S trnem v rouchu filozofa - 2. část závěrečná 

Jeroným byl pro své tehdejší protivníky mnohem nebezpečnější, než Hus!

Jaký byl první český filozof a vlastenec, evropský vzdělanec, nekonformní bojovník za svobodu a buřič Jeroným Pražský? Může k nám vůbec ze středověku, přes mosty staletí promluvit tak, abychom mu porozuměli, abychom si z něj mohli vzít příklad či poučení? Nejen o tom jsme si povídali s Jiřím Krutinou, autorem pozoruhodné publikace prostě nazvané Jeroným Pražský.

 Nejprve se však musíme kriticky podívat na atmosféru, v níž žijeme.

Jistě. Čím je vlastně charakteristická? Takovou obecnou nemocí je zejména spěch za úspěchem, penězi. Tedy zaneprázdněnost a přitom celková podzaměstnanost ve využití vrozených individuálních talentů a schopností většiny lidí. Žijeme v době jediného nezpochybnitelného náboženství – náboženství peněz či mamonu. Toto náboženství je stejný totalitní monoteismus a život člověka rámcující, jako náboženský monoteismus žido-křesťanského boha a moc církve ve středověku v době Jeronýmově. Náboženství peněz současně zplodilo snad dosud nejprázdnější pseudo-kulturu. Kulturu nejrůznějších obchodních komodit a značek, ať už v podobě aut, parfémů, mediálních idolů, celebrit, nekonečného množství výrobků, které vlastně při bližším zkoumání zase tak nepotřebujeme. Navzdory tomu se ukájíme ve falešných představách „pokroku“, „vývoje“ jenom proto, že máme supermarkety plné zboží. Tento fetišismus prodávaný lidem pomocí re – klamy, využívá přímé lidské hodnoty a city, jako ženskost, mužnost, lásku, svobodu, spiritualitu. Ztotožňuje je s předměty, které si můžeme „koupit“ a „vlastnit“. Tato kapitalistická kultura je typická tím, že lidem prodává jejich vlastní pocity – doslova jim nikoliv obrazně – ale fakticky „krade duši“.

Nemysleme si, že když nám tu nevládne přímo katolická církev, že jsme sekulární – nenáboženskou společností. Naším aktuálním nejvyšším bohem jsou peníze – „bůh mamon“ se svými pomocnými bohy, jako jsou trhy, indexy. Jejich neviditelné ruce a komodity, které se nám prodávají.

Peníze doslova „parodují“ Boha. Ve skutečnosti jsou tištěnými papírky se symboly, které umějí být „kouzelně“ proměněny v komodity, vliv, moc, majetek, něco, co lze, jak si myslíme, „vlastnit“.

Peníze samy o sobě neumějí nic vytvořit samy. Vůbec nic! Peníze neuvaří, neuklidí, neopraví kolo, nevyrobí nic. To nakonec musí udělat konkrétní lidská práce a um. Konkrétní lidská bytost, bytost s vlastními konkrétními zájmy, pocity, životem. Jediné, co peníze vytvářejí, je dokonalá iluze, že z ničeho vytvoří něco – i kdyby to byly třeba další peníze!

Co je tedy zájmem peněz – kapitálu a jeho vlastníků?

Pochopitelně zisk jako takový. Něco jako „zisk“ je ale opět prázdné slovo bez konkrétní lidské hodnoty. Je zřejmé, že se investuje a peníze jsou jedině tam, kde se - dodejme zcela racionálně a logicky - očekává zisk. Pokud má být veškerá lidská aktivita řízena tímto pofidérním konceptem s názvem „zisk“ či „hospodářský růst“, nelze se divit světu, že je jaký je. Skutečné lidské hodnoty jsou zejména kvalitativní a nikoliv kvantitativní.

Současná podoba kapitalistického systému vytvořila nový druh nevolnictví a nevolníka – otroka s názvem „zaměstnanec“, ať už si to budeme chtít malovat, jak chceme. Ve smyslu nesvobody člověka není v tom zase takového rozdílu od středověkého poddanství. Toto nevolnictví je třeba si správně uvědomit. Tedy v čem tkví, neboť se nám všemožně zastírá a maskuje.

