Československá zpravodajská služba získala spolehlivé informace, že Německo se připravuje k vojenské okupaci českých zemí. Poskytla jí je jednak francouzská zpravodajská služba, jednak její vlastní agent A-54, který 10. 3. 1939 přicestoval do Prahy, aby uvědomil své řídící orgány, že 15. března zahájí německé vojsko obsazování Čech a Moravy. Německý atašé v Praze Möricke zajišťuje letecký výsadek, který má ještě před vstupem okupačních jednotek obsadit hlavní štáb. Agent se bál, aby se parašutisté nezmocnili kartoték československých agentů, což by vedlo k jeho odhalení.

  Ministři tuto informaci  nebrali vážně. Ani ministr národní obrany ji nepokládal za důvěryhodnou. Podle jeho názoru Hitler nemá důvod, aby podnikal nákladnou vojenskou operaci proti Českoslovenku, když československá vláda dělá i bez toho všechno, co si Hitler přeje. Jediné opatření, na němž se shodli, byla Háchova cesta do Berlína.

    Zpravodajci byli naštěstí prozíravější. Plukovník F. Moravec zorganizoval 14.3. narychlo odlet  vybrané skupiny důstojníků s důležitými dokumenty do Velké Británie. Toho dne před polednem československá vláda podala demisi s odůvodněním, že se tím usnadní prezidentova pozice při jednání s Hitlerem, ale hlavně proto, aby se zbavila odpovědnosti za to, co bude ujednáno.

     Prezident Hácha, který spolu s dcerou a ministrem Chvalkovským přijel na Anhaltské nádraží v Berlíně, byl uvítán pouze československým vyslancem Mastným a úředníkem Hitlerovy kanceláře Meisnerem. Ubytovali se v hotelu Adlon. Hitler v těchto pozdních nočních hodinách seděl zatím u večeře se svým osobním fotografem a téměř přítelem Heinrichem Hoffmannem. Zářil spokojeností. Plán se mu dařil. Ribbbentrop podle jeho pokynů v poslední době záměrně vytvářel ve vztahu k Praze situaci, aby se československá vláda musela obrátit nakonec na něj s prosbou o přijetí. Teď tedy přijíždí prezident za ním a on, vůdce, ho postaví před zdrcující skutečnost, že Česko-Slovensko přestalo existovat, neboť Slovensko se na jeho pokyn prohlásilo za samostatný stát.

      Pobočník ohlásil, že prezident Hácha právě přijel do budovy říšského kancléřství. Hitler se okamžitě zvedl a rázným krokem se ubíral do audienčního sálu. Hoffmann ho následoval s fotoaparátem v ruce, aby pořídil pár oficiálních snímků. Byla jedna hodina patnáct minut.

Hoffmann si povšiml Háchovy nervozity, jeho chvějících se rukou. Neušlo to ani Hitlerově pozornosti. Proběhly zdvořilostní formality. Pózování před objektivem. Fotograf se pak odebral do předpokoje, kde čekal, pro případ, že by ho ještě bylo zapotřebí.

     Hácha byl rozrušený a nejistý. Ze sevřeného hrdla vyprošťoval omluvné sdělení: ” Nikdy jsem se nezabýval politikou, byl jsem justičním úředníkem ve Vídni. Ani po roce 1918 jsem neměl styk s politikou. Celý republikánský režim mi byl cizí, takže jsem si kladl otázku, zda bylo pro Československo štěstím, že se stalo samostatným státem. Funkci prezidenta republiky jsem přijal jenom s přemáháním. Jsem přesvědčen, že osud Československa je ve vašich rukou, vůdce.” Podotkl, že se Slováky vůdce neudělá žádné dobré zkušenosti. Pokud jde o Čechy, vyslovil mínění, že by bylo dobré, kdyby byl zajištěn jejich vlastní národní život.

     Hitler ho poslouchal s chladným, nepřístupným výrazem tváře.

