S trnem v rouchu filozofa - 1. část

Jeroným byl pro své tehdejší protivníky mnohem nebezpečnější, než Hus!

Jaký byl první český filozof a vlastenec, evropský vzdělanec, nekonformní bojovník za svobodu a buřič Jeroným Pražský? Může k nám vůbec ze středověku, přes mosty staletí promluvit tak, abychom mu porozuměli, abychom si z něj mohli vzít příklad či poučení? Nejen o tom jsme si povídali s Jiřím Krutinou, autorem pozoruhodné publikace prostě nazvané Jeroným Pražský.

Kostnický koncil (1414-1418) si s největší pravděpodobností většina lidí spojí s mistrem Janem Husem. Čím to, že na Jeronýma Pražského se téměř zapomnělo?

Míním, že to je dáno několika faktory. Jednak asi díky jeho zjednodušující interpretaci v učebnicích dějepisu, jako maximálně „toho druhého“ po Husovi a jednak tím, že přeci jenom filozofické otázky, s nimiž se potýkal, se jeví jejich středověkým jazykem dnešnímu člověku vzdáleny. Osobně si myslím, že Jeroným byl pro své tehdejší protivníky mnohem nebezpečnější, než Hus.

Z čeho tak soudíte?

On totiž svým filozofickým vhledem a názory podrýval vládnoucí monoteistické ideje udržující klenbu středověkého feudalismu od jejich samotných základů. Z něj plynoucí teologické názory, které byly v rozporu s oficiálním učením církve, jež zastával například Hus a další reformní kazatelé u nás, byly až druhotným plodem.

Otázka má tedy daleko širší kontext.

Samozřejmě. Je jím zejména oddělení teologie jako nauky „o Bohu“ a filozofie jako jí podřízené nauce, což je typické pro středověké klima. Teologie sloužila coby církevní dogmatika, udržující vládnoucí monoteistickou ideologii a jedinou možnou „pravdu“. Toto rozdělení nauky „o Bohu“ a nauky „o povaze bytí“ jako takového, jak chápali „filozofii“ řečtí předsokratovští myslitelé, je v zásadě zcela umělé. Od začátku v sobě skrývalo rozpor, který dříve či později bude společnost ovládaná těmito idejemi muset řešit tzv. „tváří v tvář“.

Starověká, tzv. předkřesťanská moudrost, poznání a její metafyzika tzv. „pohanských“ kultur (tento cejch dostalo vše, co bylo v rozporu s křesťanskou církevní dogmatikou a učením) nebyla rozhodně kulturou nižší, či méně vzdělanou. Skrze latinu bylo mnohé z poznání řecké moudrosti deformováno a překrouceno v sofistikované konceptuální myšlení. K pochopení, že nauka „o Bohu“ a nauka „o povaze bytí“ nemůže - z principu - vycházet z různých metafyzických zkušeností nebo základu či přesvědčení, došel ve svém díle opět Komenský. Společně s ním věřím, že skutečná ne-náboženská univerzální spiritualita a skutečná člověku sloužící věda musí z principu vycházet ze stejných metafyzických základů a zkušeností.

Jeroným se ve svých obhajobách hojně odkazoval například na platónské učení o věčných idejích-kvalitách v duši.

Dodávám, které se manifestují jako stvořené věci a současně tvoří podstatu našeho božství inherentního, přítomného v každé bytosti. Projevují se ve všem projeveném, což je plně v souladu s vnímáním světa předkřesťanských - tzv. „pohanských“ kultur - a blíže naší zkušenosti než učení o nějakém „Bohu“, který je „mimo tento svět“ a ovládá jej jako nějaký monoteistický vládce, jenž má od „Boha“ dáno vládnoucí postavení nad druhými. Právě vládnoucí „náboženská“ přesvědčení vytvářejí a udržují stejné vzory a klima v politicko-sociálně-společenských vztazích dané společnosti a doby. To platilo ve středověku, platí to i dnes.

