Dnes (28.5.) si připomínáme narozeniny významného československého státníka a druhého prezidenta ČSR Edvarda Beneše. Zřejmě není jiné osobnosti v naší historii, která by se tak pravidelně dostávala do pozornosti médií i politiky.
Více než o samotném člověku Benešovi, jeho státnickém přínosu, diplomacii a jeho době jde však většinou o rovinu velmi povrchní, často smyšlenou a zejména zpolitizovanou ve spojení s tématy jako „odsun zrádců, kolaborantů německé a maďarské národnosti z Československa“ po skončení druhé světové války. Tím se často historická role a působení Beneše a jeho nepochybné státnické a diplomatické zásluhy zcela neoprávněné zužují na otázku závěrečné kapitoly druhé světové války – zcela neoprávněně a to zejména vlivem působení agendy tzv. sudetských landsmanšaftů zastupující odsunuté Němce, které opakovaně vnášeli a vnášejí svou protičesky zaměřenou agendu do ohniska pozornosti české společnosti – s cílem ji polarizovat, a tak rozdělovat v základních otázkách české historie a státnictví. Dodejme často s vydatnou pomocí mnohých „snaživých“ pisatelů, kteří mnohdy nemají daleko od článků druhorepublikových kolaborujících novinářů typu Lažnovského nebo Krychtálka.
Tím začala ona dnes některými médii politicky proklamovaná „polarizace“ české společnosti v otázce „Beneše“ podle zcela uměle vytvořené otázky a mýtu týkající se názoru na tzv. poválečný „odsun“ Němců nazíraný nikoliv dobovou atmosférou a událostmi, ale zcela odtrženým uměle vytvořeným pohledem zpolitizované současnosti a agendy usilující o zvrácení výsledků druhé světové války.
První lež a v podstatě mýtus spočívá v tom, že E. Beneš nebyl ani tvůrcem, ani otcem myšlenky poválečného odsunu německého obyvatelstva. A dodejme, že bez rozhodnutí představitelů spojenců by k tomu nikdy nemohlo dojít – zkrátka těžko by to vůbec prezident Beneš dosáhl. Dalším mýtem jsou tzv. dekrety prezidenta republiky, stručně známé jako tzv. „Benešovi dekrety“, které mají upravovat tento odsun. Prvně řekněme, že tento název vznikl jako pejorativní označení právě odsunutou německou stranou. To vytváří mylný dojem, že autorem odsunu byl snad sám Beneš. Z tohoto souboru se týká odsunu jenom pár dekretů a navíc jej pouze právně upravují, a v podstatě ani jeden se netýká samotného odsunu. Jinými slovy Edvard Beneš není tvůrcem ani otcem myšlenky poválečného odsunu Němců. Tím z formálního pohledu bylo rozhodnutí spojenců a konkrétně první, kdo s tím přišel, byl sám britský premiér N. Chamberlaine, a později W. Churchill, ostatní spojenečtí vůdci s tím souhlasili, včetně naší politické exilové reprezentace řízené právě E. Benešem. Současně je pravdou, že myšlenka poválečného vypořádání s německou menšinou odsunem vzešlo z prostředí domácího demokratického odboje po pár měsících německé okupace a vytvoření protektorátu. Což bylo zcela pochopitelné vzhledem k německým represím a plánu na konečné řešení „české otázky“.
Beneš sám byl v této otázce z počátku skeptický a navíc v době zářijového boje o ČSR v roce 1938 byl ochoten vyjít německým požadavkům maximálně vstříc i za cenu odstoupení části území – historie ukázala, že ve skutečnosti šlo Hitlerovi i představitelům československých Němců o likvidaci celého ČSR a sudetská menšina tvořila prostě jenom „pátou kolonu“ k tomuto cíli. Události v protektorátu a nacistické řádění však ukázali, že není do budoucnosti jiného řešení, než se s Němci rozejít. Další společný život v jednom státě po této zkušenosti prostě nebyl možný. Češi nebývají v mnoha otázkách příliš jednotní, mnohdy co Čech, to jiný názor na jednu věc.