“Nikdy jsem necítil k Československu nenávist,” zalhal hned v úvodu, “ale tento stát se ke mně choval vždy nepřátelsky. Již v roce 1934 požadovalo Československo válku proti Německu. V roce 1935 požadovalo sankce proti Itálii. Československo se chovalo neloajálně vůči Německu po Mnichovu. Nerozpustilo svou armádu, jak to žádalo Německo. Kromě toho neustále přicházely protesty od československých Němců a byly tu i hospodářské nezbytnosti, které mě vedly k rozhodnutí okupovat Českoslovenko. Vydal jsem již rozkaz německé branné moci, aby vstoupila na půdu Československa.”

     Hitler nedal Háchovi možnost sebemenší námitky. “Rozhodl jsem se, že dám českému národu autonomii, což je dokonce víc, než měli Češi v dobách monarchie. Ale nemám důvěru ve vládu. Českoslovenští vojáci kladli včera odpor. Dnes provede moje armáda okupaci celého území.

Bude-li armáda klást odpor, “ rozkřičel se Hitler, ”žádnou autonomii vám nedám. Když nebudete klást odpor, dám vám autonomii a zaručím vám vlastní národní život. Jestli dojde k boji, budu se mstít a nedám nic. Uvědomte si, že na vás jdeme s obrovskou převahou.”

     Zdrcený Hácha se osmělil k tichému dotazu. “Je mi jasné, že každý odpor je marný, ale jste přesvědčen, že okupace je nutná a že armáda má být odzbrojena? Nešlo by to jinak?”

     “Nikoli,” gestikuluje divoce Hitler a zle koulí očima,” to je jediný způsob!” Dodává ještě:” Okupaci českých zemí jsem se rozhodl provést již před 10. březnem, nikoli teprve po slovenských událostech.” Hácha ochable namítá, že nemá bohužel možnost zaručit, že čekoslovenská armáda nebude klást další odpor. Pocítil silnou nevolnost.

     Do předpokoje, kde čekal Hoffmann, vrazil Hitlerův osobní lékař profesor Morell. “Zavolali ho, jak mi řekl,” vzpomíná Hoffmann, “protože Hácha se necítil dobře. Zároveň s Morellem jsem znovu vešel i já do jednacího sálu. Hácha seděl v křesle a těžce dýchal. Dostal zřejmě záchvat srdeční slabosti.”

     Dr. Morell nabízel Háchovi povzbuzující injekci, ten se však zdráhal. Přítomný Göring ujišťoval, že to nic není, jen hroznový cukr na povzbuzení. Sám si vyhrnul rukáv a dal si vbodnout injekční stříkačku do paže. Hácha se tedy poddal, Göring mu přitom hučel do ucha: “Mám těžký úřad, nemám nic proti vašemu krásnému městu. Kdybyste však proti vůdcovu rozhodnutí chtěli cokoliv podniknout, zejména kdybyste se snad pokusili požadovat jakoukoli pomoc zvenčí, byl bych nucen ukázat světu stoprocentní účinnost své letecké zbraně.”

     Po hodinové přestávce se Hácha, který s lékařskou pomocí překonal mdlobný záchvat, pokoušel  ještě Hitlerovi vzdorovat, ale ten jej umlčel výhrůžkami. Ribbentrop zatím přinesl listinu s prohlášením, že česko-slovenský prezident “klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše". Zcela zdeptaný a zoufalý Hácha se nakonec podvolil naléhání, třaslavou rukou se chopil pera a prohlášení podepsal. Svůj podpis později komentoval slovy: “Zlý osud mě postavil v čelo národa v jedné z nejkritičtějších dob jeho historie. Je to hrozné břemeno, ale musím je snášet trpělivě a s důvěrou v Boha, že dějiny budou mé činy posuzovat spravedlivě…. Jestliže jsem v Berlíně podepsal nebo nepodepsal, nezměnil jsem nic na nezadržitelném chodu událostí.

Podepsal jsem z hrůzy ze zničení Prahy, z hrůzy nad nevýslovným utrpením nevinného národa. Věřil jsem, že by Göring svou hrozbu splnil, nedám-li souhlas. Jako právník jsem věděl, že můj podpis nemá žádnou cenu…”

     “Když jsem později seděl v užším kruhu u Hitlerova stolu,“ čteme v Hoffmannových vzpomínkách,” řekl Vůdce. Toho starého pána mi bylo líto, ale v takovém případě musí jít sentimentalita stranou, záleží jedině na úspěšném výsledku.” Ctižádostivý profesor Morell si koledoval o uznání za svou účinnou lékařskou pomoc. “Zaplaťpánbůh,” prohodil s pohledem na Hitlera, “přišla moje injekce v pravou chvíli.”

