Na dnešní den připadá výročí smrti jedné z výrazných postav našich dějin, která má i své světové jedinečné postavení. V tento den byla za minulého režimu uváděna v kalendáři a připomínali jsme si její svátek. Proč pak toto jméno zmizelo z kalendáře a dnes tam je svátek “Andrej”, nevím. Že by měl nějaký špatný kádrový posudek jenom proto, že minulému režimu “nevadil”? Já osobně bych radši Jana Žižku než Andreje.
Ano, jde o výročí smrti husitského hejtmana Jana Žižky z Trocnova a Kalichu, který v jeden čas ve své době byl zván nevoleným “knížetem země” takřka s královskými poctami. Dodejme, aby byl brzy poté prohlášen zemským škůdcem šlechtickou koalicí, kterou musel tvrdě několikrát porazit, aby dokázal vojensky sjednotit zemi proti vnějšímu nepříteli a tak defakto zachránit nejen pokračování husitské revoluce jako takové, ale zabránit křížovým tažením, které hubili české země. Zemřel v čele vojska sjednocených husitských stran při tažení na Moravu proti Albrechtovi rakouském, během obléhání Přibyslavi, a to za nikoliv úplně jasných okolností. Je velmi pravděpodobné, že mohl být otráven. Během doby, kdy stál v čele husitských vojsk, nebyl nikdy vojensky poražen. Zvítězil ve 13 bitvách a to vždy převážně proti početnějšímu nepříteli. Několikrát se dokázal probít z obklíčení z na první pohled bezvýchodné situace, aby za lepších podmínek udeřil a svého protivníka na hlavu porazil. Vedl vojenské operace proti první i druhé křížové výpravě císaře Zikmunda proti českým zemím. Obě byly poraženy a od té doby už Zikmund v čele armády do Čech nevstoupil. Jistě těžce prožíval porážku od “zemana” či “lapky”, jak jej pejorativně nazývali už tenkrát jeho nepřátelé. Jan Žižka je uváděn mezi několika málo nikdy neporaženými vojevůdci světa, mezi jmény jako Alexandr Veliký či Čingischán.
Kdyby měli takovou osobu ve svých dějinách třeba Angličané, nebo Němci, jistě by jí náležitě oslavovali a připomínali. U nás je evidentní trochu “ostýchavý” postoj. Jistě, nejde zrovna o kdovíjak “bohalibé” prvenství, ale lidské dějiny prostě takové jsou.
Co je další skutečností ze života tohoto vojevůdce je fakt, že se za dobu svého vůdcovství nijak neobohatil, jako mnozí jiní hejtmané a zůstal po celou dobu “bratrem” Žižkou pro své spolubojovníky a jediné co si nechal byl dobytý hrad po řádu německých rytířů u Litoměřic, který pojmenoval Kalich, zůstal “pouhým” rytířem. Zde dožila nakonec jeho dcera Anežka. Můžeme si dnes myslet lecos o této době, ale to, že Žižka dovedl ve své době umění válečnictví k vrcholu a nezištně sloužil husitské věci, několikrát se zachoval státnicky a nebyl nikdy v poli poražen, je faktem.
Kdo byl Jan Žižka?
Byl hlavně válečníkem, pocházel z chudé zemanské rodiny, otec byl vysloužilý žoldnéř Karla IV. On sám zpočátku bojoval v záškodnických skupinách ve službách šlechty na straně krále v době bezvládí. Pak byl omilostněn osobním listem českého krále Václava IV. ze všech svých činů, pro které byl pronásledován. V roce 1410 se zúčastnil v rámci českého kontingentu pod vedením Jana Sokola z Lamberga bitvy u Grunwaldu (1410), kde byl na hlavu poražen řád německých rytířů ve své expanzi na východ. Zde se poprvé seznámil s možností využít hradby z vozů pro ochranu pěchoty. Je pravděpodobné, že se zúčastnil bitvy u Azincourtu v roce 1415 v řadách anglického vojska, které zde v závěru “stoleté války” porazilo silnější francouzské vojsko. Tato bitva ukázala defakto konec rytířstva jako rozhodujícího činitele bitev. Byl tak účasten dvou největších bitev středověku své doby, s těmito zkušenostmi vstoupil po návratu do Prahy do blízkých služeb krále Václava IV. Spekuluje se, že byl členem ochranky královny Žofie.
V roce 1419 byl u útoku na novoměstskou radnici, kterým defakto započala husitská revoluce. Až do roku 1424, kdy zemřel byl hlavní osobou, která určovala politiku v husitských Čechách. Dokázal zorganizovat, vytvořit a vycvičit spolehlivé vojenské bratrstvo, polní vojsko z původně vojensky nevzdělaných lidí, naučil je ovládat dostupné zbraně takovým způsobem, že se stali vůči ostatním formám válečnictví svých nepřátel neporazitelní. Za tu dobu svedl 13 vítězných bitev, při těch posledních velel takřka bez zraku, postupně přišel o obě oči. Celý jeho příběh by vydal na knihu. Můžeme stále zmiňovat některé krutosti jeho vojsk i Žižky samého, v době, kdy život měl zcela jiný charakter, než dnes chápeme, ale ani to nám nedává možnost soudit jaký doopravdy jako člověk byl. Myslím, že to byl Palacký, který řekl, že o Žižkovi lze říci, že kdo mu byl nepřítel, ten neobstojí v soudu dějin. I skutečnost, že nikdy ve svém životě neprohrál, slovy doby “neztratil pole”, je řečí samo o sobě. Dokázal se spojit s chudinou i šlechtou ve společném boji, neváhal se však tvrdě postavit proti šlechtě, když zrazovala, ale i proti radikálům ve vlastních řadách. Vzepřel se samotnému jinak právoplatnému králi a dvakrát jej porazil. Že se dokázal postavit i “proti všem”, i když to bylo nejméně osobně výhodné v duchu toho v co věřil, je nám dnes možná nesrozumitelné, nicméně jeho život a činy ať chceme nebo nechceme nepostrádají dotek velikosti jistého génia a unikátní osobytosti.
Moc takových výrazných postav v naší historii nenalezneme, proč se ztratil z kalendáře, mi stále není jasné. Dává příliš nevhodný příklad? Husa ano a Žižku ne? Není to trochu rozporné?