Musíme ale konstatovat historickou skutečnost, že na konci války v roce 1945 byl celý český národ jednomyslně pro odsun a že nechce po šestileté okupační zkušenosti dále žít s Němci v jednom státě. To byla tehdy jednoznačná vůle celého národa a E. Beneš jako demokratický politik tuto vůli respektoval. To ale nelze prezidentovi svého státu – navíc vrchnímu veliteli druhého odboje a národa vytýkat. Ba právě naopak. Odsun byl součástí druhé světové války a byl jejím ukončením. To, co začalo ze strany německé menšiny u nás jako separatismus přecházející až v otevřený terorismus, kdy v září 1938 probíhala v československém pohraničí v podstatě otevřená válka, pokračovalo násilnou okupací tzv. protektorátem, popravami českých vlastenců a představitelů národa s cílem poválečného konečného řešení. To bylo přerušeno vítězstvím spojenců, na jejich straně se podíleli i naše zahraniční armády jak na východě, tak na západě a byl ukončen odsunem německého obyvatelstva z východní Evropy, nejen z ČSR.
Samotný odsun, byť v jeho prvotní fázi, která se nazývá také „divokým“ odsunem, je nutno chápat jako přímý důsledek války a skutečnosti, že Němci včetně sudetských v našem pohraničí bránili nacistický režim až do konce a ještě v posledních měsících války. U nás německá vojska vypalovala vesnice, vraždila civilní obyvatelstvo a v koncentračním táboře Terezín se ještě v květnu popravovalo. Navíc v této době procházeli přes naše území tzv. „pochody smrti“ z evakuovaných koncentračních táborů – to vše měli Češi tehdy na očích. Je iluzí a nesmyslnou představou si myslet, že podepsáním kapitulace v Berlíně rázem nastal všude klid a mír a z těch, co nás před hodinou ještě vraždili jako podlidi, se najednou stávají nedotknutelní na základě mezinárodního práva, kterého se tak rádi všichni násilníci dovolávají, když jsou poraženi.
Dalším současným nesmyslem často omílaným právě politickými předáky „odsunutých“ a jejich zástupci u nás, jako třeba K. Schwarzenberg, je téze o tzv. „kolektivní vině“. To je zcela ahistorická záležitost, neboť se musí uvažovat právě kontext celé války. Do posledních hodin svého panství a často i po podepsání kapitulace dále Němci vraždili Čechy včetně žen a dětí. A sudetští Němci toto vše do posledních minut podporovali. Lze se divit následným událostem v dané historické době a klimatu? Mínění skoro všech Čechů v tehdejším klimatu válečném a poválečném vyjádřil Beneš ve svém projevu v Brně: „….tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jediná veliká lidská nestvůra.“ Všechny dnešní snahy o moderní současné pohledy prismatem údajného nedemokratického uplatnění tzv. „kolektivní viny“ jsou zcela mimo historické souvislosti, jsou ahistorické, neopodstatněné a jsou projevem současné politizace poválečného odsunu a součástí širších snah o revizi výsledků druhé světové války, jak můžeme vidět v celé Evropě, zejména na východ od nás.
Zužovat otázku Beneše pouze na „odsun“ je neadekvátní a hodnotit jej podle našeho pocitového vnímání těchto událostí je neopodstatněné. Navíc technicky vzato nebyl uplatněn ani princip „kolektivní viny“, neboť prokazatelní antifašisté a demokraté mohli v republice zůstat a také jich mnoho tisíc zůstalo.
Edvard Beneš byl vynikající diplomat a státník mezinárodního a evropského formátu. Zasloužil se o vznik naší republiky. TGM řekl zcela jasně: „Bez Beneše by nebyla republika.“ Společně s R. Štefánikem se podílel na organizaci našich legií. Beneš pomáhal založit organizaci Společnost národů, prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti na úrovni mezinárodního společenství.
Jako vrchní velitel naší armády a druhého odboje tak stál i v pozadí odstranění R. Heydricha paradesantní akcí československých výsadkářů 27.5.1942. Zasloužil se jak o vznik ČSR, tak vstanul v čele jeho druhého protifašistického odboje a jako prezident „osvoboditel“ se vrátil do obnoveného ČSR v předválečných hranicích. Mnichov, který mu je často připisován jako ukázka jeho politické neschopnosti, je jen dalším nepochopením historických souvislostí. Mnichov a přijetí jeho diktátu v momentě, kdy jsme stáli osamoceni proti čtyřem evropským velmocím, byť s mobilizovanou armádou na hranicích, ochotnou bránit svou vlast, rodiny i za cenu nejvyšší, nebylo ani potupou, ani hanbou, ale prostě momentálním vynuceným a pragmatickým ústupem z bitvy, aby bylo možno vyhrát celou válku. Tak jednal mnohokrát i Jan Žižka, náš největší vojevůdce v dějinách.
