bitva bila horaPřesně na den, kdy si připomínáme porážku českých stavů 8. listopadu roku 1620 v bitvě na Bílé hoře, která rozhodujícím způsobem ovlivnila na takřka 300 let naší národní samostatnost a zbavila země koruny české státní svrchovanosti, parlament schválil tzv. „církevní restituce“, ačkoliv je známo, že až 90 % občanů s tímto nesouhlasí a v případě referenda by restituce jistě nebyly schváleny. To je také jeden z pravých důvodů, proč dosud není v českém zákoně zákon o referendu, byť je ukotven v ústavě. Jinými slovy sama Česká republika porušuje svou ústavu. Mocenská skupina, která připravovala toto dokončení protireformačního tažení v ČR věděla moc dobře, že zákon o referendu by byl překážkou zejména v Čechách, která svou národní zkušenost s Římem a jeho římsko-katolickou církví dosud stále zná.

Pamatujme dobře, nic není náhodné, vše souvisí se vším, jak správně učí tantričtí mistři.

Podívejme se, co nám říkají dějiny kolem této osudné bitvy na Bílé hoře z 8. Listopadu 1620:

Českým nekatolickým stavům byla dána náboženská svoboda Majestátem Rudolfa II. r. 1609. Za vlády císaře Matyáše (1610-1619) byly však svobody zaručené Majestátem opakovaně porušovány katolickou šlechtou i církevními hodnostáři a císařskými místodržícími. Vyostřující se poměry v Českém království se projevily v roce 1611. Došlo k intervenci pasovských žoldáků císařova bratrance katolického biskupa Leopolda, kteří se 14. února pokusili neúspěšně obsadit celou Prahu a již měsíc na to ji byli nuceni ve chvatu opustit. V roce 1618 byli 23. května z okna české dvorské kanceláře vyhozeni místodržící Martinic, Slavata a písař Fabricius. 4. listopadu 1619 byl českými stavy zvolen Fridrich Falcký českým králem.

6. listopadu roku 1620 se přesunulo české stavovské vojsko od Rakovníka k Praze. Po zdlouhavém manévrování, taktizování a menších potyčkách se blížil okamžik srážky obou armád. Blížila se zima, stavovské vojsko sledované spojenou armádou císaře a katolické ligy domanévrovalo do srdce českého království. Od nedělního rána 8. listopadu 1620 se stavovské vojsko formovalo, zakopávalo a opevňovalo na Bílé hoře. Po poledni 8. listopadu 1620 stála proti sobě na bělohorské pláni a pod ní obě vojska. Král Fridrich mezi tím obědval s Angličany na Pražském hradě. Na Bílé hoře stálo v tu dobu přibližně 21 000 vojáků českého stavovského vojska proti 26 000 vojáků císařsko-ligistické katolické armády. Stavovské vojsko bylo rozloženo od obory Hvězda přes Bílou horu směrem ke Zličínu mezi Motolem a Řepy. Pravé křídlo stavovské armády se dotýkalo obory Hvězda. Zeď obory byla na několika místech stržena. Některé oddíly byly přímo umístěny při jejím okraji, část přímo v oboře. V bitvě, která trvala pouhou hodinu a půl, naplno vyzněly složité vyhrocující se problémy nejen stavovského vojska, ale celého povstání. Problémy širší zahraniční zainteresovanosti a diplomacie, rozpačitost a nedůslednost vedení stavovského povstání, finanční problémy a s tím spojená zištnost a prospěchářství, dílčí vnitřní konflikty, osobní, často i protichůdné zájmy, příbuzenské propletence v obou táborech a řada dalších věcí přivedly povstání k výraznému (především morálnímu a vojenskému) úpadku ještě před jeho vyvrcholením.

V době, kdy už o výsledku bitvy bylo rozhodnuto, došlo k ohromnému krveprolití zbytků stavovských jednotek a pěšáků moravského stavovského pluku, jež vesměs tvořili Moravany koupení němečtí žoldnéři, u zdi obory odolávající ještě císařské armádě. Útěk od zdi byl prakticky nemožný. Padli do jednoho. Dle pamětníků u Světličky dosahovala výše mrtvých vojáků do úrovně zdi. Mrtvoly byly pohřbeny většinou až v příštím jaru.