Ostatně, nezdá se vám současné klima obdobné, či stejné v jinakosti nebo jiné ve stejnosti? Stejné v základním metafyzickém a filozofickém rozporu o povaze nás samých. Sporu ega – majetnického „já“ podléhajícího nevědomosti, že může vlastnit „vědomí“ a své zkušenosti jako „své“ – odtud princip „osobního vlastnictví“ kapitalismu a duše – jako naší pravé širší identity, která je spíše rodinou-společenstvím všech našich různých já.

Současná doba je však jiná.

Jistě. V tom, že vládnoucí monoteistická moc je mocí kapitálu se svými „tištěnými penězi“ (což je mimo jiné právo držené v soukromých rukách!) s jeho „bohy“ zvanými trhy a investory – přesněji monoteistickou kontrolou finančního a ekonomického systému, se svými opět nezpochybnitelnými předpoklady. Vykrádá skutečné lidské hodnoty, zotročuje celé národy i kontinenty a doslova je mění na komodity a zboží. Jako rakovina prostupuje všemi dalšími oblastmi lidské činnosti. Politikou, vědou, kulturou počínaje a lidskými vztahy konče. Zároveň jsou opět přítomny doprovázející centralistické snahy o nějakou podobu „jednotné“ centralizované Evropy, vycházející z monoteistického názoru, kopírující jeden nezpochybnitelný jedině korektní „názor“. Pro život na této planetě je to škodlivé a je tudíž nutné tyto tendence z dlouhodobého pohledu odmítnout.

Jeroným tak ve své době vracel filozofické myšlení do tehdejšího evropského univerzitního diskurzu, omezeného na službu vládnoucím „jedině správným“ názorům, kterého se aktivně účastnil v mnohdy vášnivých a vyhrocených disputacích.

Jak jste se k němu dostal? Náhodou či cíleně?

Nevěřím v náhodu. To je jen pojmenování zkušenosti, kdy jenom nevíme, jaké naše vnitřní inklinace a potřeby duše k dané věci či události vedly. Věřím, že člověk je zejména tvůrčí volní bytost. Spíše bych řekl, že si mě jeho příběh a duch přitáhl skrze souznění s podobnými otázkami, jimiž jsem se sám zabýval. Už od gymnaziálních let mě fascinovalo husitské období dějin českých zemí. To, společně s mým zájmem o filozofii a meditativní tradice světa, mě přivedlo k hlubšímu kontemplativnímu studiu otázek v českém reformním myšlení. Počínaje táborstvím a konče snahou o jednotný metafyzický základ náboženství, vědy a vzdělání, v nedokončeném učení Komenského. Po několika letech překladů duchovních a jógických nauk a psaní vlastních prací v oblasti stezky poznání, jsem se chtěl zaměřit i na témata pro širší veřejnost.

Útlá publikace je doslova napěchována fakty. Zjevně jste musel nastudovat obrovské množství materiálu. Odkud jste informace čerpal?

Prostudoval jsem, co mi bylo dostupné z naší klasické historické literatury týkající se jak Jeronýma Pražského, tak jeho doby. Mám doma bohatou knihovnu zaměřenou na období husitství, složenou z děl našich předních historiků. F. Palackým, J. Pekařem, počínaje, F. Šmahelem, Bartošem, Mackem či P. Čornejem konče. Minulý rok jsem se také zúčastnil mnoha přednášek k tématu Jeronýma Pražského. Na jedné jsem slyšel paní profesorku Neudorflovou říci, že chybí autentická česká národní literatura jako za Masaryka, ovšem psaná laiky, a tak jsem se snažil Jeronýma přiblížit a aktualizovat dnešní době. To vše společně s mnoha monology i dialogy s manželkou bylo zdrojovým kvasem pro knihu. Popudem současně i bylo 600. výročí mučednické smrti J. Husa v minulém roce a náš společný výlet s manželkou do Kostnice, kde jsme načerpali atmosféru a inspiraci.

Sám sebe jste označil za laika, nicméně z vaší publikace mám dojem zcela opačný.