Spočívá v tom, že většina lidí nemá pod kontrolou svůj čas. Je nucena jej prodávat na „trhu práce“ korporacím, firmám, jiným lidem. Svým zaměstnavatelům. Ti plně ovládají směr, tempo i pravidla, jak přesně vymezený čas využívat. A to zcela nezávisle na individuální potřebě daného jednotlivce, jeho pocitů, jeho vlastních zájmů, projektů, rodiny, vlastního zázemí, vztahů, partnerů, dětí, apod. Všichni se tváříme, že to je vlastně přeci „normální“, neboť z „něčeho musíme přeci žít“ – ani si  neuvědomujeme, jaké „mantry“ opakujeme.

Pak ovšem nevyhnutelně dochází k tomu, že většina lidí v tomto systému je sice zaměstnaná a často přepracovaná…

Tedy čas tráví svým tělem-duší prací, která jim de facto během dané „pracovní doby“ nepatří a současně není tvořivě uspokojena a tedy životně naplněna. Stručně řečeno, nežije autentickým vyjádřením svých nejvnitřnějších potřeb, zájmů, schopností, dovedností talentů zohledňujících unikátní individuální vlastnosti a potřeby člověka.

Teprve v době tzv. „po práci“ či o „dovolené“, o kterou musí žádat, se většina lidí může věnovat opravdu sobě. Zhusta pouze v omezené míře tzv. koníčků. Pouze opravdu pár lidí se živí výhradně svojí tvořivou prací, která rozvíjí jejich vrozené unikátní talenty a schopnosti, při které se současně cítí opravdu „doma“, nikoliv jenom v „módu“ nutného „zaměstnání“. Většina chodí do práce, protože tzv. „musí vydělat peníze“ na život a za ty si pak ten život často „kupuje“ v podobě pocitů vlastnění, nebo lineárně chápaného času. Například ve formě „dovolené“, apod. Tohle je vzorec konzumního kapitalismu, který je člověku vnucován.

Je tohle opravdu smyslem lidského bytí nebo má náš život vyšší smysl?

V kapitalistické společnosti je obecně tvořivá smyslová aktivita člověka redukována – převedena na „vydělávání na život - bytí“ skrze určité „dělání“, jemuž říkáme zaměstnání či je rovnou vyjádřena penězi. Zaměstnání není ničím jiným než vynucenou, a ve své podstatě násilnou ekonomickou prostitucí schopností mysli a těla zaměstnance s cílem získat tzv. falešnou „svobodu“ - svobodu koupit si zpět vyrobené komodity. Na první pohled to zní drasticky a možná bychom mohli říci, že jde jenom „o úhue pohledu“, nikoliv vždy to tak musíme skutečně prožívat, nicméně často si naši skutečnou situaci nechceme či neumíme připustit. Jak se říká, nevědomost je vždy alespoň dočasně „sladká“.

Míním, že sama otázka nezpochybnitelného „osobního vlastnictví“ neodpovídá naší žité zkušenosti. Nemá oporu v metafyzice skutečností, míním. Přeci proto, abychom se smyslově těšili z jakékoliv věci, člověka, či skutečnosti, ji nepotřebujeme vlastnit. Místo falešného vlastnění svým egem nám chybí sdílení. Místo vztahů dvou vzájemně se cítících bytostí a jejich kultivaci jako prostředku vzájemného obohacování, učení se a radování se ze společné tvořivé práce na základě individuálních schopností každého člověka, jsme přešli v ekonomické vztahy typu poptávka – nabídka na trzích, ovládaných penězi.

Cesta ke skutečné a dlouhotrvající sociální revoluci vyžaduje, míním kultivaci našich vztahů s ostatními lidmi v našich běžných každodenních životech napříč všemi vrstvami, společnostmi, rodinami a skupinami. Nikoliv pouhou politickou akcí či třeba revolucí, jak vybízí například marxismus nebo národní socialismus. Soudím, že abychom mohli jako lidstvo skutečně společně svrhnout kapitalismus, musíme si každý sám uvědomit, že jeho sociální vztahy jsou odrazem našeho vnitřního duševního nastavení. Jsme primárně nesvobodni v naší duši, jejíž svět je odrazem toho kolem nás. Svět není oddělen od nás samých. Také je podle mne nutné změnit rétoriku a nevytvářet „třídní boj“ mezi polaritami jedné otázky a dělit lidi na „vykořisťovatele“ a „vykořisťované“, a tak podněcovat podmínky pro katarze potlačovaných emocí ve společnosti, ale oslovovat primárně člověka jako takového bez rozdílu asi v tom smyslu: „Podívejte se na to, kde žijeme, jaký společný prostor obýváme. Je nám to opravdu důstojné jako lidem udržovat mezi sebou vztahy, kdy jedni vlastní čas druhých jenom proto, že jsou závislí na něčem, čemu říkáme „mzda“, jež je samotnou podstatou finančního nevolnictví? Může být něco opravdu „dobré“, když to není dobré pro všechny? Lze hovořit o pokrytecky o „svobodě“ v tomto systému, kde základním „bohem“, kterému se většinově klaníme, jsou „peníze“ a pokud je máme tak zní plynoucí falešná svoboda „koupit“ si zdánlivě co „chceme?“ Domnívám se, že každý má – z principu zejména nezcizitelné právo, věnovat čas výhradně sobě samému, svému vědomí, svým vztahům, svým individuálním zájmům, své volbě, ve kterých každá bytost naplňuje svůj individuální unikátní smysl a význam své existence, což vyplývá a má plnou oporu v metafyzické povaze skutečnosti. A tudíž patří k nejprimárnějším právům člověka plynoucím z jeho podstaty.