     “Poslyšte, vy s tou vaší injekcí, “zareagoval Hitler, “vy jste mi toho Háchu tak vzpružil, že jsem se už strachoval, aby mi neodmítl podpis.”

     Do hotelu Adlon se prezident Hácha ovšem, jak se s odvoláním na svědectví jeho dcery paní Milady Rádlové uvádí v Kvačkově a Tomáškově životopisu Háchy, vrátil rozčilený a skleslý. Řekl: “To je konec samostatnosti české”, a údajně připustil: ”Za to, co jsem učinil, mě jednou národ nazve zrádcem. ” Byl příliš rozrušen, než aby si v hotelu mohl odpočinout, a tak celá delegace raději v 11 hodin dopoledne nastoupila zpáteční cestu. Němečtí železničáři, zřejmě na příkaz politických orgánů, ne-li samotného Hitlera, zařídili, že Háchův zvláštní vlak měl zhruba tříhodinové zpoždění. Bylo totiž třeba, aby do Prahy nepřijel dříve než Vůdce Velkoněmecké říše, který chtěl svým příjezdem do české metropole v den okupace českých zemí manifestovat, že od toho dne je na Hradě i v celých Čechách i na Moravě nejvyšším pánem on.

Hitlerova kolona dorazila do Prahy kolem 19. hodiny a už po setmění vjížděla do bran Pražského hradu. Vůdcovo ubytování probíhalo s překotnou improvizací v pravém křídle hradního paláce. Dlouho do noci seděl Hitler spolu s Frickem, Stuckartem a Ribbentropem.  Společně připravovali prohlášení o zřízení protektorátu Čechy a Morava. Za vzor jim posloužila smlouva mezi Francií a tuniským bejem z roku 1881.

Nazítří vyšly všechny české noviny už pod dohledem nacistické cenzury.

Ohlašovaly to, co již obyvatelstvu bylo známo z rozhlasu, obsazení země wehrmachtem a příjezd vůdce do Prahy. Ribbentrop přečetl do rozhlasu proklamaci o zřízení protektorátu. Byl to zcela jednostranný akt. Hitler nepovažoval za nutné konzultovat proklamaci předem se státním prezidentem, kterého v noci přivítal po příjezdu z Berlína jako jemu nadřízený vládce země i Hradu.

Nenamáhal se ani odvolávat na dohodu, kterou ho včera v noci donutil podepsat. Stejně tak si nedělal svědomí z toho, že se bez prezidentova souhlasu ubytoval v jeho sídle.

     Nahlédněme ještě do vzpomínek Heinricha Hoffmanna: “Hitlerův příjezd byl zcela nečekaný. Nic nebylo připraveno. Přijeli jsme nahoru na Hradčany, na slavný pražský Hrad, kde byl narychlo uspořádán slavnostní banket, který se protáhl přes půlnoc.

     Hradčany nebyly zařízeny pro tolik nocležníků, a tak jsem musel, stejně jako jiní členové Hitlerova doprovodu přenocovat na spěšně přineseném polním lůžku. Profesor Morell a já jsme byli ubytováni v rychle zřízené telefonní ústředně. Tady panoval čilý provoz. Neustále drnčely telefony. Neustále někdo přicházel a odcházel. Unaveni a zmoženi přípitky na slavnostním banketu jsme přesto brzy usnuli. Vzpomínám si jen, že nás brzy vzbudili, protože naše hlasité chrápání rušilo provoz a důležité státní rozhovory nebylo skoro slyšet."

     V 11 hodin si Hitler zavolal K.H.Franka, který od rána čekal v předpokoji. Vůdce ve světle hnědé uniformě a holínkách stál u okna a kochal se pohledem na Prahu.