Opravdu? Viděla jste knížky opravdových historiků nebo teologů na toto téma? Jsem v pravdě laik ve smyslu, že nejsem ani vystudovaný teolog, ani filozof, a ani se tak neživím. Tedy z tohoto pohledu jsem určitě laik. Vystudoval jsem matematicko -fyzikální inženýrství.

Obor filozofii na hony vzdálený. Možná o to více mne překvapuje, že jste Jeronýma Pražského označil za prvního českého filozofa?

Samozřejmě, jde trochu o nadsázku. Spíše bychom možná mohli říci první rozpoznaný v dějinách. Zásluhu na tom má František Šmahel. Záleží, jak chápeme samotnou „filozofii“. Zda jako prvotní „lásku k moudrosti“ ještě než se tomu začalo říkat „filozofie“, nebo jako etablovanou oficiální vědu, která se často od pravé filozofie – obsahu toho slova vzdálila a zabředla do konceptuálního myšlení univerzitních disputací. Věřím, že těch, co lze právem zvát „filozofem“ ve výše uvedeném smyslu bylo a je asi více. Byť zůstávají oficiální historii často neznámí. Jistě bylo i více jiných absolventů filozofické fakulty před Jeronýmem. Nicméně, ano, Jeroným je jistě prvním českým filozofem, ve smyslu aktivního viditelného účastenství na myšlenkovém diskurzu své doby a jistě prvním, který byl upálen církví. Nejen tím na sebe upozornil.

Čím se lišil od svých současníků?

Určitě svým rozhledem a vzděláním. Byl mistrem pěti evropských univerzit – byť se na nich učilo v dané době vesměs to samé, jistě to něco v jeho době znamenalo. Cestoval, poznal i mimoevropské země, uměl jazyky, uměl diskutovat i vystupovat před tehdejšími mocnými, tyto své vlastnosti mimo jiné hojně uplatnil v diplomatických službách. Byl současně nadaný v hudbě. Svou povahou jakoby spíše předznamenával člověka „renesančního“ typu. Jeho tématem byl, míním, život sám, jehož součástí je rovněž autentičnost svědomí, nikoliv univerzitní kariéra a postavení. Tím se podle mého lišil od běžného středověkého člověka, který žil spíše v přípravě na posmrtnou spásu slibovanou církví.

Co jej pojilo nebo naopak v čem se, pokud vůbec, rozcházel s Janem Husem?

S Husem a ostatními pražskými reformními mistry jej pojila zejména situace na pražské univerzitě a otázky dané doby, jimž čelili. Lze říci, že v čase činů se Jeroným stával přirozeným neformálním vůdcem pražské skupiny, byť formálním vůdcem pražského reformního hnutí byl starší Mistr Jan Hus.

Jeroným byl mladší než Hus, nebyl duchovním. Byl laikem. Dával na obdiv své stýkání s ženami, což reflektoval i Jan Hus při jedné disputaci. Měl jistě blíže k mladším studentům, kteří se kolem něj shromažďovali. Hus byl kazatel a působil zejména doma v Čechách. Zabýval se teologickou stránkou tehdejšího sporu, zatímco Jeroným diskutoval samotné filozofické základy tehdejšího sporu, týkající se metafyzického pohledu – interpretaci skutečnosti. Teprve z tohoto sporu vyvstávaly přirozeně rozpory v teologické oblasti a učení církve. Jeroným, na rozdíl od Husa, znal evropské univerzitní prostředí, jeho mocné. Jeho myšlenky tak měly širší dopad a vliv, než samotný spor Husa a pražských univerzitních mistrů ve věcech teologických či povahy „svátosti oltářní“ nebo odpustků, jak známe z běžné historie. Byť i u toho všeho Jeroným byl a věrně stál vedle svého staršího přítele, Jana Husa. Neváhal za ním přijít až do Kostnice, kde nakonec podobně jako on nalezl smrt. Nikoliv mučednickou, nýbrž jako totalitní akt bezmocnosti nevědomosti, které stál „v tváří v tvář“ svým ideologickým nepřátelům na Kostnickém koncilu.

Čím se Jeronýmovo buřičství projevovalo? Spočívalo snad v jeho odvaze nebojácně a kriticky pohlížet na tehdejší vládnoucí ideje, na myšlenkové systémy příznačné pro jeho dobu?

