Bitva u Stalingradu 2. 2. 1943 byla přelomovou bitvou 2. světové války, kdy Rudá armáda poprvé porazila do té doby nepřemožený wehrmacht a od tohoto okamžiku převzala iniciativu na východní frontě. Bitva trvala půl roku a padlo během ní na 2 milióny vojáků na obou stranách. Bojovalo se takřka o každou ulici, o každý dům v ruinách města. Často se sváděli i týdenní boje doslova o jeden barák, vojáci byli v tak těsném kontaktu, že bojovali spolu obrazně i fakticky řečeno „polními lopatkami". Rudá armáda pod velením generála Žukova obklíčila a naprosto zdecimovala 6. německou armádu čerstvě povýšeného maršála Pauluse. Společně s bitvou u Kurska se jedná o vůbec největší válečné střetnutí v dějinách lidstva. Bitvy se na straně německého wehrmachtu účastnili i vojenské jednotky Rumunska, Maďarska, Itálie a Chorvatska.

* * *

Druhá světová válka byla rozhodnuta právě na tomto evropském válčišti, na východní frontě, a to zásluhou Rudé armády a zejména statečného ruského lidu. To je zkrátka historický fakt, ať si o tom myslíme, co chceme.

Hitler věděl, že pokud má porazit Sovětský svaz, musí se zmocnit co nejrychleji zejména východních ropných rafinérií na Kavkaze, které sám potřeboval. Rudá armáda ustupovala po celé délce fronty za řeku Don. Na břehu Volhy byl klíčovým městem právě Stalingrad. Do postupu wehrmachtu zasahoval osobně sám A. Hitler, který byl přímo posedlý myšlenkou pokořit svého protivníka právě dobitím města nesoucího jeho název – Stalingradu. Velení Rudé armády si uvědomilo, že již nelze ustoupit. Vybičovaná rozhořčením nad brutalitou barbarského chování Němců na okupovaném území Ruska se Rudá armáda vzepjala k rozhodnému vítězství v boji doslova a do písmene na život a smrt. Jenom si připomeňme barbarský postup německých jednotek na ruském území. Zde se válka vedla naprosto jinak než během tzv. západního tažení, ve kterém Němci ještě dodržovali jistý ohled na mezinárodní válečné právo. Na východní frontě se uplatňovala tzv. „totální“ válka, naprosto zbavená veškeré lidskosti a vedená zcela cíleně i proti civilistům. Zde se bojovalo proti podřadnému slovanskému podčlověku. Za vojenskými jednotkami wehrmachtu postupovala speciální komanda SS řízená R. Heydrichem, která měla na starost „čištění dobitého území“. Na tomto vraždění se podíleli často i vojáci wehrmachtu.

To je základní poznatek o vedení války Němci na východě, abychom si uvědomili, co znamená vítězství u Stalingradu, nejen pro Rusy, ale i pro celý civilizovaný svět.

Sovětské velení včetně Stalina si uvědomovalo, že jde o rozhodující okamžik. Sám Stalin volal do této „velké vlastenecké války“, jak ji Rusové do dnes chápou, celý sovětský lid, a neoslovoval jej, jak bychom si mohli myslet: soudruzi a soudružky, ale vyzíval celý národ slovy: Bratři a sestry, matka Rus vás volá! Byl si až příliš vědom, že nikoliv celý národ sdílí nadšení z vlády bolševiků v Rusku. Nyní šlo ale o bytí či nebytí celého národa jako celku, a proto burcoval lid na tuto národní slovanskou strunu. A tehdejší sovětský národ si to uvědomil.

Sovětská vnitřní rozvědka, tzv. NKVD, dokonce nařídila popravovat všechny zběhlé vojáky, kteří by chtěli ustoupit, nebo kteří propadali malomyslnosti či podrývali rozhodnost a chtěli se vzdát okupantům. Byl vydán rozkaz, že nikdo nesmí ustoupit za řeku Volhu a Stalingrad zkrátka nesmí padnout. I tato na první pohled „tvrdost“ sovětského velení nakonec přinesla rozhodné vítězství tváří v tvář německé přesile.

Němci nejprve vybombardovali a rozstříleli v palebné přípravě vlastní město, vypálili a zdevastovali jeho předměstí. Němci postupovali zcela rozbitým městem, kde se bojovalo takřka o každou ulici, o každý dům. Rudá armáda bránila město zcela ojedinělým způsobem proti obrovské přesile. Němci nakonec ovládli 9/10 města. Sovětská armáda držela pouze úzký pruh u Volhy (v některých místech pouze 300 metrů). V tuto dobu stanovilo sovětské velení doktrínu: za Volhou není žádná země. Ze Stalingradu byli odváženi pouze boje neschopní ranění, každou noc byly přiváženy další posily a munice. Sovětská armáda, jejímž velitelem byl generál Vasilij Ivanovič Čujkov, v tuto dobu bránila pouze několik továrních budov a několik málo kilometrů příkrého volžského břehu (západní resp. pravý břeh řeky). Jednalo se o velmi úzký pruh zničené země, nicméně celý štáb 62. armády včetně velitele odmítl evakuaci na levý břeh a bránil spolu s řadovými vojáky tento velice malý perimetr. Boj v rozbitých domech probíhal v podstatě způsobem boje „muž proti muži“, často za použití polních lopatek. Přesto se město Stalingrad nepodařilo dobít.

V následující protiofenzívě se podařilo maršálům Žukovovi a Rokossovskému obklíčit celou německou 6. armádu. Pro neschopnost Luftwaffe zásobovat svou armádu došlo k vyhladovění a vojáci se uchylovali k jedení koní i kanibalismu. Venku přitom bylo –30 °C. 2. února 1943 se nakonec Paulus vzdal, přesto asi 10 000 německých vojáků ještě bojovalo ve Stalingradském podzemí až do března 1943. Vzdalo se asi 90 000 vojáků, ti byli později transportováni na Ural a na Sibiř, kde pracovali v uhelných a uranových dolech. Do Německa se jich v 50. letech vrátilo pouze 6 tisíc.

Největší válečná střetnutí 2. světové války se odehrávala na východní frontě: u Moskvy, u Stalingradu a v Kursku. Tyto bitvy rozhodly o porážce nacistického Německa a jeho spojenců v Evropě. Tím byla znemožněna realizace německého snu, jak jej nastínil sám A. Hitler ve svém „chorobopisu“ Mein Kampf, jehož součástí mělo být postupné vyhubení všech slovanských národů, kteří měli sloužit jako otroci na panských sídlech pangermánů ve stepích Ukrajiny a Ruska. Tomu vděčíme zejména tehdejšímu sovětskému lidu a jeho statečnosti, a to nezávisle na bolševickém režimu Stalina, který v té době v Sovětském svazu byl.

(Z článku Jiřího Krutiny: Stalingrad)

{backbutton}