Obecně asi většina z nás trpí nedostatkem času pro sebe.

Pro náš autentický život. Mnohdy, přiznejme si to, nám chybí čas se aspoň zastavit a jenom se zamyslet nad tím, co právě děláme. Proč a zda vůbec je to v našem zájmu, zda je to naše vlastní tvorba a chceme vůbec dělat právě to či ono? Takový způsob života vede k odcizení člověka sama sobě, své podstatě.

Kapitalistický systém naopak vyžaduje co největší „zaneprázdnění“ jednotlivce. Ať už v podobě tzv. „zaměstnanosti“ nebo v jeho „volném čase“ v podobě pseudokultury tak, aby neměl čas skutečně být – tedy být vědomí. Poznat kým je, odkud pochází a kam jde ve svém životě. Bez toho nemůžeme hovořit o duchovní svobodě člověka. Proto nás moudří světa vybízejí k prvotnímu poznání toho, kdo jsme a jak jsme. Čas trávíme našim prožíváním a děláním. Pohříchu málo jej věnujeme uvědomování si našeho prožívání toho, co jsme a co děláme. Jsme tak zotročeni vlastními přesvědčeními a způsoby vnímání, které jsme sami přijali, že si často ani nedokážeme uvědomit, v jakém klamu a falši o sobě a životě žijeme. Nemyslíme samostatně. Pouze opakujeme, co jsme se naučili ve vzdělávacích institucích, které učí věci poplatné vládnoucímu klimatu. Přijímáme je jako dané a nezpochybnitelné, aniž bychom vše, co je nám autoritami sdělováno, přezkoumávali v naší přímé zkušenosti samostatného myšlení, které se stalo „zapomenutým uměním“. Je přirozené, že to vede k nemocem lidí a nemocné společnosti.

Co se týká politické situace států, jeví se obdobně.

Všechny státy v našem západním světě jsou zatížené dluhem, který je z principu nezaplatitelný. Jejich vlády si půjčují peníze na úrok na svůj provoz od bank. Bank, maskovaných jako „národní centrální banky“. Tento bankovní systém je v rukou soukromých, bez kontroly lidí i jednotlivých vlád států, které jsou v tomto systému. Která ruka opravdu vládne? Ta která přijímá peníze, ať už jako „půjčky“, nebo „dotace“ jako „nařizované dobro? Celé národy a státy, jsou, míním, pod vládou nadnárodního finančního systému, postaveného na dluhu a právu tisknout peníze. To nemá vůbec nic společného s nějakými „tajnými konspiracemi“, myslím, že věc je daleko prostší, stačí studovat dějiny a vývoj západní společnosti a být dostatečně všímavý. Různé „politické projekty“ typu EU jsou jenom prostředky tohoto ovládnutí národů Evropy nadnárodními globálními finančními elitami v podobě lépe definovatelných trhů a zdrojů pro tyto trhy. Je to prostě stejný „vzorec myšlení“ a způsobu „uchopování života“.

Bohatství a moc finančních elit spočívá na kapitalistické ekonomice založené na dluhu. Aby se tato dluhová ekonomika nezhroutila, je nutný neustálý tzv. „hospodářský růst“, jinak by totiž nebylo z čeho splácet úroky naplňující zisky půjčovaného kapitálu.