Edvard Beneš byl od mládí cílevědomý a houževnatý, svůj život včetně manželského obětoval pro republiku. Měl ve své době nevídaný přehled historický a politický. Z jeho děl je zřejmé, že přemýšlel v mnoha širších souvislostech než většina tehdejších státníků a politiků. Mezi dnešními politiky a státníky Edvard Beneš vyčníval jako politický titán. A ti, co jej tak rádi kritizují, aby se kdekomu zalíbili, a tak získávají své politické body, by si měli uvědomit, jak oni by obstáli, kdyby museli stát v jeho roli, v jeho době a čelit státnickým záležitostem tehdejší doby dotýkající se samého bytí a nebytí našeho národa. Proto plným právem platí, že Edvard Beneš se zasloužil o náš stát a je v naší historii jedním z nejvýznamnějších státníků. Tím byl jak ve své době, tak to platí i dnes – neboť na Beneše musíme stále koukat jeho dobou a klimatem, ve kterém působil.
Proto není sebemenšího důvodu, jak nám některá média vsugerovávají, aby Beneš a názor na něj polarizoval a dokonce rozděloval českou společnost a veřejné mínění. Pouze se nesmíme sami nechat rozdělovat zcela umělými otázkami a iracionálními pocity, které se vytvářejí vnášením umělých mýtů a otázek vytržených z historického rámce své doby a svých historických procesů a klimatu doby. Snaha štěpit českou společnost podle toho, zda vnímáme vlastní představy o poválečném odsunu jako správné nebo nesprávné, je zcela ahistorické a neadekvátní – pouze slouží svému účelu: polarizovat a rozštěpovat českou společnost a český národ v základních pohledech na své vůdce, státníky a historii. K tomu mimo jiné slouží mnohým kruhům právě osobnost E. Beneše.
Tedy neexistuje žádný „český problém“ typu Edvard Beneš, jak hlásají například lidovky apod. Neexistuje ani reálný důvod k rozdělování české veřejnosti na základě pohledu na Beneše skrze téma poválečného odsunu. Poválečný odsun nebyl ani správný, ani nesprávný, ale z pohledu své doby a klimatu byl nezbytnou součástí druhé světové války a z principu událostí v tehdejší době nezbytný. Jde o historickou událost v dané době a současně šlo pouze o jednu z epizod v celkovém státnickém, diplomatickém a politickém životě našeho druhého prezidenta. Musíme proto odmítnout hodnotit význam tohoto velkého státníka na základě zpolitizovaného tématu některých „krajanských spolků“ a jejich představitelů v zahraničí, který někteří vnášejí do pozornosti české veřejnosti záměrně, aby ji polarizovali a štěpili.
Edvard Beneš stejně jako v roce 1945 českou společnost sjednocoval – vyjadřoval její většinovou vůli, a není sebemenšího důvodu, aby tomu nebylo i dnes. Jde o historickou postavu, která svou roli v obtížném klimatu minulého století obstála se ctí a můžeme být na ni jako našeho druhého prezidenta oprávněně správně hrdi. Nikoliv proto, že „vyhnal“ Němce, ale že obstál jako demokrat v předválečné snaze o zachování míru, ve válečné době jako vrchní velitel armády a odboje i v poválečné opět nelehké době. Nebylo jenom symbolické, že zemřel v roce 1948 unaven válečnými lety. Také není pravdou, že byl spolčen se sovětskými komunisty, jak se mu dává za vinu příliš snadné předání moci v roce 1948. Beneš jako státník v dané době už nemohl dělat nic, než zabránit občanské válce a nechat projevit většinovou vůli národa a respektovat nové mocenské uspořádání a vliv Moskvy.
Vše nejlepší k výročí narozenin.
