Jak posoudit to, co bylo? Otázka dost zásadní, soudím. Při hodnocení těch či oněch událostí, lidí a jejich skutků hodně záleží na věku, zkušenostech, životních osudech, schopnosti hledět na minulost s nadhledem, bez zášti…

Pohled současných mladých lidí na ni je ovlivněn novým uspořádáním společnosti a tudíž také zcela odlišnými životními zkušenostmi. V neposlední řadě rovněž tím, co slyší z televize, čtou ve sdělovacích prostředcích. Předkládaná fakta jsou nezřídka v rozporu s tím, co pamětníci konkrétních dějinných událostí prožili na vlastní kůži. Jsou v rozporu s tím, jak je vnímali a hodnotili, jak předurčovaly jejich budoucí osudy.

Jak na svou minulost, na minulost svého otce, jehož se někteří lidé v posledních letech bez znalostí faktů neváhají ostouzet nahlíží žena, která s ním prožívala krásné chvíle, ale také se za protektorátu kvůli němu před okupanty musela ukrývat? Jak dnes vnímá léta poválečná, kdy byl její tatínek ctěn zejména jako významný důstojník československého zahraničního odboje, aby zanedlouho, bez ohledu na jeho bojové zásluhy, byl nemilosrdně postižen? Na příkladu jedné rodiny autorka vykresluje obraz velkých dějin, který zasahovaly do života celé společnosti, ale také do života rodin jednotlivců.

K těm, které odmítaly setrvávat v roli nezúčastněných pozorovatelů dění, které se nemínily stát bezbrannými oběťmi událostí, patřila rovněž rodina armádního generála Ludvíka Svobody, sedmého československého prezidenta. Knihou vzpomínek jeho dcery Zoe Klusákové se vracíme do časů první republiky, do druhé světové války, do období, které ji vystřídalo.

Pokud jde o jejího otce, na něhož se v poslední době soustředili někteří publicisté a historici s nejrůznějšími spekulativními výklady o jeho činnosti, smýšlení, s odsudkem jeho politického či ideologického přesvědčení, lze vysledovat autorčinu snahu o podání co nejobjektivnějšího obrazu. Nepolemizuje s nimi, ani ho před nimi neospravedlňuje. Pouze, jak zdůrazňuje, se na základě toho, co sama odpozorovala, co od něho slyšela, co jí přiblížil ze své činnosti, pokusila přispět k jeho pochopení. Rozhodně nehodlala nahrazovat historiky.

Krédem rodiny Svobodových, které předávala svým dětem – Zoe a Mirkovi – bylo vědomí kořenů, z nichž pocházejí. Naučila je milovat přírodu, svou zem, ctít snažení jejího lidu, jejího národa. Takový byl i legionář Ludvík Svoboda, mimo jiné účastník prvních slavných střetů našich legií s rakouskou a německou armádou u Zborova, u Bachmače. Později bojů o sibiřskou magistrálu, vedených proti jednotkám Rudé armády.

Maminka, hrdě se hlásící ke svému mlynářskému původu, důsledně dbala na to, aby se dodržovaly mlynářské tradice a staré morální zásady, k nimž patřilo také vlastenectví, ale také úcta k představitelům jiných národů a národností. V časech strávených v Užhorodu, kde se mísili Češi se Slováky, s Ukrajinci, Rusíny či Malorusy, s Maďary, Židy i Cikány, neznali nesnášenlivost. „Nikdy jsem v naší rodině z úst otce či maminky neslyšela přezíravá slova na kohokoliv jen proto, že byl jiné národnosti. Ale nebyla to …. jenom vlastnost naší rodiny.“

Autorka se dotýká i poměrů v první republice, kterou mnozí současníci opěvují jako dokonalou, prostou jakýchkoliv vad. Uvádí, že z hlediska sociálního a ekonomického nebylo vše zdaleka v takovém stavu, aby všichni občané byli životními podmínkami nadšeni. Podle ní zatajování příčinných souvislostí u důvodů politických postojů občanů tehdy i později po válce, kdy se rozhodovalo o politickém uspořádání osvobozeného státu není správné, neboť nepomáhá pochopit onu dobu.

Bez těchto spojnic současník sotva porozumí tomu, že za mobilizace vyhlášené 23. září 1938 do pozadí ustoupily rozdíly politických názorů, třídní rozdíly, neboť všichni si uvědomovali, že jde o existenci národa a státu. Národ žil tepem jednoho srdce, prožíval stejné pocity. A pak přišla okupace, zatýkání, žlutá hvězda na kabátě spolužačky, pomoc výsadkům, vyslaným do protektorátu ze zahraničí… Následovaly další lekce z toho, co je to nacismus, ale také poznání, jak obětaví dokážou být obyčejní lidé, většinou nevojáci, ženy i mládež, kteří parašutistům pomáhali. A bylo jim jedno, kdo je vyslal, zda Londýn nebo Moskva, zda mají, pokud vůbec, nějakou stranickou legitimaci.