Růst ekonomiky západních států byl dosud živen expanzí na zahraniční trhy a jejich ovládnutím. V hrubších podobách kapitalismu se nové trhy vytvářely přímo pod hlavněmi zbraní. „Krize“, které je součástí kapitalismu jenom oddálila ekonomická kolonizace „východních trhů“ po rozpadu východního socialistického bloku po „studené válce“. Nyní tento trend narazil opět na své možnosti a tak hledá nový rámec pro přežití rakoviny kapitalismu.

Ve světle řečeného si otevřeně přiznejme, že pouze změnou našeho vlastního vnitřního klimatu můžeme postavit základy pro širší společenské změny k lepšímu. Jenomže to vyžaduje jistou dávku pevné vůle, chuti a osobní odvahy.

Ano. Abychom odstranili kapitalistické sociální vztahy a na nich postavenou společnost, musíme odstranit prvně „kapitalistické vztahy“ v naší vlastní duši a našich myslí. Tak to vnímám. Samotný politický akt, jakékoliv násilné změny jsou součástí kapitalismu. I ta se nakonec „zkomoditizuje“ a prodá, jak ukazují dějiny minulého století.

Musíme tudíž začít sami u sebe.

Především přestat vlastnit naše osobnostní identity jako „osobní vlastnictví“ a místo toho rozpoznat a začít věnovat čas naší skutečné identitě. Duši či vědomí, které jsou komunitou – společností různých já – osobnostních identit. Každé naše já nás může spojit s různými rodinami či společenstvími podobných já druhých lidí. Poznáním naší podstaty můžeme začít rozpoznávat stejnou podstatu i v druhých a vytvářet tak přirozená „komunistická“ společenství, která přirozeně existují na úrovni duše a mohou mít i vyjádření v komunitách lidí. Věřím, že máme moc měnit nejen sebe, ale tak skrze naše vztahy s druhým i své společenství a prostředí, ve kterém žijeme ve svém každodenním zapojení. Nazval bych to, s využitím našich národních tradic, pravým „socialismem s lidskou tváří“ – nebál bych se tomuto heslu dát nový obsah.

Je smutné, že místo skutečné filozofie nám vládne náboženství peněz, moci, majetku, jak jste již zmínil. Nezpronevěřujeme se tím odkazu Jeronýma Pražského, který za své postoje 30. května 1416 skončil život na kostnické hranici?

Zejména se zpronevěřujeme sami sobě. Je to doslova člověka nedůstojné. Ano, dnešní společnosti a jejím vztahům vládne náboženství peněz – monoteismus mamonu (MM), podobný monoteismus jako v době Jeronýma, byť v jiné podobě.

Jak tedy konflikt myšlenek vyřešit?

Možná celkovou změnou přístupu – vztahu. Nevnímat jej jako konflikt, nýbrž coby dialog, který se dotýká každého člověka, nikoliv jenom tzv. těch „neúspěšných v kapitalismu“, kteří pociťují jeho aktuální tlak přímo na „své kůži“, ale dotýká se každého opravdu cítícího člověka, jehož širší kontext je ve skutečnosti jeho opravdovým zdrojem. Určitě prvním krokem je být si více vědomi svých myšlenek, tělesných pocitů a s nimi spojených emocí, sebe i toho, co děláme a proč. Míním, že právě samo vědomí našeho prožívání nás spolehlivě chrání od jakéhokoliv konfliktu myšlenek. Dává nám totiž širší a hlubší prostor je nazírat jako dialog v nás samých, který je utišen na vyšším stupni pochopení, což přináší změnu jak nás samých, tak vztahů s druhými i ke světu a co více, vědomou možnost volby, která vyvstává ze širšího pochopení. Akce a volby plynoucí se širšího sdíleného vědomí a pochopení dostatečným počtem lidí, které přitakávají životu, jako takovému vytvářejí hodnoty a kvality, přesahuji všechny říše, státní zřízení, politické systémy a totalitní struktury myšlení a mají možnost vytvářet struktury jiné, lépe souznících se zájmy celku. To, co je věčnou a skutečnou mocí každého člověka je jeho svobodná vůle chtít se vzdělávat, cítit - milovat své bližní, naslouchat svému svědomí, druhým lidem, samostatně myslet s pochopením, že naše skutečná identita je dána právě naším způsobem vztahování k nám samým k druhým lidem, ke světu a otázkám, které život předkládá, nikoliv sebestředné od cítění oddělené ego a z něj plynoucí ideologie všech možných monoteismů.

 Odkaz na samotnou knihu:

http://www.noos.cz/produkt/knihy/prvni-cesky-filozof-vlastenec-jeronym-prazsky/