     “Krásné město,” prohodil k Frankovi stojícímu v prkenném pozoru u dveří. Vůdcovy oči spočinuly na Petříně. “Ta kovová konstrukce rozhledny musí zmizet. Ruší. Zde se musí vybudovat velkorysá stavba, která odpovídá významu tohoto města.” Odstoupil od okna. “Tento den je jedním znejvýznamnějších v mém životě. Sloučíme dohromady opět to, co k sobě patří. Neuzavřeme mezi říší, Čechami a Moravou žádnou právní dohodu, nýbrž zřídíme protektorát, který vznikne z velkorysosti říše. A pak budeme dělat evropskou politiku.”

     Frank zářil blahem. Dychtivě čekal, že ho vůdce pověří významným úkolem. Zdálo se, že se nemýlil.

     “Buďte na zítra připraven, Franku. Budu vás potřebovat.”

     “Výkonná moc,” dosvědčil později Frank, “byla v rukou generalobersta Blaskowitze, jehož šéfem civilní správy byl jmenován Konrád Henlein, neboť podle říšskoněmeckého zákona má každý vojenský zmocněnec šéfa civilní správy jako poradce pro civilní sektor. Po rozhovoru s Hitlerem jsem se ohlásil a ihned odjel zpět do Liberce, jelikož mé poslání bylo u konce. V Liberci jsem obdržel v několika dnech mezi 17. a 19. březnem 1939 rozkaz, abych přijel do Vídně, kde jsem se hlásil v hotelu Imperial, kam jsem byl objednán.”

     Adolf Hitler Franka pozval do svého pokoje spolu s Konstantinem von Neurathem. Hitler byl stručný: “Rozhodl jsem se jmenovat vás, von Neurathe, říšským protektorem v Čechách a na Moravě a vás, parteigenosse Franku, státním tajemníkem v protektorátě. S autonomií protektorátu to myslím vážně, ovšem naše říšské zájmy musí být za všech okolností hájeny.

Státní prezident bude mít nadále hodnost hlavy státu, rozhodl jsem se též vytvořit český strážní oddíl, ovšem jen jako symbolickou jednotku bez vojenského významu.” Zároveň uvedl důvody, proč si do funkce státního tajemníka zvolil Franka. Zná jeho rozhodnost, osvědčil se v nejtěžších dobách roku devatenáct set třicet osm a je na slovo vzatým odborníkem pro české záležitosti. Nikdo se pro tuto funkci nehodí lépe než on.

     Rozbití Československa bylo dokonáno. Režim nastolený v Protektorátu Böhmen und Mähren výstižně charakterizoval K.H.Frank ve své poválečné výpovědi: “Protektorátní statut z března 1939 a nařízení k tomu náležící, jakož i říšské zákony a říšská nařízení zavedená v protektorátě byly jednostranným politickým a mocenským aktem říše, ježto při zavádění těchto zákonů a nařízení bez zřetele na autonomii nebyla protektorátní vláda normálním  způsobem dotázána před jejich vyhlašováním na stanovisko. Byly tudíž se zřetelem k československým zákonům a mezinárodnímu právu jednostranně nadiktovány třetí říší…

Všemi prostředky se usilovalo o to oprostit český národ od jeho dosavadní dějinné minulosti a převychovat jej k nové mentalitě, kterou říše potřebovala pro své politické záměry národně socialistické.” Frank uvedl i podrobnosti shodné s některými představami obsaženými již v sudetoněmeckém Grundplanungu z května 1938: “V českých školách byla učební osnova, především v dějepise, tak přepsána, aby se každá upomínka na Československou republiku a na doby, kdy byl český národ ve svých dějinách proti říši nebo proti německému národu, vykládala jako historický omyl. České dějiny byly vědomě upravovány tam, kde se nekryly s říšskými nacistickými zájmy. V propagandě směřovalo se vždy k tomu, aby tzv. protektorát se stal pro všechny časy říšskou zemí a že pak rok 1918 se nebude opakovat. Propaganda a tisk byly zaměřovány systematicky v říšském zájmu a především byla veškerá česká tisková politika cenzurována německými místy a usměrňována podle německé tiskové politiky.”

Další díla autora Karla Richtera, k tématu 2. světové války – Sudety a Dobývání domova, naleznete v e-shopu.