Zatčení bratra Mirka, strýců Eduarda a Jaroslava později zavražděných v koncentračním táboře Mauthausen. Ukrývání v podzemní skrýši s maminkou před gestapem… To všechno mělo velký vliv na formování autorčiných postojů v letech pozdějších.

Osvobozená republika. Ludvík Svoboda v jednom ze svých prvních projevů zdůrazňuje, že Čechoslováci za války obstáli a nečekali, až jim někdo svobodu přinese. Mimo jiné zmínil, že Československo v budoucnosti nebude ohroženo nebezpečím opakování Mnichova, poněvadž bude zbaveno německého obyvatelstva v pohraničí, které bude vysídleno do Německa. Právě tuto skutečnost lidé tehdy vítali s úlevou. Vysídlení nepřijímali jako spravedlivou odplatu za na našem národě napáchaná zvěrstva, nýbrž jako vytvoření jistoty mírového života u nás. O odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska rozhodly vítězné velmoci v Postupimi 2. srpna 1945. Bez jejich rozhodnutí by se neuskutečnil, zdůrazňuje Zoe Klusáková.

Ani poválečná léta nebyla pro rodinu Svobodových příliš klidná. Ludvík Svoboda byl obviněn z negativního působení v armádě, z toho, že se ve funkci ministra obrany obklopuje generály odchovanými západní vojenskou doktrínou… Tatínkovo zadržení a věznění, stejně jako vykonstruované politické procesy jeho dcera hodnotí jako důsledek politiky, v níž se odrážela vyostřující se studená válka. Jako produkt politiky poznamenané porušováním zákonnosti, svévolí bezpečnostních orgánů, ubližování lidem v zájmu ochrany socialistické společnosti, což se, bohužel, neblaze zapsalo do dějin naší země.

Podle ní bylo zcela logické, že po životních zkušenostech se Ludvík Svoboda ztotožnil s reformním programem Dubčekova vedení, s programem demokratizace společnosti. Autoritou prezidenta podpořil probíhající politický vývoj.

Na společenské proměny a události má autorka vlastní názor, podložený životním poznáním. Ne každý s ní musí souhlasit, ale každý by se měl nad jejím vyprávěním přinejmenším zamyslet a pokusit se zaujmout svůj vlastní postoj. Bez ohledu na to, co uvádějí jiní autoři, kteří často píší bez znalostí faktů a historických souvislostí, nezřídka zaslepeni nenávistí vůči všemu, co bylo před listopadem 1989.

Zoe Klusáková v závěru připomíná: „Změnilo se prostředí, způsob života i myšlení lidí. Je pochopitelné, že pro dnešního mladého člověka je nesnadné pochopit některá jednání příslušníků válečné a poválečné generace… Stojí snad za připomenutí, že my jsme tehdy neznali svou budoucnost. Nezná ji žádná generace… O jednom jsem však dnes přesvědčena, že přes mnohé záporné jevy, které bychom raději v minulosti neprožili, dědictví, kterého se současné mladé generaci našeho národa, naší společnosti dostalo, není malé.“

(Knihu vydalo nakladatelství NOOS s. r. o., Hábova 1568/16, 155 00 Praha 5; tel.: 777 788 079; e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.; www.noos.cz)

 Jana Vrzalová

„O to trpčí byla zpráva o mnichovské dohodě našich spojenců Anglie a Francie s Německem. My, kteří jsme v té době žili, jsme tu zradu bytostně prožívali a nemohli jsme pochopit, proč ti, kterým jsme tolik věřili, nás tak lehce hodili přes palubu, zradili. A obdiv a důvěra v Anglii, ale především ve Francii, byly v první republice všestranně pěstovány. Francie stála u zrodu Československé republiky, naši legionáři bojovali v řadách její armády, věřili jsme síle její armády i vůli čelit německé expanzi. Tehdy se naše naděje začaly obracet jiným směrem než na západ.“

„Když pod vlivem obvinění naší české společnosti z nacionalismu a nenávisti zpytuji svůj vztah vůči současným Němcům, necítím nenávist vůči nim, nepotřebuji a nechci, aby se mi současní Němci za sebe omlouvali. Nic mi neudělali a chci věřit, že se zbavili jako národ svých tradičně expanzivních tužeb a také svého přesvědčení o nadřazenosti vůči svým slovanským sousedům, tedy i vůči nám. Velmi si vážím německých antifašistů.“

„Otec mně vyložil, že vždy zastával názor, a to proti požadavkům z jakékoliv strany, že armáda nemůže a nesmí zasahovat do vnitřního politického vývoje, že je mocenským nástrojem státu na obranu proti vnějšímu nepříteli.“

Zoe Klusáková-Svobodová

KNIHU JE MOŽNÉ ZAKOUPIT: http://www.noos.cz/produkt/knihy/o-tom-co-bylo/