Filozofický boj o interpretaci metafyzické povahy skutečnosti byl jednou věcí. Žití podle svého přesvědčení v dané době věcí zcela jinou. Je otázkou, jak vůbec chápeme „buřičství“ z dnešního pohledu a z pohledu jeho doby. Je pravdou, že svými činy žil v souladu se svými názory, tedy autenticky. Jeho filozofie zvaná v jeho době „realismem“, byla spojena s životní zkušeností. Nebyla orientovaná na „posmrtnou spásu“, ale na život tady a nyní. Pro komunikaci svého názoru používal celý repertoár prostředků. Můžeme o něm s nadsázkou říci, že byl takovým performerem své doby.

Je o něm známo, že měl vynikající vyjadřovací a rétorickou, až hereckou schopnost.

Podle situace například vystupoval v různých oděvech. Jednou převlečen za žebravého mnicha, stylizován jako Ježíš Kristus, přijel na oslu k audienci ke králi Václavovi IV. na hrad Točník, aby pohnul jeho srdcem po bouřích, které v Praze vyvolal. Jindy, když sloužil v diplomatických službách, předstoupil před polský královský pár hladce oholen v nádherné kožešině, aby zaujal. Při představení před samotným králem Zikmundem, kterého nabádal, ať zkonfiskuje majetky církve, se zase stavěl do podoby starozákonního proroka, apod.

Prý dokonce pokálel kříž, k němuž se chodili klanět bohatí měšťané.

Chtěl tak poukázat na pokrytectví modloslužebnictví, a to způsobem – jazykem přímým. Dnes by za to možná dostal pokutu. V jeho době, z pohledu tehdejších mocných, však šlo o „revoluční“, lze říci buřičský čin.

Karel IV., mnohdy proklamovaný jako „otec vlasti“, zavedl v Praze svátek, spojený se svatými relikviemi – ostatky svatých, které se nosily ve slavnostním náboženském procesí Prahou. V podstatě šlo o spektakulární akci podporující modloslužebnictví, jak to viděl Jeroným. Údajně mezi oněmi svatými relikviemi byl hřeb z Ježíšova kříže a kopí, kterým byl prý probodnut. To mělo podtrhovat Karlovu snahu o vybudování Prahy jako centra římské křesťanské říše a utvrzovat vládnoucí postavení církve. Jeroným přesně na tento den a stejnou trasou se svými studenty uspořádal „alegorický“ průvod s vozem ověšeným papežskými bulami o prodeji odpustků. Jeden ze studentů byl převlečen za nevěstku a jako papež prodával odpustky. Jeroným nejen upozornil na aktuální problém „prodeje odpustků“ u nás, ale současně se vyjádřil k obecnému modloslužebnictví církve jako takové.

Ze záznamů z kostnického koncilu se dovídáme, že neváhal nafackovat nějakému mnichovi a že se tudíž dopouštěl i fyzického násilí. Otázkou ovšem je, nakolik tyto zprávy sloužily jenom k podtržení Jeronýmovy „zločinné a hrubé“ povahy před kostnickým koncilem a nakolik skutečně vystihují jeho charakter a osobitost.

Nicméně si musíme uvědomit, že tehdejší doba i společnost byli jiné. Dnes by nám mohlo toto jeho chování odtržené od kontextu a doby v případě představitele duchovní a intelektuální elity připadat nepatřičné, až pohoršující. Míním, že to je jenom naším způsobem vnímání. Tím zásadním jsou otázky, které komunikoval.

Je to tedy přesně ten fakt, jenž oslovuje nás, lidi 21. století? Podobně jako jeho neustálý boj za svobodu? V čem svobodu spatřoval?

