, srolovali a odnesli. Pak šli do šuplíku a tam byly stříbrný příbory. Vytáhli šuplík a pryč. Co se jim hodilo. Tenkrát nebylo žádné dovolání. Pak ho zase pustili, protože jsme mu mezitím na okresním úřadu vyřídili průkaz antifašisty. Pak mu vrátili akorát rentgen, protože z tý ordinace všechno si vzali, ale rentgen chtěl zpátky, ten dostal, ale třeba zubařskou židli vyhodili z okna, dva roky ta židle ležela na dvoře."

Po únoru 1948

Po převzetí moci v zemi Komunistickou stranou byl nepohodlný doktor Petričević přeložen lékařskou komorou do Radonic v severních Čechách. Movitý majetek si rodina mohla vzít s sebou, ale vila s rozsáhlou zahradou a sadem jim byla zabavena.

„Mého otce přeložili, protože do Týna přišli noví doktoři, byli tam tři, ale všichni lidi chodili k našemu tatínkovi, protože ho znali, celé generace. Tak ho potřebovali dostat pryč.“

Agáta začala pracovat na státním statku ve Vintířově jako účetní a seznámila se tam se svým budoucím manželem. V roce 1950 se vzali a odstěhovali se do Chomutova. Tam pracovala jako prodavačka v potravinách, mlékárně nebo trafice. Na příjezd vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 vzpomíná takto.

„Já jsem měla tu mlíkárnu zrovna tady v Husovce. Šla jsem tam v pět hodin ráno a ten šofér, co přivez mlíko, na mě volal: „Rusáci jsou tady, Rusáci jsou tady!“ Já koukala, nevěděla kde, co, a on říkal: „Všechno stírej!“ Lidé totiž popisovali výlohy obchodů nelichotivými vzkazy okupantům. „Vymažte to, voni do toho střílej, do těch výloh. Já furt hadrem mazala, co tam napsali ti, co šli okolo…“

V Chomutově spolu s manželem vychovala dvě děti, Milana a Libuši a po odchodu do důchodu pracovala ještě dalších 20 let jako pokladní v kině. I přes narůstající zdravotní neduhy dokáže vitálně vyprávět o svém životě, ráda vzpomíná na své dětství strávené v Horšovském Týně, rodinné muzicírování a vlastivědné výlety a zejména na svého tatínka, vzdělaného prvorepublikového pana doktora a průkopníka celostního přístupu k pacientům.

„Vzpomínám si, jak vždycky říkal: Já si nejdřív musím s pacientem popovídat, pak teprve vím, jak ho mám léčit. Ale když nevím, jak mu je doma, v duši, tak žádnej prášek nepomůže.“

Additional information

Veslovací trenažery pro aerobní trénink