Bitva sama byla naprosto průměrnou bitvou té doby, i přes porážku nemuselo být nic ztraceno, přerostla však do nedozírných následků. To byl jen konečný důsledek vlastních vnitřních sporů a sváru v českém království, které bylo velmi destabilizováno mimo jiné působením zahraniční diplomacie. Co následovalo, víme. Myslím, že celé toto období stále nejlépe charakterizoval A. Jirásek svou „dobou temna“, byť dnes někteří „moderní“ intelektuálové hovoří o českém „šovinismu“. Ano, následovala doslova doba temna pro české národní povědomí, samostatnost a českou svrchovanost. To i přes jakékoliv „vymoženosti“ habsbursko-katolického státu, které lze nalézt. Stále to znamenalo to, že Češi přišli o národní a státní samostatnost a patřili společně s dalšími slovanskými národy k národům druhé kategorie, mírně řečeno. Rakousko–Uhersko byl stát, kde vládl jeden starobylý šlechtický rakouský rod společně s katolickou církví. Pokud to někdo z dnešních rádoby „historiků“ vidí jako světlou stránku našich národních dějin, je pouze ve vleku prosudetské, prohabsburské a prokatolické propagandy a ideologie, není českým historikem.

Dnes na tento den výročí bitvy, která naprosto zásadním způsobem změnila poměry v českém státě, parlament schválili minimálně kontroverzní – lépe zcela obyčejnou lumpárnu nazvanou „narovnání“ státu s církvemi, které obsahuje údajnou „nápravu křivd“ komunistickým režimem církvím, posvěcená mantrou „co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Majetky a zejména finanční dar v hodnotě až 75 miliard tak římskokatolická církev dostane od nás všech – od všech daňových poplatníků a občanů ČR, ať jsou věřící, nebo ne, ať jsou katolíky, nebo ne. Původní majetek, který Řím, dnes Vatikán, a jeho římsko-katolická církev získala převážně zločinným způsobem a je na něm mnoho krve. Takový dar se jí určitě nevyplatí. Dějiny se dějí ve spirále a v cyklech.

O tom, kolik zlata se pravidelně vyváželo z českých zemí do Říma a jak církev drancovala české země již dříve před husitstvím a po porážce reformace po Bílé hoře, všem doporučuji nahlédnout do vědeckých – historických prací například Kamila Krofty nebo F. M. Bartoše. Kamil Krofta byl i velvyslancem ČSR ve Vatikánu a byl ministrem zahraničí ve vládě Edvarda Beneše. Jeho historické práce se zabývají právě povahou vztahu Vatikánu a jeho církve k českým zemím. Je pro mě s podivem, jak málo jsou dnes jeho vědecké práce známé mezi našimi politiky.

Komentář jednoho z iniciátorů a kolaborujícího vlastizrádce v tomto dokončení protireformačního tažení Vatikánu proti českým zemím byl tento:

"Mám pocit obrovského naplnění spravedlnosti. Sice pozdě, ale přesto se to podařilo," řekl ke schválení zákona ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09).

O jaké „spravedlnosti“ a co se panu Kalouskovi „podařilo“ se nám však otevřeně nezmiňuje. Nicméně o něm víme, že on, pan Kalousek, jak sám nedávno prohlásil, když obhajoval své „restituce“, v bitvě u Lipan zvítězil. Tím na sebe prozrazuje vše: kdo je, kým je a čí zájmy hájí. Jenom připomínám, že v nešťastné bitvě u Lipan se navzájem v bratrovražedném boji povraždila mocenská a válečnická elita tehdejšího národa. Bitva u Lipan, v které byla poražena polní husitská vojska, nebyla vítězstvím nikoho, byla porážkou všech Čechů, kteří zde navzájem proti sobě obrátili zbraně a nechali se manévrovat cizími mocenskými zájmy k bratrovražednému boji. Kdo tedy u Lipan nezvítězil, je zřejmé.

Důsledky k zamyšlení. Ve Francii je situace naprosto opačná, tam katolické církvi nedali nic, u nás se však stane jedním z nejbohatších ekonomických subjektů v zemi jako za feudalismu! V Rakousku si sami katoličtí věřící platí své duchovní i potřebné výdaje své církve. Zatímco v tolik proklamované ateistické České republice my všichni „ateisti“ platíme tyto „duchovní“ představitele, kteří často mají i cizí státní občanství. Opravdu zajímavé, co vše je možné.

Bila Hora

Poslední okamžiky Moravanů u zdi letohrádku Hvězda.

{backbutton}

Additional information

„Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život.“ Oscar Wilde