Nevím, jestli lidi ve 21. století oslovuje právě tento aktivní přístup k životu a k aktivní reflexi současné doby a jejích „nedokazatelných“ přesvědčení a dogmat, na nichž stojí a které shledáváme u Jeronýma. Ale věřím v to. Nicméně je také skutečností, že mnoho lidí ukolébáno konzumem a postiženo nemocí trvalého nedostatku času – v takovém prostředí je málo lidí, kteří mají hojnost času kriticky myslet, nebo se o to alespoň pokusit. Spíše cítím, že nám chybí „zpomalení“ v našich životech a věnování našeho času – což je jediný kapitál, co „máme“, snaze o rozšíření a prohloubení vědomí a pochopení toho, co skutečně děláme, jak myslíme, jak cítíme, čeho se účastníme. Zda to je opravdu v našem nejvlastnějším zájmu. Kam to směřuje, jaké hodnoty a principy to předurčují, apod. Teprve pak, míním, můžeme lépe volit a rozhodovat se nejen ve svém nejvlastnějším zájmu, ale také v souladu s pochopením, že obýváme společný prostor s jinými lidmi, národy a společenstvími, která mají také své individuální oprávněné zájmy, s nimiž tvoříme celek, který ale plně zohledňuje svobodu individuálních rozmanitých projevů života – kde každý má svůj smysl a význam.

Otázkou ovšem, co pod pojmem „svoboda“ vnímáme...

… a v čem spočívá. To by vydalo na celou esej. Týká se širší otázky toho, kdo, či co je člověk sám, tedy pohledem na člověka. Další otázkou je samo heslo „boj za svobodu“. Z historické zkušenosti víme, že pod ním se již prolilo mnoho krve.

Osobně soudím, že Jeroným chápal svobodu jako principiální vlastnost našeho nejvnitřnějšího bytí – podstaty, duše, která je z principu nesmrtelná. Tato vrozená svoboda naší duše se individuálně projevuje v naší vůli, cítění, myšlení a jednání a vztahování k druhým a ke světu obecně.

Jedním ze základních jejích projevů v každém slušném lidském společenství či rodině, je zejména „svoboda slova“ a s ním spojená kultura a umění dialogu. Svoboda slova souvisí se svědomím. Naše myšlení by mělo být doslova, jak slyšíme s-(kým-čím?) vědomím. Tedy vycházejícím z hlubší podstaty člověka, dotýkajícím se všeho, co jest. Právě toto nám veskrze chybí.

Svoboda slova míním, byla základním tématem Jeronýma a nakonec i Husa a celého husitství. Vždyť první artikul – článek společného husitského programu, na kterém se dokázaly shodnout rámcově všechny husitské proudy a strany, byla právě „svoboda slova“. Byť formulovaná tehdejším jazykem jako svoboda výkladu písma. V podstatě záhy omezená samotnými kališníky, kteří zlikvidovali radikální gnostické táborské skupiny, které ve skutečnosti stály v počátku husitské revoluce.

Svoboda slova může být velmi snadno ohrožena…

Pokud již k tomu nedochází! Všichni známe například ono zaklínadlo „politické korektnosti“, které slouží k označení určitých názorů ve společnosti za „politicky nekorektní“. Či, jak známe právě z doby Jeronýmovy, za „kacířské“. V současnosti je pro mě alarmující vidět například tváře kandidátů na prezidenta, kteří z pozice vyvolenosti svých akademických titulů neváhají hovořit o tom, že o závažných tématech se nehlasuje, apod.

Má nám člověk, byť na svou dobu velice vzdělaný a moudrý, z tolik vzdáleného středověku co vzkázat, když mnohdy nechápeme současníky?

Míním, že to záleží, jak vnímáme lidskou bytost. Člověka jako takového a vůbec jak chápeme dějiny – jako „historii“ – tedy jako „něčí vyprávění“. Mnohdy, jak víme, jde o „vyprávění“ těch či oněch ideologických „vítězů“ anebo o vnější symbolickou metaforu vývoje lidského myšlení, souboru otázek a soupeřících idejí, o snahu člověka o jeho duchovní a sociální osvobození. Soudím, že to, co nazýváme dějinami, je neoddělitelné od bytí člověka jako takového, kde člověk sám je konečným arbitrem dějinných proměn jako vnější metafory úsilí o osvobození duchovní a sociální. Dějiny přijímám jako dialog. Jako řeč či stále se rozvíjející a neukončenou hudbu, jíž můžeme naslouchat. Skrze její echo v našem bytí lze souznít s kvalitami, které jsou nad - časové a promlouvají v každé době svým specifickým jazykem a formulacemi otázek, které tvoří dobu, v níž člověk právě žije.

