Bitva na Bílé hoře, svedená v neděli 8. 11. 1620 v blízkosti Prahy, byla bitva třicetileté války. Zpečetila osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let rozhodujícím způsobem ovlivnila osud českého státu. V bitvě se střetly česká stavovská armáda a dvě armády katolické - armáda Katolické ligy a armáda císaře Svaté říše římské. Katolické armády po jedné až dvou hodinách zdolaly méně početnou, ale lépe postavenou stavovskou armádu.

( Zdroj: cs.Wikipedia.org )

Podívejme se, co nám říkají dějiny kolem této osudné bitvy na Bílé hoře z 8. Listopadu 1620:

Českým nekatolickým stavům byla dána náboženská svoboda Majestátem Rudolfa II. r. 1609. Za vlády císaře Matyáše (1610-1619) byly však svobody zaručené Majestátem opakovaně porušovány katolickou šlechtou i církevními hodnostáři a císařskými místodržícími. Vyostřující se poměry v Českém království se projevily v roce 1611. Došlo k intervenci pasovských žoldáků císařova bratrance katolického biskupa Leopolda, kteří se 14. února pokusili neúspěšně obsadit celou Prahu a již měsíc na to ji byli nuceni ve chvatu opustit. V roce 1618 byli 23. května z okna české dvorské kanceláře vyhozeni místodržící Martinic, Slavata a písař Fabricius. 4. listopadu 1619 byl českými stavy zvolen Fridrich Falcký českým králem.

6. listopadu roku 1620 se přesunulo české stavovské vojsko od Rakovníka k Praze. Po zdlouhavém manévrování, taktizování a menších potyčkách se blížil okamžik srážky obou armád. Blížila se zima, stavovské vojsko sledované spojenou armádou císaře a katolické ligy domanévrovalo do srdce českého království. Od nedělního rána 8. listopadu 1620 se stavovské vojsko formovalo, zakopávalo a opevňovalo na Bílé hoře. Po poledni 8. listopadu 1620 stála proti sobě na bělohorské pláni a pod ní obě vojska. Král Fridrich mezi tím obědval s Angličany na Pražském hradě. Na Bílé hoře stálo v tu dobu přibližně 21 000 vojáků českého stavovského vojska proti 26 000 vojáků císařsko-ligistické katolické armády. Stavovské vojsko bylo rozloženo od obory Hvězda přes Bílou horu směrem ke Zličínu mezi Motolem a Řepy. Pravé křídlo stavovské armády se dotýkalo obory Hvězda. Zeď obory byla na několika místech stržena. Některé oddíly byly přímo umístěny při jejím okraji, část přímo v oboře. V bitvě, která trvala pouhou hodinu a půl, naplno vyzněly složité vyhrocující se problémy nejen stavovského vojska, ale celého povstání. Problémy širší zahraniční zainteresovanosti a diplomacie, rozpačitost a nedůslednost vedení stavovského povstání, finanční problémy a s tím spojená zištnost a prospěchářství, dílčí vnitřní konflikty, osobní, často i protichůdné zájmy, příbuzenské propletence v obou táborech a řada dalších věcí přivedly povstání k výraznému (především morálnímu a vojenskému) úpadku ještě před jeho vyvrcholením.

V době, kdy už o výsledku bitvy bylo rozhodnuto, došlo k ohromnému krveprolití zbytků stavovských jednotek a pěšáků moravského stavovského pluku, jež vesměs tvořili Moravany koupení němečtí žoldnéři, u zdi obory odolávající ještě císařské armádě. Útěk od zdi byl prakticky nemožný. Padli do jednoho. Dle pamětníků u Světličky dosahovala výše mrtvých vojáků do úrovně zdi. Mrtvoly byly pohřbeny většinou až v příštím jaru.

Bitva sama byla naprosto průměrnou bitvou té doby, i přes porážku nemuselo být nic ztraceno, přerostla však do nedozírných následků. To byl jen konečný důsledek vlastních vnitřních sporů a sváru v českém království, které bylo velmi destabilizováno mimo jiné působením zahraniční diplomacie. Co následovalo, víme. Myslím, že celé toto období stále nejlépe charakterizoval A. Jirásek svou „dobou temna“, byť dnes někteří „moderní“ intelektuálové hovoří o českém „šovinismu“. Ano, následovala doslova doba temna pro české národní povědomí, samostatnost a českou svrchovanost. To i přes jakékoliv „vymoženosti“ habsbursko-katolického státu, které lze nalézt. Stále to znamenalo to, že Češi přišli o národní a státní samostatnost a patřili společně s dalšími slovanskými národy k národům druhé kategorie, mírně řečeno. Rakousko–Uhersko byl stát, kde vládl jeden starobylý šlechtický rakouský rod společně s katolickou církví. Pokud to někdo z dnešních rádoby „historiků“ vidí jako světlou stránku našich národních dějin, je pouze ve vleku prosudetské, prohabsburské a prokatolické propagandy a ideologie, není českým historikem.

( Z článku Jiřího Krutiny: Na výročí porážky českých stavů na Bílé hoře, parlament schválil „dar církvi“ )

Poslední okamžiky Moravanů u zdi letohrádku Hvězda.

{backbutton}