Mimo výročí 600 let od upálení Jeronýma Pražského, které jsme si připomínali v roce 2016, uplynulo i 590 let od bitvy u Ústí nad Labem, jedné z největších vítězných bitev husitů, kde se poprvé v roli vrchního velitele objevil Prokop Holý. O prvním výročí se hovoří, o tom druhém se ví již méně, byť jsou spolu nedílně dějinně spojená.

Z husitství si dnes už připomínáme pouze každoročně upálení Jana Husa, myslím si však, že ani upálení Jana Husa nebo Jeronýma není oddělitelné od doby následné, a pokud chceme být k dějinám autentičtí, měli bychom uvažovat ve spojitostech.

Často máme sklony si připomínat jenom výročí spojená s útlakem, okupací, umučením významných lidí, nicméně k dějinám patří vše, a stejně tak i toto válečné vítezství našich předků. Ti se dokázali sjednotit a zvítězit prostě proto, že věřili, že jejich pře je správná.

Spojili se proti celému tehdejšímu světu, který na ně ukazoval jako na kacíře hodné k vyhubení. Současně byli schopni organizovaných velkých činů válečných a státnických, když bylo potřeba.

Hlavní echo stále i aktuálně znějící Jana Husa je jeho zásadní apel a důraz na individuální hlas svědomí v případě rozporu s vnější autoritou. To je míním to skutečně univerzální v Husově sporu s představiteli mocných tehdejší Evropské křesťanské civilizace.

Jan Hus ve své dějinné roli ztělesňuje zásadní střet mezi tím, co je kultura, která nese univerzální ideje jako kladení důrazu na individuální svědomí a svobodu slova a tím, co nazýváme civilizací, jako souboru norem, zákonů a vnějších autorit.

Celý myšlenkový odkaz husitství až po Jana Ámose Komenského ještě čeká na své skutečné rozpoznání pochopení.

Pokud chceme být autentičtí ve svém svědomí, nezbývá nám i to, co dokázali husité, tedy umět bránit své hodnoty, nechtěli-li být pro tento svobodný hlas svědomí vyhubeni, jak usilovala strana protivná.

Bitva u Ústí nad Labem byla současně určitým milníkem v husitské revoluci, kdy se v jejím čele objevil Prokop Holý, později zvaný pro své činy Prokop Veliký. Esej o této bitvě zachycuje dějinný střípek těchto událostí.

Sasové v bitvě ztratili asi 4 000 mužů. Ztráty na životech na české straně se uvádějí řádově stovky! Celý saský trén, značný počet vozů, děl a stanů padl Čechům do rukou. Vítezství českých zbraní bylo úplné a naprosté. Ve skutečnosti šlo zřejmě o nejkrvavější porážku v celých husitských válkách. Žádná jiná bitva nebyla husity tak rozhodně a naprosto jasně vybojována včetně symbolického ukořistění nepřátelské korouhve.

Tato zahraniční výprava je považovaná za třetí křížovou výpravu do Čech. Husité po tvrdém odražení protivníka jej v prudkém protiútoku pronásledovali až k hranicím.

Z vojensko historického hlediska šlo o poslední středověkou bitvu, ve které těžká jízda a pěchota přímo zaútočila na uzavřenou vozovou hradbu. V ostatních střetnutí se už snažil protivník napodobit husitskou taktiku a další dvě křižácké výpravy byly již vybaveny bojovými vozy, ale ani to nedokázalo husity porazit. To jen dokazuje, že v těchto střetnutích nerozhodovala ani početní převaha, ani výzbroj, ale zejména odhodlanost jednotlivých bojovníků, pocit svatého boje za správnou věc a vojenský důvtip hejtmanů nepochybně, dále naprostá disciplína a organizovanost husitských vojsk a jednotné strukturované velení.

To, že v čele husitů, včetně jejich ozbrojené moci nakonec stanul původně kněz, který ale stejně tak ovládal vojenské řemeslo (stál vždy vedle Žižky a působil během bitev v poli) a nikoliv hejtman, je jistě podivuhodné. Tím se sami husité dostali do základního sporu, který vytýkali straně protivné, tedy spojení duchovní a světské moci, v případě Prokopa přímo velení fakticky stálé branné moci polních obcí, jejichž byl současně duchovním a ideologickým vůdcem.

Porážka Sasů u Ústí měla dalekosáhlé důsledky pro celkovou situaci strany pod jednou. Druhý den bylo naráz dobito a vypáleno Ústí nad Labem, odkud už předtím utekla velká část míšenské posádky po debaklu u Ústí. Prokop Holý požadoval další společný postup k dobití Mostu a plnému opanování severních Čech a případnou výpravu dále do Saska. Nicméně Pražané i páni pod obojí se spokojili pouze s vítěznou bitvou. Už tehdy se opět ukazovaly první rozdíly v názoru na strategické politické otázky předáků českého husitského státu.

Touto vítěznou bitvou stoupla vážnost Prokopa Holého, který se tak zařadil od té doby mezi hlavní státníky husitského státu. Jeho vojevůdcovské a současně diplomatické schopnosti, znalost jazyků a kultivované vystupování, které mu umožnilo i jednat přímo s králi, z něj začalo činit autoritu husitského státu, která určovala jeho politiku až do roku 1434, kdy padl u Lipan v čele polních vojsk.

Společně s nástupem Prokopa Holého do čela husitů je spojena následujícího roku 1427 počínající husitská ofenzíva charakterizovaná zejména přenesením válečného břímě za hranice českých zemí se snahou odlehčit vyčerpané zemi a zajistit dosažené výdobytky husitů.

Revoluce získala opět krizového vůdce po třech letech domácí vyčerpávající války. Po velkých následných vítězstvích u Tachova a Domažlic a několika slavných válečných výpravách za hranice Čech ale Prokop umírá v řadách táborských bojovníků u Lipan (1434) a s ním možnost etablovat nejradikálnější proudy husitství v nových podmínkách.

 Jiří Krutina