Každý jedinec se podílí na dějinách. Otázka toho, co kdo nám může vzkázat, je míním, primárně otázkou naší ochoty naslouchat a schopnosti opravdu slyšet naší duši, která zahrnuje veškerou dějinnost.

Není dne, abychom z úst politiků neslyšeli, co je třeba změnit, zreformovat. Mám pocit, že jde jen o prázdné tlachání s cílem udržet se za každou cenu u koryta, jemuž chybí tomu to nejpodstatnější – otevřeně a poctivě přezkoumat své vlastní přesvědčení o realitě a v souladu s tím kultivovat vědomé myšlení.

A teď mi upřímně odpovězte, přeje atmosféra v naší společnosti lidem, jako byl Jeroným Pražský?

Svět, ve kterém žijeme, je společný průnik světů každého člověka a jemu vládnoucích idejí, přesvědčení, hodnot, názorů a vzorů jednání. Věřím, že žijeme v takové době, společenském zřízení a s takovými „vůdci“, kteří odpovídají přesně těm tématům a zkušenostem, jež potřebujeme ke svému učení individuálnímu i kolektivnímu. Je odrazem skutečných hodnot a „bohů“, které vzýváme, čemu věříme. Ano, často slepě a bez kritického meditativního přezkoumání. Výsledkem je lidský svět, který obýváme se svými typickými tématy, problémy, krizemi, lidskou bolestí, utrpením, ale i radostí s tvořivého naplnění, lidským porozuměním i prostým lidským štěstím. Na to nezapomínejme. Život je škola – vzdělávání duše, slovy Komenského. To, kde skutečně žijeme, jsou naše nejbližší vztahy, které jsou od naší individuality neoddělitelné. Právě zde se, věřím, naplňuje lidský život a právě zde tkví, dle mého názoru, místo pro skutečnou „sociální nekrvavou revoluci“, kterou nemůže žádný politik ani totalitní moc přemoci. Tzv. „politici“, jsou jenom lidé jako my ostatní, se svými specifickými inklinacemi. Hrají své specifické role v systému, který jim to umožňuje a který odpovídá vládnoucím idejím. Nalezneme mezi nimi různé charaktery, byť určité typy lze předpovídat z větší pravděpodobností. Ptejme se! Co skutečně aktuálně vládne a tedy rámcuje všechny oblasti lidského konání? Jsou to snad opravdu tzv. „demokraticky“ zvolení představitelé národních států zastupující zájmy lidí v nich žijících? Jsou to snad jednotlivé vlády, či politici volení na pár let, spravující právnickou osobu, které říkáme „stát“? Nemyslím si. Ptejme se, zda současná atmosféra opravdu přeje člověku jako takovému, nejen lidem typu Jeronýma, ale nám všem.

Konec 1. části

(Knihu vydalo nakladatelství NOOS s. r. o., Hábova 1568/16, 155 00 Praha 5; tel.: 777 788 079; e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.; www.noos.cz; www.vedominaroda.cz)

Jana Vrzalová

„V českých duchovních dějinách byl tento nonkonformní intelektuál prvním filozofem v ryzím slova smyslu. Filozofie pro něj nebyla předstupněm k teologii a církevní kariéře, nýbrž svéprávnou naukou zabývající se makrokosmem i mikrokosmem.“

František Šmahel o Jeronýmu Pražském (Na pět desítek let se věnuje dějinám českého a evropského pozdního středověku, s důrazem na genezi české reformace, dějiny vzdělání a univerzit či raného humanismu.)

 Odkaz na samotnou knihu:

http://www.noos.cz/produkt/knihy/prvni-cesky-filozof-vlastenec-jeronym-prazsky/

 

 

 

 

Additional information

Suplementy s BCAA pro svalový objem a sílu.